BataStory.net

Baťovec Josef Hiess vzpomíná…

Jeden z nejstarších až dosud žijících baťovců na světě, pan Josef Hiess dožil svůj život na Novém Zélandu.

Na Silvestra by se byl dožil 95 let. Přinášíme ukázku z jeho vzpomínek…

Moje narozeniny nevědomky oslavuje skoro celý svět. Narodil jsem se totiž 31. prosince, a to roku 1912 v Mramoticích na Znojemsku. Otec pracoval v továrně na keramiku ve Znojmě. Když se v roce 1914 narodila moje sestra, tak nastala první světová válka a otec musel narukovat. Matka zůstala s námi a s dědou a babičkou. Měli malý domek a kousek pole a z toho žili. Ke konci války, co si pamatuji, přišel jednou otec domů celý roztrhaný a s puškou. Už toho měl dost. Předstíral, že se zbláznil, a pořád tvrdil, že je konec. Asi po dvou měsících přišli ze Znojma specialisté a zjistili, že potřebuje klid a duševní odpočinek. Tak byl doma asi půl roku, potom ho poslali zpátky na frontu. To se začali už objevovat první dezertéři. Vedle v sousední vesnici byly velké lesy a tam se ti dezertéři shromažďovali. Vyvěsili po stromech tabulky, že tam četníci nesmí vkročit. Ale lidi z okolí jim tam nosili jídlo.

Jak to dopadlo s vaším otcem?

Otec pořád simuloval, nechtělo se mu bojovat a zabíjet nevinné lidi. Když byla ofenzíva, tak byl v nemocnici. Rakouskouherská armáda, kde byl otec, bojovala proti Srbům a to on a mnoho jiných neměli rádi protože to byli Slované a dobří lidé. Po válce se otec vrátil domů, ale nastaly nové problémy. Rakušani totiž chtěli Znojmo. Po několik měsíců jsme nepatřili oficiálně k nikomu. Rakouská policie to držela skoro rok než jsme přešli do českých rukou. V Jevišovicích se Češi dávali dohromady, že půjdou a osvobodí Znojmo od Rakušanů. Jednoho dne začali táhnout na Znojmo. Rakouská policie pořád tvrdila, že to nedopustí, ale během jednoho rána jsme byli opět české město. Rakušané to potom pomalu všechno uvolňovali, jako veškeré úřady, policii a pod. To už byl rok 1920.

Takže v roce 1919 nebyly napevno ustanovené hranice?

Kdepak, to se dohodlo a srovnalo mnohem později, až právě v tom 20 tém roce. Ještě později byly řešeny hranice mezi Moravou a Slovenskem. Také nastal problém s částí Těšínskem, co měli zase Poláci. To se táhlo taky hezky dlouho. Hranice se daly zvládnout, horší to bylo s měnou. Rakouská padla a naše zlatka nic neznamenala. Zároveň jsme byli více méně poznamenáni válkou. Hodně vídeňských Čechů se chtělo vrátit nebo se vrátili. Mysleli si, že z těch peněz, co mají našetříno, budou doma moct podnikat nebo pěkně žít. Jaké bylo jejich zklamání. Já, když jsem se narodil, tak mne otec nechal pojistit na spoření; celkem jsem měl dostat dva tisíce zlatých. Matka to platila i v těžkých válečných letech. Při mém narození to byla suma na zakoupení malé zemědělské usedlosti, ale po válce leda kolo.

Kdy jste začal chodit do školy, když v té době byla válka?

Školy vyučovaly i během války. Já jsem začal chodit do obecné v Mramoticích a později do měšťanky ve Znojmě. Když jsem skončil v roce 1927, tak to už nastávala znovu ekonomická krize. Rapidně se začala zvyšovat nezaměstnanost. V letech 1928 až 1929 se to několikrát znásobilo, ale já jsem měl štěstí, dostal jsem práci u Bati. Do Zlína sem přijel v říjnu 1928. Tehdy se tam zařizovaly odpolední směny až do půlnoci, kam nebyly připuštěny holky. Jako 16-letý kluk jsem měl to štěstí, že jsem tam mohl pomáhat v gumárně.

