BataStory.net

Další pravda o Zlíně: tentokrát o jeho školství

aneb – Habrové dřevo

Je tolik věcí, o nichž si pamětníci baťovských časů navykli říkat – To už bylo za Bati ! – , že se zdá těžké najít ještě něco dalšího, ale vžfycky se ještě něco najde.
Pravda, předchozí režim se snažil baťovskou vynalézavost a flexibilitu, jak jen to šlo, zakrývat a mnohé vydávat až za pokrok socialismu. A protože tisíckrát opakovaná lež se stává pravdou, mnoho z těch mladších o tom už třeba ani nepochybovalo. Nedivme se jim: nebylo lehké uvěřit, že by byl pětidenní pracovní týden a volné soboty ve Zlíně už dávno před válkou, když nám je komunisté s tak velkou slávou zavedli až třicet let po ní, podobně jako bezúročné půjčky nebo podnikové spoření.
Nicméně je tomu tak, to všechno už tu jednou opravdu bylo a my si tak postupně zvykáme, že další takové lži vyplouvají po příchodu svobody na vodu. Ale že by i ve školství? – Stojí za to, podívat se i na ně zblízka.

Dnes už se v tomto směru sice mnohé spravilo. Ví se o baťovských školách práce a instituci mladých mužů a později i mladých žen. Jenomže nejenom v nich spočívala úžasná prozíravost Baťů. Věděli, že má-li Zlín prospívat, musí se podobné péče a výchovy dostat i veřejnosti. A tak shledáváme, že zlínské školství a jeho po léta úspěšně vedený experiment přinesl po válce celému státu tolik ve Zlíně ověřených zkušeností, že je to až k nevíře. Tím spíše, že většinu z nich bereme ještě i dnes jako naprostou samozřejmost, ba dokonce se tu a tam pořád znovu přistihujeme, že jsme si mysleli, že i je přinesl až socialismus.
Co k nim patřilo a ani před válkou by ani ve Zlíně bez Bati nebylo?
Existence systematické školní (a pro nemajetné navíc bezplatné) medicíny a prevence. Pravidelné zdravotní prohlídky a instituce školního lékaře. Systém zvláštní tělesné výchovy pro handicapované nebo princip školní branné výchovy. (Ve Zlíně tehdy motivovaný blížící se německou hrozbou.) Ale i odznak tělesné zdatnosti anebo školní lyžařské zájezdy, výcvik v plavání, letní tábory nebo škola v přírodě – nic z toho v českém, a často ani v evropském školství předtím nebylo. A že k nim patřilo i mléko do škol nebo polévky s rohlíkem zdarma anebo další odborné vzdělávání učitelů? O koncertech a návštěvách divadel nemluvě?
Přiznejme si, že po tom všem, co nám kdysi o Baťovi nejen zatajili ale i nalhali, už nás to vlastně snad ani nepřekvapuje.

Začátky

Na to, že pro svůj opravdu nevšedně vedený podnik bude potřebovat vzdělané mladé lidi, přišel Tomáš Baťa dost záhy. Ostatně, těžce nesl, že sám hlubší vzdělání postrádal a po celý život se to snažil četbou a zkušenostmi z praxe napravit, ale u mladých lidí, u nichž to mohl zajistit předem, si tím byl prostě jist. – Museli být jiní. Tito mladí, pro něž svůj systém teprve připravoval, už museli jeho požadavkům předem vyhovovat.
Pravdou však je, že na nezbytný rozvoj nedostatečného školství myslel již v roce 1909, když připravoval svoji vizi nového Zlína. Vizi, jejíž rozměry nebyly při současném stavu výroby a počtu zaměstnanců naprosto k pochopení. I na proslulé svatební fotografii tehdy ještě pouhého mistra dílny Františka Klátila, na jejíž zadní stranu načrtl Tomáš během jeho svatby tužkou své představy, už bylo něco jako pozdější slavná Školní čtvrť. A jak se angažoval více a více i občansky, školy patřily k jedněm z prvních cílů. Známý je jeho bonmot, jenž se stal později přímo heslem:
„Hleďme vymýtit ze školy negace! Nevyprávějme dvě hodiny o tom, že habrové dřevo se k stavitelství nehodí! Mluvme o tom, co je pozitivní!“

Měl tím na mysli, ať škola učí především věcem potřebným, v praxi i v životě využitelným. A „habrové dřevo“ se stalo slavnou, zestručňující metaforou. Nebylo třeba říci víc, když se někdo věnoval příliš dlouho nepotřebnostem. Hned věděl, která bije.
A někde tam začínala i myšlenka krajně profesionálních škol práce. „Přírodopisu by se nemělo učit ve třídě, ale na poli, v zahradě, v lese. A nemělo by se mluvit jen o stromečku samotném, ale i jeho výnosnosti…!“
K moudrosti a modernosti té myšlenky (z počátků minulého století!) netřeba noic dodávat.

