BataStory.net

Budou tomu už dva roky, co nás opustil pan Tomáš Baťa

K smutnému výročí se vracíme opravdu nevšedním interview s paní Sonjou Baťovou

^{Paní Sonja Baťová se narodila 8. listopadu 1926 v Curychu.
S Tomášem Baťou mladším prožila 62 let. Vychovali tři dcery a syna, měli devět vnoučat.
Sama založila a vede Baťovo muzeum bot v Torontu, jehož sbírky obsahují 13 000 položek z pěti kontinentů.
Kromě obuvnického výučního listu vlastní i sedm čestných doktorátů.
Po manželově smrti převzala úspěšně řadu jeho povinností, především pak ty, jež se vázaly s jeho vlastí a se Zlínem.}

Váš muž řekl před lety, že jediný způsob, jímž je ochoten umřít, je spadnout „z koňa“, a to až v baťovských 99 letech. Jaké byly skutečné okolnosti jeho smrti?

Tu sobotu jsme prožili krásné odpoledne. Rozhodli jsme se vyrazit do městečka Niagara on the Lake. Pořádali tam divadelní festival, chtěli jsme vidět Priestleyho Inspektora. Velice temná záležitost. Ale to místo ne. Nádherné. Na břehu jezera spoustá malých kavárniček, všude koše květin… Počasí bylo skvostné. Řekli jsme řidiči, ať s sebou vezme svou manželku, naši kuchařku. Cestou Tom zápolil se svým novým iPodem. Byl na tyhle hračky, mně stačí obyčejný mobil. Trochu láteřil, ale nakonec se nám povedlo vzájemně se vyfotit.
Povečeřeli jsme ve výborné italské restauraci. Pili jsme červené víno. Bylo to prijemné. Sotva jsme však v divadle usedli do třetí řady a světla zhasla, Tom mi povídá: „Mám hrozné bolesti břicha, musím pryč.” Já na to: „Ale prosím tě, představení sotva začalo, třeba se ti záhy uleví: “ „Ne, je mi hrozně, já jsem snad snědl něco zkaženého.”
To jsem taky cítila. Vyšel tmou nahoru do foyeru. Následovala jsem ho. Nahoře se mu ještě k tomu začala motat hlava. Vypadalo to, že omdlí. Tak jsem zavolala záchranku. Byla tam hned, se dvěma záchranáři.
Tlak měl normální, pulz taky, horečka žádná. Dali mu něco proti bolestem a chtěli ho odvézt do nemocnice ve vedlejším městečku St. Catherine.
V tak malém městečku mají nemocnici? No právě, ale maličkou. Neměli tam vůbec urgentní příjem. Doktor by se mu věnoval až ráno. Tak to ne, řekla jsem. Zavolala jsem řidiče a vezli jsme Toma co nejrychleji do Toronta.
Tom měl zablokovanou tu nejsilnější tepnu, která zásobuje břišní orgány. Z výsledků bylo též zřejmé, že se organismus snaží nalézt náhradní cesty, jak dopravit krev, ty však už kapacitou nestačily. To bylo v neděli ráno. Byl při plném vědomí, ani morfium ho nedokázalo obloudit. Tak tři hodiny nesmírně trpěl. A začal si uvědomovat, že tohle asi nepřežije. Řekl mi: „Prosím, já nechci umřít v nemocnici.”

To bylo vůbec poprvé, co jsem ho slyšela mluvit o vlastní smrti. Nikdy předtím to neudělal. Jeho stav se zhoršoval, pulz mu vystoupil na sto padesát za minutu, srdce začalo pracovat velice nepravidelně. Taky začal být čím dál zmatenější, smysly zastřené. Seděla jsem vedle něj, držela ho za ruku a on říkal personálu: „Zavolejte mou ženu! Zavolejte mou ženu!” S dcerou začal mluvit česky, což doma nedělal.
Přišel tým chirurgů, že by se mohli pokusit o operativní řešení, ale zákrok bude riskantní a naděje na úspěch není velká. Ale nějaká byla. Kdežto kdyby ho nechali tak, zemřel by, jak mě ujistili. Tom byl už v bezvědomí. Tak jsem svolila k operaci. Bylo to hrozné rozhodování. Ale jiná možnost pokusu o záchranu neexistovala.
Ona to vlastně ani operace nebyla. Když vedoucí chirurgického týmu večer vyšel ze sálu řekl mi, že začali, ale zjistili, že operací se to bohužel vyřešit nedá. Narkózu přestál ale žije jen za pomoci přístrojů. Už nebyl schopen ani sám dýchat.
Celou dobu, tedy dva dny, jsem nezamhouřila oka. Dcera do nemocnice dojížděla. Řekla jsem jí: „Dejte mi dvě, dvě a půl hodiny. Pak se rozhodném, co dál.” Probudila mě: ,,Mami, tátův tlak pořád klesá. Měli bychom být všichni u něj.” Usedli si kolem jeho postele. Z bezvědomí se už neprobral. Po nějakém čase stráveném v zadumání jsme doktory požádali, ať udržovací přístroje vypnou.

