BataStory.net

Příběh Hanny Varak Romans Witherspoon, dcery baťovce z Filipin, jež nikdy nespatřila svého otce…

Můj otec se narodil 9. května 1917 ve Štípě na Moravě, tehdejším Československu. Pracoval pro Baťovy obuvnické závody ve Zlíně jako strojník. Politická situace v Evropě přiměla Baťovy závody, jejichž hlavním akcionářem a předsedou správní rady byl Jan Antonín Baťa, přemístit zámořské vedení firmy do USA. V roce 1939 byl můj otec spolu se 149 dalšími českými pracovníky vybrán, aby odjel vybudovat novou Baťovu továrnu do Belcampu v Marylandu (USA). Mezi těmito pracovníky byla i Josefa Zapletalová, moje matka, která pracovala jako instruktorka. Továrna byla úspěšně dokončena a již začátkem roku 1940 začala vyrábět boty.

V únoru 1941, kdy již většině Čechů vypršela platnost amerických víz, se pan Baťa rozhodl otevřít další továrnu na obuv na Filipínách, které byly tehdy součástí společenství USA. Josef Vařák i Josefa Zapletalová byli vybráni k odjezdu na Filipíny. Výstavba nové továrny započala. Protože Německo obsadilo Československo a ovládlo Baťovy závody, byla firma v Manile registrována pod jménem Gerbec, Hrdina, Inc., a prodejny nesly název G&H Shoe Company

8. prosince (filipínského času) 1941 bombardovali Japonci Pearl Harbor. Týž den bombardovali i Manilu a byla vyhlášena válka. Protože Japonci a Němci byli spojenci, rozhodl se malý kontingent českých občanů na Filipínách pomáhat ve válce Američanům. Chtěli udělat cokoli, jen aby pomohli porazit nepřítele – Japonce i Němce. Čtrnáct jich chtělo vstoupit do americké armády. Plukovník Michael Quinn jim ale poradil, aby to neudělali, protože v případě americké porážky by byli jako Češi zastřeleni jako zrádci. Umožnil jim však stát se civilními zaměstnanci Amerického ministerstva obrany a už 30. prosince 1941 dostali povolání, hlásit se ještě téhož odpoledne v armádním a námořním klubu v Manile. Odtamtud byli odvezeni vojenským transportem se zakrytými okny na poloostrov Bataan v Manilské zátoce, jihozápadně od města. Nemohli se ani rozloučit se svými rodinami, ani si s sebou vzít cokoli kromě šatů, které měli na sobě.

Když dorazili na místo, složili přísahu věrnosti USA a obdrželi osobní identifikační karty civilních zaměstnanců Ministerstva obrany. Dostali prosté khaki uniformy a byli rozděleni do tří skupin. Ve skupině mého otce bylo pět Baťových zaměstnanců. Odvezli je několik mil hlouběji do džungle ke skladišti motorů a jejich úkolem bylo procházet silnice a dopravit do skladiště všechna vozidla, která bylo ještě možné opravit, nebo jakékoli použitelné součásti z těch příliš poškozených. Měli na starosti asi 30 mil dlouhý úsek silnice na východním pobřeží.

9. dubna jim velitel oznámil, že Američané se oficiálně vzdali. Každý musel zničit veškeré použitelné zařízení a začít se stahovat směrem k letišti v Mariveles v jižním Bataanu. V té době se můj otec ještě s několika muži pohyboval vysoko v skalních útesech. Rozhodli se slézt raději z útesů směrem k pobřeží, než aby scházeli po úzké přeplněné silnici. Během předchozích výprav za součástkami to již tak udělali mnohokrát.

Když dorazili na pobřeží, dozvěděli se ale, že na ostrově Corregidor se Američané ještě nevzdali. Tam se ale nebylo však možné dostat bez člunu. Až cestou na jih jeden poblíž břehu spatřili. Čínský míšenec, který se skrýval v nedaleké jeskyni, jim řekl, že jeho nejde nastartovat. Můj otec však byl velmi dobrý mechanik a brzy se mu motor podařilo uvést do chodu.

Číňan říkal, že moře je silně zaminováno a Japonci umístili na vrcholech útesů dělostřelecká stanoviště. Navrhl tedy, aby jeli podél pobřeží, až najdou nějaký koridor ke Corregidoru, kde by miny nebyly. Jel s nimi a do člunu naložili tolik vojáků, kolik se tam jen vešlo. Člun byl velmi přetížen, ale na Corregidor se jim podařilo dorazit.