Zlín ovšem patřil – se svým specifickým zázemím tvořeným podporou firmy Baťa – už předtím, od roku 1929 k pouhým třem místům ve státě, kde se zavádělo i obecněji pokusné reformní školství. (Dalšími dvěma byly Humpolec a v Praze Nusle.) A těmto pokusům se právě ve Zlíně, Tomáši a i Janu Baťovi a později jejich následníkovi Dominiku Čiperovi dostalo opravdu nevšedního rozvoje a následně i vpravdě tvůrčího rozpracování v podobě zcela nového typu výchovy internátní. Ostatně není divu, přihlédneme-li k jejich, třeba i krajně zestručněným názorům: *)

Každý má vědět, proč a čemu se učí. Učme se prací. Ta je nejlepší metodou.
(Tomáš Baťa)

Vyznamenávat průbojnost, chválit statečnost, budit ctižádost, odměňovat pracovitost a podporovat vytrvalost.
(Jan Baťa)

Úkolem školy není zásobit člověka vědomostmi, ale naučit ho způsobu, jak je získat. Vštípit celé generaci smysl pro svobodu a ukázněnost, ctižádost a spolupráci, naučit ji, aby nejen dovedla ale i chtěla pracovat.
(Dominik Čipera)

Nezdá se vám, jakoby i po tolika letech chyběla většina z toho našemu školství až podnes?

Ve Zlíně tak, převážně v areálu nově postavených Masarykových škol, prosperoval po léta i experiment veřejného projektu pokusného školství, jejíž myšlenka (ale i projekce a výstavba) byla firmou tak jako všechny ostatní zdejší školy, podporována a financována. A nejen to. Jak dosvědčili mnozí, firma Baťa podporovala nemajetné žáky, zajišťovala veškerou lékařskou péči, včetně očkování a ošetření zubů zdarma. Učitelé byli sice placeni státem a podléhali běžnému státnímu dozoru, tak jako žáci však i oni požívali výhod Baťova patronátu. Jednou ročně dostávali z toho titulu k běžnému platu i ředitelem školy určenou odměnu za tak zvanou vícepráci, tj. za to, co vykonali nad státem určený úvazek. Firma jim také zajišťovala byty. Mléko a polévka s pečivem pro nemajetné, jejichž náklady hradila firma, byly podávány staršími žákyněmi měšťanské školy, takže i těm se dostávalo lekce v organizaci a samostatnosti, o potřebné sociální zkušenosti nemluvě.

Samozřejmě, že ne vždy probíhala velkorysá pomoc firmy školám zcela bez výhrad. I to však bylo i u tak úspěšné firmy, jakou byl Baťa, pochopitelné, by typické. Dnes 98-letý pedagog PaeDr Jaroslav Kozlík, jenž na na nich působil, vzpomíná, jak na žádost ředitele pokusné školy Stanislava Vrány vypracoval projekt nové tělocvičny, ale protože ten překročil limit půl milionu korun (tehdy ohromná suma,) nevystačil souhlas pouhého ředitele Čipery, ale jeho autor s ním musel jako tehdy sotva 26-letý mladík až k Janu Baťovi.

„Bylo to v roce 1933, když jsem mu předkládal k podpisu projekt budovy tělocvičen i s příslušenstvím. Jan Baťa si přál, abychom nahoře u stropu tělocvičného sálu vybudovali zavěšenou běžeckou dráhu, jak to viděl v USA.
Tehdy platilo, že na vyřízení připomínek bylo čtrnáct dnů, ale návrh jsem neakceptoval a tak jsem už asi po týdnu šel pana Baťu znovu přesvědčovat o rozdílné funkci sportovní haly a školní tělocvičny.
Když už se zdálo, že shody nedosáhneme, poznamenal jsem: > Pane Baťo: někdo rozumí výrobě, jiný obchodu se šroubky nebo s obuví, a jiný tělesné výchově dětí...<
Překvapený pan Baťa si mě změřil, ale pak už jsme se promptně dohodli na tom, že místo podstropní běžecké dráhy tam vybudujeme jen galerii, aby odsud mohli rodiče a hosté sledovat provoz v sále.
A tak jsem se hned napoprvé zafixoval napevno v paměť Jana Bati.“

Jan Baťa si nebojácného tělocvikáře Kozlíka skutečně zapamatoval a i později se s ním dělil o své i jeho názory. Návrh na zavedení každodenního cvičení v administrativních provozech nepřijal, ale překvapivě jej pověřil vedením své pravidelné osobní ranní rozcvičky, často i s přespolním během nebo boxerskými rukavicemi. Později mu svěřil i rozbor už běžícího projektu Tomášov připravujícího nejlepší z mladých mužů pro manažerské funkce, hlavně v zahraničí. A přijal jeho návrh na jeho rozšíření o Anglický chlapecký ústav, jenž měl být situován do zámku v Březolupech a Tomášov měl obohatit o frekventanty s lepším předběžným vzděláním. Dokonce se jej rozhodl za tím účelem vyslat i do Anglie, jenomže to už přišel březen 1939 a s ním i konec desítek stejně jasnozřivých plánů.