Vy jste někdy doma dřív řešili tyto otázky?

Nikdy. Před pár lety si muž nechal voperovat umělou kyčel. Dostala se mu tam infekce, přišla otrava krve, měl vysoké horečky. Jeho stav byl několik dní kritický. Obavy jistě měl, ale že by se mnou diskutoval o své smrti, to ne. Žil plány. Dokonce ten pátek, než jsme odjeli do Niagara on the Lake, byl u nás dopoledne profesor Adelmann požádat Toma, aby byl v březnu hlavním řečníkem na světové konferenci na téma, jak řešit situaci v afrických uprchlických táborech. Muž souhlasil a už se na to moc těšil. Kdepak úvahy o smrti.

Váš muž vzpomínal, že byl jako zasažen bleskem, když spatřil devatenáctiletou Sonju Wettsteinovou v březnu 1946 stanout mezi dveřmi vašeho víkendového domu ve Svatém Mořici. Zamilovala jste se do něj v ten okamžik taky?

V mém případě rostl cit postupně. Já jsem na vdavky vůbec nemyslela. Chtěla jsem studovat a stát se nejlepší architektkou světa. Na druhou stranu: Tomáš byl naprosto jiný než všichni mladí muži, které jsem znala.

Víte, Tom i jeho otec byli velcí přátelé s mým otcem. Poznali se už v devětadvacátém. Otec jako právník figuroval už v Dreyfusově aféře, byl to velký internacionalista a rozvoj mezinárodní hospodářské spolupráce Batu staršího velice zajímal. Den předtím, než se měli poprvé sejít, šli si mladý a starý Baťa vyzkoušet jízdu na saních v ledovém korytu. Vyletěli z něj, dva kolemjdoucí jim pomohli na nohy, oprášili je od sněhu. Druhý den na obchodní schůzce Batové zjistili, že ti dva, co jim pomohli, byli moji rodiče. Tom mě tehdy samozřejmě viděl, ale jelikož mi byly necelé čtyři roky, nebyl příliš zaujat.

Tehdy po válce žádný z mých přátel nevěděl, jaký smysl by pro mne měla mít jeho budoucí existence. Hádali se. Ale Tomáš měl jasnou představu a to mi opravdu imponovalo. Byl při vší své pragmatičnosti idealista, který chce změnit svět. A měl odvahu. Přesto jsem do poslední chvíle nevěděla, co mu řeknu, až mě požádá o ruku. To už jsem věděla, že se k tomu schyluje. To žena pozná.

Udělal to v letadle, která pilotoval a kde jste byli sami dva. Jak reagoval, když jste nabídku přijala?

No, v tu chvíli to nebyl ten seriózní mladý muž, jakého jsem znala. Opustil stanovený kurz, zaletěl blíž k alpským hřebenům a tam nějaký čas samou radostí létal dokolečka.
Má matka byla v šoku. Nejdřív o tom nechtěli ani slyšet. Tomáše měla moc ráda, ale měla zato, že jsem na vdávání moc mladá, neumím vést domácnost. 1 když, za války jsem pomáhala ve švýcarské zemské armádě, dojila na statku krávy a tak. Tou zkušeností jsem byla vyzrálejší než dívky třeba dnes. Ale to nebyl pro matku argument. Se sňatkem souhlasila jen pod podmínkou, že se naučím rodinnému hospodaření a vaření v nějakých renomovaných kurzech.
Já vařím ráda ale pokud šlo o mé první výrobky, měla jsem na paměti, že matka mého muže vyrůstala ve Vídni a neznala jsem dámu, která by dokázala lépe péci. Její dorty a koláče byly nejlepší na světě. Nebylo divu, že Tom byl na sladké. Nejvíc jsem se snažila v této oblasti. A myslím, že jsem obstála. Ostatně tchyně mi dávala soukromé lekce.

Manželův přítel a patron, doktor Čipera, vás prý krátce před vaší svatbou před něčím varoval.

No ne snad varoval. Upozornil mě na jistou skutečnost. Bylo to legrační. Požádal mě o schůzku, Nebylo zvykem, aby si tak vážený a důstojný pár: sjednával tak obřadné setkání s takovým žabcem. Do restaurace přišel pečlivě společensky oblečen, hovořil knižní němčinou. Vážně se na mě zadíval a oznámil mi, že se chystám vzít si muže, který už ženatý je – se svou společností. A že bude jen dobře, když si budu od prvního uvědomovat, že já jsem manželka číslo dvě.