A když jsem zjistil, že tam Baťa má studijní ústav, tak jsem ve dne chodil do školy, třikrát týdně večer od 7.00 do 10.30 a v sobotu dopoledne. Takže mi to bralo čas mého mládí. V měšťance mě vždycky imponovala chemie, tak jsem začal s ní. Po dvou letech jsem k tomu přibral účetnictví (management a kalkulaci).

^{Josef Hiess jako rekrut}

Všechno mi skončilo s rokem 1931, to mi nebylo ani dvacet. Hned nato ve dvaatřicátém jsem byl u odvodu a odveden na vojnu. Na podzim 1932 jsem narukoval do Liptovského Svatého Mikuláše na Slovensko.

Jak dlouho jste tam zůstal?

Celkem jeden a půl roku, u technického útvaru. Tam se mi moc líbilo. Přes zimu v Mikuláši jaro a léto Zvolen a potom do Komárna. Tam jsem prodělal ženijní výcvik. stavět mosty a zabezpečit přepravu přes řeku. Celkem sedm týdnů na soutoku Váhu a Dunaje. Potom zpět do Svatého Liptovského Mikuláše. Tam jsme opět přezimovali až do jara, kdy jsem byl demobilizován.

Šel jsem zpět do Zlína, protože jsem tam měl slíbeno, že po skončení základní služby tam budu mít místo. Což bylo v té době, kdy se dostával v Německu Hitler k moci, úžasné. Nezaměstnanost obrovská a já – zaručené místo.
Do Zlína jsem přijel na Velký Pátek. Hned jsem šel na osobní oddělení, řekl jsem, že jsem Hiess a přijel jsem ze základní služby. Sdělili mně, že je všechno v pořádku, můžu se jít podívat domů a na Velikonoční pondělí mám přijet zpět a v úterý začít. Slovo které mi dali před odchodem na vojenskou službu, dodrželi. Na osobní kartě jsem měl napsáno “spolehlivý, okamžitě přijmout“.

To jste to měl u Baťů dobré.

Vzpomínám si, jak jsme měli problém s patníky, které se lisují do podpatku. Potřebovali jsme mít podpatek a podrážku v jednom kuse ze dvou druhů gumy.

Nikomu se do toho nechtělo. Pan Baťa měl na tom osobní zájem, jednalo se o práci pro export. Udělal jsem návrh mému vedoucímu, že to chci zkusit.

Odpoledne přišel pan Baťa a říká, “ Chtěl bych vidět toho, kdo se o to pokusí.”
Stál jsem tenkrát kousek od něho a skromně povídám: “Tady jsem.”
Tomáš Baťa si mě změřil se slovy „Jak dlouho jste u nás a co děláte?“
Když jsem všechno řekl, tak se mě ptal, jak to chci uskutečnit. Pokýval hlavou a dal mi svolení.
Z kanceláře jsem si přinesl papíry na poznámky a začali jsme dělat vzorky .Všechno jsem zaznamenal, jaký je tlak, teplota, čas; bylo to důležité, abych udělal určitou stupnici. Hned první vzorek jsme nemohli vyndat z formy.Totiž tvrdá guma měla ohyb, který přecházel na patu a to se nedalo vytáhnout z formy . Koukám na to a povídám těm kteří dělali formu „To musíme lisovat obráceně. Zaprvé musíme dát patník“.
Když přišel pan Baťa, pozorně si všechno prohlížel a nakonec říká: “To je dobré, moc dobré.”
Já na to: “Potřebujeme ještě víc, musíme zjistit, co budou dělat hřebíky. Někdo musí ten vzorek vyzkoušet v chůzi, protože je to něco, co ještě neznáme. Chci ještě, když dovolíte, vyzkoušet smíchání tvrdé gumy s měkkou.”

Dělal jsem na tom ještě celý den. Odpoledne asi ve tři hodiny tam přišel opět Baťa. Všechno si nechal vysvětlit a ukázat, nakonec vytáhl z kapsy notýsek, na který napsal. “Kdykoliv a bez ohlášení má Josef Hiess přístup do mé kanceláře.”

To bylo určitě velké vyznamenání, ale jak říkala moje babička, nic si za to nekoupíš.

Dosta1 jsem 800 Kč, s povolením, že na tom mohu ještě 14 dní pracovat a vylepšovat to. Nakonec si mne Baťa nechal zavolat do kanceláře a povídá mi: “Prosím vás, mladý muži, jak vás to napadlo dělat ten odlitek obráceně.”

