BataStory.net

Nový život Baťovy budovy

Ne, nejde o pověstnou jedenadvacítku. Našli jsme pro vás záslužný článek o budově, která ji svým šťastným, osudem předešla, o budově s číslem 23.

Předválečný Zlín se v architektuře stal pojmem, jeho rozmach obdivoval i Le Corbusier, nejvýraznější osobnost funkcionalismu. Současní zlínští architekti Pavel Mudřík a Pavel Míček svému městu ostudu nedělají: za přestavbu jedné z Baťových staveb získali Čestné uznání v Grand Prix architektů.

Přestavěná budova č. 23 – Podnikatelské inovační centrum Zlín – je součástí bývalého Baťova výrobního areálu, který se stal základem pro rozvoj moderního průmyslového města v 30. letech minulého století. Jeho architektura spočívala v jednotném konstrukčním systému pro všechny velké, průmyslové i veřejné budovy. Základem byl železobetonový skelet se sloupy a trámovým stropem; obvodový plášť z oken a cihelných výplní ponechával viditelnou nosnou konstrukci a dal městu charakteristickou, velmi působivou podobu.

Osmnáctiletý Tomáš Baťa se svými sourozenci založil v roce 1894 v malém městečku Zlín obuvnickou dílnu. Do začátku první světové války se potýkal s nepřízní osudu, ale v průběhu války získal výhodnou zakázku pro rakouskou armádu, která podstatně vylepšila jeho finanční situaci. V krizových letech 1923 – 1924 zlevnil svou obuv o 50 %, firma krizi přežila a Baťa získal nejenom dobré jméno, ale i přízeň vlády a bankovní úvěry. Tento geniální organizátor a podnikatel se obklopil nejlepšími odborníky ve všech oborech, začal plánovat, investovat, budovat “město století”, nový Zlín.

Pro Tomáše Baťu pracovali naši tehdejší špičkoví urbanisté, architekti a stavitelé. Zlín se stal první urbanistickou školou, která stanovila principy ideálního průmyslového města a současně je i ověřovala v praxi. 27vik13.jpgFrantišek Lydie Gahura, Josef Gočár, Emanuel Hruška, Vladimír Kubečka, Richard Podzemný, Jiří Voženílek a další významní architekti pracovali na urbanistických plánech, podle kterých vyrostlo moderní zahradní město s obchody, službami, nemocnicí, školou a internáty, kinem, filmovými ateliéry, kostelem i lesním hřbitovem. Nové městské centrum s náměstím a obchodní ulicí vzniklo mezi hlavním vstupem do závodu a obytnými zahradními čtvrtěmi, které se stavěly v podobě rodinných domů v zeleni.

Malé domky, dvojdomky a čtyřdomky pro dělníky, větší individuálně řešené domy pro vedoucí pracovníky, odborníky, lékaře či právníky, vily pro ředitele. Tempo výstavby bylo závratné – jen v letech 1926 – 28 bylo postaveno 1734 bytů. O zodpovědném přístupu Jana Bati (následníka Tomáše) k problémům bydlení vypovídá fakt, že i na nejmenší rodinné domky byla v roce 1935 vypsána mezinárodní soutěž. S komisí spolupracoval také francouzský architekt Le Corbusier. Ten byl novým městem tak nadšený, že zpracoval také návrh regulace “Velkého Zlína”, kde propojil podél řeky Dřevnice Zlín s Otrokovicemi a formou pásového města zastavěl jižní svahy údolí.

Zlínská architektura, to samozřejmě nejsou jen typické kostky rodinných domků se zahrádkami. Vznikla i celá řada výjimečných občanských staveb – jedenáctipodlažní Společenský dům, dva obchodní domy, nemocnice, Masarykova škola, Památník Tomáše Bati nebo evangelický kostel. O špičkové úrovni konstruktivistické architektury svědčí správní budova firmy od Vladimíra Karfíka s kanceláří Jana Bati, která byla řešena jako výtah o rozměrech 6 × 6 m. Se svými 77,5 m byla nejvyšším objektem předválečného Československa, plně klimatizovaná a jejích 16 pater propojovaly čtyři automatické rychlovýtahy a páternoster, nákladní výtah a výtah pro návštěvy.

V takovém prostředí a s takovými tradicemi je pochopitelné, že autoři rekonstrukce chtěli zachovat charakter i podstatu Baťovy architektury, její průmyslovou syrovost a pravdivost, s jakou ponechává viditelné všechny prvky konstrukce: betonové vertikály sloupů a horizontály stropů, okna a parapety z cihelného zdiva. Dokonce tu zachovali i původní vyzdívky parapetů z 30. let a repasovaná okna z 60. let. Přitom ale úkolem architektů Mudříka a Míčka bylo přetvořit typický Baťovský objekt na moderní administrativní budovu 21. století, kde se kancelářské a obchodní plochy mohou snadno přizpůsobit současným potřebám nájemních firem, kde zaměstnanci najdou nejenom kultivované pracovní prostředí, ale také patřičné zázemí s kavárnou a dalšími službami.

Situaci velmi komplikoval špatný stav budovy, poslední čtvrté podlaží nedovolovalo žádné zatížení, tím pádem ani využití. Autoři odmítli jeho zbourání, přestože jim to bylo doporučeno, tím by budova přišla o svoji proporci a narušila by se i celistvost celého areálu. Rozhodli se tedy pro neobvyklé řešení – odstranili pouze obvodový plášť posledního patra, ale jeho skeletovou konstrukci zachovali. Uprostřed volného podlaží postavili nový lehounký objekt s vlastní subtilní ocelovou konstrukcí, který využili jako velkoprostorovou kancelář. V této části půdorysu prochází všemi patry budovy střední prostor s chodbou a schodišti; architekti jej propojili otvory ve stropních deskách, a tak dostali do nitra budovy horní světlo.

Tento centrální prostor obklopují kanceláře s okny, ale také “tubusy” jednacích místností s prosklenými stěnami, které pomáhají chodby denním světlem ještě více prosvětlit. Tubusy prorážejí ven původním pláštěm budovy a na několika místech fasády vytvářejí z vnější strany nový prvek, který odlišným pojetím s cortenovým plechem dává srozumitelně najevo, že budova získala novou náplň a nové vnitřní uspořádání. Podobným způsobem, zcela odlišnými než “baťovskými” materiály, se k novému tisíciletí hlásí také změny v interiéru: nová vestavba černou vodovzdornou překližkou, vstupní prostor černým plechem nebo nové příčky povrchem ze světlé dýhy.

V duchu zlínské architektury však promlouvají pravdivě, svůj přirozený vzhled nezakrývají žádnými dalšími materiály na povrchu. Objekt si kromě své atmosféry zachoval také přístavbu z 60. let, proporčně krásnou výtahovou věž zakončenou ještě rozšířeným patrem strojovny. Dnes už neslouží původnímu účelu, zato se stala atraktivní vyhlídkou na celý areál Baťovy fabriky.

^{Celková plocha domu: asi 5000 m2. Materiálové řešení: Původní konstrukce:monolitický železobetonový skelet, obvodový plášť z oken a cihelných parapetů, nová konstrukce v posledním podlaží – ocelový skelet. Nové tubusy na fasádě jsou obloženy plechem Corten (na povrchu je vrstvička “zastavené” koroze, která plech před další korozí chrání), požární schodiště černý antikorozní nátěr + žárový pozink. V interiéru černý plech, dřevěné montované příčky s povrchem světlá dýha, podlahy cementovo-epoxidové lité stěrky.}