Litovala jste někdy?

Ani v nejmenším. Pokud jde o společnost – Tom měl kolem sebe partu skvělých, zanícených Čechoslováků, kteří byli odhodláni ukázat světu, jak se podniká v obuvniciví. Přijali mě úžasně.

Mimochodem, při své první návštěvě Československa zkraje roku 1990 jste pronesla i pár českých slov. Jak jste na tam vlastně s češtinou?

Pro přesnost: já jsem už jednou v Československu byla, ještě před válkou, otec vzal do Karlových Varů. Byl to samozřejmě Carlsbad, čeština tam vůbec nebyla slyšet. Ale pochytila jsem dost češtiny už jako Tomova snoubenka od jeho matky. Dokonce jsem mu česky napsala pár dopisů. Ale přicházela doba, kdy nás Tom, i své Zlíňáky, zrazoval od užívání češtiny. Začínala studená válka a on nevěřil, že se někdy bude moci vrátit k podnikání v Československu.

Zapomněla jste na své sny o nejlepší architektce světa s lehkým srdcem?

Víte: dalo by se řict,že jsem obětovala svůj život svému muži. Ostatně má matka udělala totéž. To je však jen jeden úhel pohledu. Byla jsem do obuvnictví vtažena, mám dokonce ševcovský výuční list. A propadla jsem tomu oboru. Dali mně možnost vést Baťův obchod v Londýně, jinak se prý nemohu stát plnohodnotnou součástí manželova týmu. Proč ne? A byla to znamenitá zkušenost: třeba propagovat a postupně i prodávat barevnou obdiv v konzervativní zemi, kde si dámy kupovaly černé boty na zimu a bílé na léto. Architekturu a umění miluju pořád, ale o jiné kariéře jsem přestala uvažovat velice záhy.

^{Sonja s Tomášem a svými čtyřmi dětmi před budovou University Tomáše Bati ve Zlíně}

Vaše děti prý musely skládat účty, jak naložily se svým kapesným. Tak to chodilo u Bati. Nebylo vám to proti mysli?

Proč? U nás doma jsem to měla stejné. Navíc, když mi bylo patnáct, věnoval mi otec nějaké levné akcie, ať prý vidím, jak fungují peníze. Samozřejmě bedlivě sledoval, jak s nimi hospodařím. A pokud jde o naše potomstvo, na severoamerickém kontinentu je běžné, že děti pracují, aby měly nějaké peníze na studiích. Výchova k finanční kázni je tu normální.

Byla tam řada jiných zvyklostí proti Evropě. Bylo pro vás lehké následovat muže, když se rozhodl přesídlit do Kanady?

No, neřekla bych zrovna lehké. Nesmíte zapomínat, že v porovnání s Evropou bylo Toronto v šestačtyřicátém ještě divočina. Žádná divadla, opera ani balet, galerie ani muzea. Leda hokej v sobotu večer. Můj rodný Curych umožňoval naší rodině vrchovatou měrou rozvíjet kulturní zájmy, takže zprvu to byl pro mě tady šok. Lidi nechodili do restaurací. Zvali si přátele domů, kde i tancovali. Jenže právě ti lidé byli skvělí. Neobyčejně přátelští a v porovnání s Evropou strašně upřímní. Dělali vše pro to, aby se tu nováček cítil vítaný a šťastný.

Tomáš mladší měl rád hokej. Sám ho v mládí hrál…

Vždycky věděl, jak si stojí Zlín a zdejší Maple Leafs. Ale já jsem ho zase systematicky vzdělávala i v uměleckých oborech. Nakonec se stal předsedou Národní baletní asociace, přišel na chuti divadlu i výtvarnému umění. Totiž: ono se hlavně kultivovalo samo Toronto. Dnes je to fantastické mnohonárodní kulturní centrum. Jen zajděte do zdejších muzeí. Nebudu proti, když začnete muzeem bot, které jsem založila před sedmnácti lety. Příští týden čekáme miliontého návštěvníka.

Na závěr asi trochu nepřípadná otázka: udělalo vám něco i ve dnech po jeho odchodu radost?

Hlavně jedna věc. Víte, můj muž byl mimořádně hrdý, že zlínská univerzita nese jméno jeho otce. Iniciovala jsem dohodu mezi Baťovou univerzitou a zdejší School of Business, patřícím pod prestižní York University Počítáme s dvěma programy probíhajícími na půdě obou institucí. Taky se chystám pomoci její multimediální fakultě.

^{© Ladislav Verecky, MF Dnes, 2008, nepatrně kráceno.}