Řekl jsem: “Víte něco podobného děláme i s ženskými podpatky. Musíme vyzkoušet všechno, a když to nejde, dáme ten patník do měkké gumy, a až tak podpatek můžeme přibít.”
„Velmi dobře,“ byl jsem opět pochválen.

Máte na Tomáše Baťu hezké vzpomínky. Jak jste bral jeho tragickou smrt?

To byla rána. Bylo to asi půl roku později, co jsme úspěšně vyřešili novou výrobu. V Otrokovicích havaroval tragicky na letišti. Tak jsme ztratili člověka, kterého jsem si nesmírně vážil.

Potom všechno převzal jeho syn…

Ne, ten byl ještě mladý, neměl dostatečné zkušenosti pro vedení tak velké firny. O všechno se začal starat jeho nevlastní strýc, Jan.

Asi po roce pak přišla zpráva, že Jan pojede na cestu kolem světa. Cesta byla naplánovaná letadlem “Elektra” přes Dá1ný Východ do Japonska. Tam rozebrali letadlo, složili a nalodili se do Ameriky. V Americe s ním měli nehodu, tak musel Jan Baťa koupit nové americké letadlo, také pojmenované “Elektra”, a vrátil se domů nabitý novými zkušenostmi a nápady.

V té době už ale Hitler připravoval zábor Sudet a já odjížděl do Indie. Moc jsem tenkrát o to sice neměl zájem, ale nějaký Šumbera mě přihlásil a tak mi na podzim sdělili, že jedu.

Tam jsem pak zůstal po dobu celé války. Válečné problémy se samozřejmě týkaly i nás. Při spojení Německa s Japonskem nastala v Indii nejistota způsobená tím, že Japonci ji chtěli okupovat. I přímo u nás, kteří jsme pracovali pro Baťu, byli sudetští Němci kteří s tím souhlasili a pracovali pro Hitlera. Později byli odhaleni a uvězněni. Bylo jich asi osm nebo deset, už si nevzpomínám. Vedoucí té skupiny měl za úkol informovat Japonce, kteří byli už v Burmě, jak by bylo nejlépe možné okupovat Indii. Jak jsem říkal, byl to sudeťák a hitlerovci měli lidi všude, na to byli kádři.

Kdy jste se zase podíval domů?

Až po válce. Celkově až po osmi letech. V Indii jsme měli za každý odpracovaný rok nárok na jeden měsíc dovolené v Československu.

To jste za celých osm let neměli dovolenou?

Měli, ale vždycky jen po týdnu. Ale za těch osm let jsem projezdil celou Indii. Byl jsem dvakrát v Himalajích a v jižní i severní Indii. Zkrátka skoro všude.

Jak na Vás působili Indové?

No nebyl jsem na ně hrubý, tak všechno bylo v pořádku. Naopak: když pak byl v Indii nepokoje, tak nás chránili, aby se nám nic nestalo. Vzpomínám si, když jsem jel po Kalkutě zrovna když byly nepokoje tak se mně všichni snažili pomocí, aby mi nebylo nějak ublíženo.

V té době se rozdělila indická armáda na dvě části. Jedna byla s Anglií proti Němcům a druhá sympatizovala s Japonci. Ke konci války, když bylo všechno už rozhodnuto, Angličané je chtěli soudit, tak se to tam vařilo.

Byl tam nějaký Sumar Chambera, vůdce těch japonských spojenců. Než ho stačili zatknout, tak Japonci prý poslali pro něj ponorku skoro až do Ka1kuty. V noci ho přepravili a odvezli do Japonska. Jinak by byl popraven za protistátní činnost. Potom prodávali jeden jeho dům který měl na hlavní třídě v Kalkutě. S problémy, nikdo to nechtěl koupit. Cena spadla až na směšnou cenu 5 rupií, ale stejně to nikdo nekoupil, všichni se báli, že je jeho stoupenci odpraví. Co vím, tak ten jeho dům nebyl prodán. Nakonec se Angličanům podařilo sestřelit japonské letadlo ve kterém byl společně s několika japonskými důstojníky, tak byl zabit i bez soudu.

