Je zajímavé, že ač s výrobou se z většiny nejpokročilejších světových zemí (USA, Kanada, Velká Británie, Francie, Švýcarsko) firma Baťa postupně stáhla a zůstávají tam jen její prodejny, v Jižní Americe (Mexiko, Bolivie) ale i Oceánii je tomu jinak.
V Evropě je touto výjimkou Holandsko, jehož Best má naopak pravděpodobně vůbec nejdokonalejší automatizaci výroby. Že stále pokračuje výroba v Africe – v Zimbabwe, Kenyi a JAR tolik nepřekvapuje. Stejně jako v Pakistánu, Indii, Thajsku nebo Indonésii, kam Baťa nepřesídlil tak jako tolik jiných výrobců v nouzi teprve v poslední době, protože tam se svou globalizační vlnou nastoupil většinou už dávno před válkou a nadále tam prosperuje.
Co možná překvapuje, je spíše Oceánie – země jako Austrálie a Nový Zéland, o nichž se nedá rozhodně říci, že by na zdejším trhu práce byly mzdy nižší. Baťa v nich ale vedle sítě prodejen výrobu nadále udržuje. I zde v tom ovšem hraje velkou roli pokročilá technologi. Dnes najdeme v australském Morningtonu i novozélandském Owhiro Bay především automatizovanou výrobu lisované obuvi. Šitou pracovní obuv převzaly pobočky v Číně.
V Owhiro Bay nedaleko novozélandské metropole Welingtonu najdeme komplex Baťa založený Tomášem Baťou mladším už brzy po válce. Dlouho se specializoval na špičkovou bezpečnostní pracovní obuv garantovanou názvem Bata Industrial, pro niž se spojil s pobočkami v boliviijské Cochabambě a holandském Bestu. I tady však musela nákladnější část výroby ustoupit otevřenému trhu práce dále na Východě.
Vstřikovací lisy nejmodernější konstrukce vykazují s pomocí moderních materiálů úžasnou možnost volby barev. A také pohotovost: přestavit je a vyrobit pár jiné barvy trvá dnes jen šest minut. Není divu, že přímo výrobu navštívil a moderní podobu někdejších “gumáků” si ozkoušel třeba i novozélandský premiér.
I to, že novináři nazvali továrnu místem, ba městem zázraků. Vtipné video welingtonského deníku poukazuje na barevnost výrobků i na to, jak málo lidské obsluhy je dnes zapotřebí pro tak flexibilní výrobu.
Umožňuje to, jak zdůrazňují i titulky novin, fakt, že i tak pokročilá technologie je dodnes řízena tradičními baťovskými ekonomickými zásadami. (Curious City – The factory that still operates on a Bata economy)
Citujme volně z wellingtonského Dominion Post:
Světovou firmu založil český podnikatel Tomáš Bat’a už v pozdních osmdesátých letech předminulého století. Jak se společnost rozšířila po celém světě, vyhledávala místa na okrajích měst a stavěla tam nejen továrny, ale celé komunity. Byly tam domy, ale i školy, ba univerzity, jež Baťa budoval pro své dělníky. Stavěl i nemocnice a cesty a značku Baťa nesly dokonce i stožáry lamp kolem nich. Než se to všechno mohlo uskutečnit i ve Wellingtonu, časy a dovozní tarify se změnily a k tomu určené pozemky kolem továrny změnily majitele. Jediným pozůstatkem z nich je dnes název Baťovy ulice vedoucí k továrně. A dokonce i Baťovo náměstí převzala už před dvaceti lety městská rada.
Továrna v zátoce s původním, ještě maorským jménem Owhiro Bay založená už roku 1948 nicméně vyrábí i dnes. Jen to už nejsou pověstné Baťovy Bata Bullets, sportovní obuv inspirovaná kdysi v Americe basketbalovým týmem Baltimore Bullets podporovaným Baťou, ale gumové (dnes už plastové) holinky určené pro lesníky nebo průmysl.
Skupinka zdejších úřednic i dělníků nám je improvizovaně předvedla na hudbu Freda Dagga. Zleva Tuakana Allan-Moetaua, Francis Hammond, Catherine Mulholland, Jude Ross a Katherine Moetaua. Komentuje manažer Tony Harmer.
Staré zlaté časy, kdy Bata zaměstnával stovky dělníků hned v pěti továrnách na Novém Zélandu, jsou ovšem už dávno pryč. Začalo to už v osmdesátých letech minulého století uvolněním obchodních tarifů znamenajícím, že boty bylo možné vyrábět levněji v zámoří. N\ní působí ve zdejší továrně už jenom část z někdejšího osazenstva ale pevné a pestré boty z PVC stačí vytvářet s minimálními nároky na materiál i na práci pro celý ostrov i pro export dodnes.
(Source: Tom Hunt, Dominium Post, Photo: Ross Giblin)