Mezi hlídkami na Corregidoru byl jeden seržant námořnictva českého původu, který také mluvil česky. Zavedl je do podzemního skladu potravin v rokli nedaleko Malintského tunelu. Na ostrově se sešli i se čtyřmi dalšími Čechy, které americké válečné námořnictvo evakuovalo z Mariveles. Když pak padl i Corregidor, stali se z nich váleční zajatci a byli internováni v Bilibidu a posléze v Cabanatuanu.

Hanna Varak (vpravo) s Jane Cambus, dcerou dalšího z hrdinů, ukazují na jména svých otců na památníku českých hrdinů na Filipinách.

Karel Aster i můj otec byli mezi třinácti Čechy vězněnými v Táboře 1 v Cabanatuanu. Jedno oddělení tábora dostalo statut ‚nemocnice‘. To bylo místo, kam byli posíláni pacienti, jestliže se nemohli sami o sebe postarat nebo nebyli pohybliví. Většina pacientů toto oddělení již nikdy neopustila. Když zemřeli, byli pochováni v hromadných hrobech.

Jednou můj otec vážně onemocněl a byl poslán do ‚nemocnice‘. Jeho čeští přátelé ho již odepsali. Nicméně, do tábora byla propašována zpráva z Manily, že moje matka porodila děvčátko jménem Hana. Když to přátelé mému otci řekli, zdálo se že nerozumí a vůbec nereaguje. Za několik dní se ale jakoby zázrakem uzdravil a z ‚nemocnice‘byl propuštěn.

Pak byl poslán na loď Oryoku Maru k transportu do Japonska. Loď plula k Subické zátoce a 15. prosince 1944 ji potopilo americké letadlo startující z letadlové lodě USS Hornet. Otec naštěstí katastrofu přežil. Ze Subicu byli váleční zajatci nahnáni do vlaku, který je odvezl do San Fernando la Union, kde měli být později naloděni na Enoura Maru. Enoura Maru plula na Formosu (Taiwan), a skutečně dorazila až do přístavu. 9. ledna 1945 však na loď opět zaútočila letadla z USS Hornet. Pokud vím, můj otec při tomto útoku na lodi zahynul.

Mezitím moje matka se mnou žila v Manile. Japonci zapálili náš dům. V tu dobu jsme byly v druhém poschodí. Matka mě doslova vyhodila z okna a někdo prchající z plamenů mě chytil. Abychom unikly před požáry, šly jsme na pláž. Později se matka seznámila s americkým vojákem z Pikeville v Tennessee, který byl přidělen k posádce na Filipínách. 13 srpna 1945 se vzali a on mě adoptoval.

Když válka skončila, vrátil se do Tennessee. Matka ho brzy následovala. Mne zanechali v péči u amerického plukovníka Curtise Lamberta a jeho ženy. 24. srpna, o svých šestých narozeninách, jsem nastoupila na loď SS General Miegs, která mě dovezla do Ameriky. Můj otčím na mě čekal v San Francisku a dovezl mě do Tennessee. Když jsem přijela do Pikeville, přivítala mě tam má matka a můj malý bratříček.

Mnohé z těchto informací pocházejí ze vzpomínek Karla Astera. Ten byl jedním ze sedmi českých dobrovolníků, kteří se vrátili ze zajetí – ze všech čtrnácti, jež se dobrovolně připojili k Američanům – a jediný, jenž dosud žije a snaží se o dohledání i těch posledních z dosud skrytých detailů apokalypsy, kterou prošli. Také interview s ním a medailon Ludvíka Gerbece připravujeme. PH

Když jsem pak letos v Subické zátoce nad potopenou lodí házela na vodu věnec, myslela jsem na to, že můj otec, Čechoslovák, nastoupil dobrovolně do civilní služby v americké armádě a proto zahynul na Enoura Maru. A že má česká matka se pak provdala za amerického vojáka, který mě adoptoval, když mi byly tři roky. A já že tak mám to mne privilegium být Američankou a žít ten nádherný život, jaký mám dnes…

^{Překlad vzpomínky Hanny Varak-Romans-Witherspoon díky Ivanu Gregorovi, CSc. Nepatrně kráceno. PH.}