Ona tam byla i celá klika, která chtěla dostat Angličany z Indie, Nehru a jiní. Všechno bylo podporováno Marvary, kteří měli peníze a drželi veškerý průmysl v rukách, takže mohli financovat i odboj proti Angličanům.

A po skončení války? Jel jste konečně domů?

Na osm měsíců, s tím, že se doma ožením a uvidím co dál. Už jsem se těšil, osm let v zahraničí je dlouhá doba. Chtěl jsem se oženit, tak jsem si pro případ, že by v Československu po válce nebylo pořádné zlato, koupil prstýnky v Indii. Tam jsem za zlato zaplatil poměrně málo.

Vždyť jste manželku ještě nemohl znát, je o tolik mladší než Vy!

Nemohl, ale věděl jsem, že existuje, byl jsem o tom přesvědčený. A po čtyřech měsících jsem ji i našel a začal s ní chodit. Co si pamatuji – je, že když jsem se chystal domů, zrovna shodili Američané atomovou bombu na Hirošimu. Já jsem byl v té době ještě v Bombaji. No a za pár týdnů nato jsem byl doma. Po mém seznámení s ženou jsem se ale rozhodl, že zůstanu v Československu a už nepůjdu do zahraničí.

To jsem ovšem netušil, že všechno dopadne úplně jinak. V Praze jsem se dozvěděl, že v Náchodě potřebují odborníky na gumu a to byla moje parketa. Hned jsem tam zajel a dohodl se. Ubytoval jsem se v místním hotelu a začal se seznamovat s prací, prostředím a lidmi, ale hned od začátku se mi tam nelíbilo. Důvodů bylo hodně, hlavně pracovní přístup, nedůvěra, neupřímnost a pomluvy, prostě jsem se tam cítil jako úplný cizinec.

U Bati jsem si zvykl na úplně jiný život. Otevřeně každému všechno po pravdě říct do očí a také bez urážky přijmout správnou výtku. A to tam nešlo mysleli by si, že jsem cvok, když každý pomlouval druhého. Dělalo se mi z toho špatně. Zašel jsem na vedení, že tu práci nemohu dělat, a když jsem přijel domů, tak povídám nastávající, že jak to vypadá, pojedeme zas mezi lidi. Na Dálný Východ.

Napsal jsem dopis panu Baťovi, že se chci vrátit do zahraničí, ale pokud možno už někam jinam než do Indie, a hned mi bylo sděleno, že mám místo v Jakartě v Indonésii. Musel jsem poslat veškeré moje informace, aby mi vyřídili víza, ale vše bylo vyřízeno bez problémů a tak jsem se mohl spokojeně oženit a připravit na cestu.

Problémy začaly až tam, protože po roce 1948, když přišli komunisté v Československu k moci, tak se Gottwald začal zajímat i o nás, kdo jsme pracovali v zahraničí. A protože Baťovi byly doma znárodněny veškeré továrny v Československu, v roce 1949 mně i mé manželce odebrali, nevím jakým právem, československé občanství, takže jsme byli v Jakartě jako bezdomovci. Navíc se nám tam narodili oba synové. Nesnášeli velká vedra a nechtěl jsem, aby byli lndonézané, tak jsme pak zažádali na Nový Zéland. Teď jsme spokojeni tady, a i když oficiálně nemám české občanství, přesto se scházíme .

Jestli si dobře vzpomínám, tak v roce 1990 pan prezident Václav Havel vydal zákon, že všem, komu bylo neoprávněně odebráno státní občanství, bude na vlastní žádost vráceno.

Žádal byste vy někoho kdyby vám neoprávněně odebral něco, na co prakticky nemá nárok, aby vám to vrátil zpět? Já také nechci prosit někoho, aby uznal, jestli jsem Čech nebo ne. Moc dobře vím, co jsem a když já už jsem byl Čechem, tak ti, co na mně chtějí žádost, byli ještě daleko v budoucnosti. Prosit rozhodně nebudu, a když mě nevrátili občanství s omluvou, tak víte co.

^{Za možnost zveřejnit ukázku ze vzpomínek Josefa Hiesse děkujeme panu Gustavu Knotkovi. Za fotografie vdově po panu Hiessovi, paní Drahomíře Hiessové. Nepatrně upraveno a kráceno. PH}