Průmyslové školství

Jako vůbec první podnikovou školu v celém státě založil Tomáš Baťa učňovskou školu obuvnickou. To bylo už v roce 1924, ale jak se podnik rozrůstal a bylo potřeba i dalších odborníků, vznikal postupně celý vzdělávací systém průmyslového školství a jak přibývalo i požadavků na další profese, rozšiřovaly se i jeho obory. Baťovy školy práce zahrnovaly postupně i elektrikáře, chemiky, strojaře, stavbaře, chemiky, pletaře a koželuhy, a těmito obory procházeli i ti, kdo se měli stát vedoucími prodejen, pracovníky exportu, reklamy nebo provozů sociálních a dopravních.

A naopak – po večerech byli v jazycích nebo v účetnictví vzdělávány i profese technické a odborné. To byla ostatně hlavní novinka, kterou přinesl nový systém: že totiž všichni mladí muži (a později i mladé ženy) se vzdělávali pomocí trojjediného principu: v učebnách, školních dílnách ale i přímo v výrobních provozech. A stejně trojjediným se stal postupně vznikající třístupňový systém vzdělávání.

Asi třetina absolventů základní odborné školy mohla přejít na další dvouletou průmyslovou školy mistrovskou. Její absolventi už mohli pracovat jako mistři, vedoucí dílen, kontroloři kvality apod. A jen velmi malé procento jejích absolventů pak pokračovalo i na vyšší průmyslové škole s maturitou. Ta nabízela obory obuvnický, koželužský, strojnický, elektrotechnický, stavební, chemický a pletařský. (Jen pro pořádek dodejme, že později se dostalo některým i školení výtvarného a grafického a roku 1939 byla založena i s výrobou už tolik nesouvisející Škola umění.)

Ale nechme promluvit i jednoho ředitelů Jaromíra Hradila :

Před desíti Iety obrátil se Tomáš Baťa v novinách i plakáty ke čtrnáctiletým hochům. Nazval je mladými muži. Hledal jich napoprvé 600, než přihlásilo se jich jenom 80. Tak překvapila výzva, v níž nabízel hochům, kteří teprve opouštěli školní Iavice, příležitost k samostatnému růstu a výdělku, který je měl učinit hospodářsky soběstačnými. Dnes hlásí se mezi mladé muže vždy deset až dvanáct tisíc čtrnáctiletým ze všech krojů republiky, ale může být přijat sotva každý desátý. To prokazuje nejlépe, jak se škola mladých mužů vžila a jak je vyhledávána.

A jakých výsledků dosáhla? Ze všech absolventů je jich 6.9 procent na vedoucích místech, 22.7 procent koná odpovědné samostatné práce, 13.6 procent je v prodejnách, 16.3 procent v administrativě oddělení prodejních, 20.2 procent koná běžné práce, 5.5 procent je na vojenské službě. Jenom 5.4 procenta odešla od firmy, ale více než polovina z nich se dobře uplatnila jinde. Více než 80 absolventů je u Bati za hranicemi. V Evropě 36, v Americe 1, v Africe 6 a v Asii 25. Pracují v sesterských továrnách, vedou prodejny a jako nákupčí mají svěřeny milionové hodnoty.

Výběr byl už od samého počátku přísný a tak například v jednom z prvních jiných než čistě obuvnických oborů – oboru stavebním – neprošlo sítem přes obrovský zájem ani sto zájemců.
Nábor přitom probíhal dosti extenzivně. Firma chtěla nejlepší z nejlepších, a tak vysílala do moravských škol rok co rok zástupce, kteří se o systému k mladých mužů (a později i žen) a o všech možnostech snažili informovat a získat tak ještě nerozhodnuté studenty pro Zlín. Právě na takovouto návštěvu vzpomíná mnoho někdejších „mladých mužů“ jako na první ale často rozhodující impuls, jenž je přivedl k Baťům, přestože žili na sta kilometrů od Zlína a odejít tam, nebylo často jednoduché.

Do internátu bylo mladému muži dovoleno vzít jen nejnutnější počet osobních věcí. Počítalo se s tím, že vše si záhy pořídí sám, a často v lepší kvalitě, protože už od začátku dostával týdenní plat sto dvacet korun a to byly tehdy velmi slušné peníze. Později pak se stávalo často, že student měl týdně i víc než jeho rodiče. Rodiče jej tak nejenom nemuseli ale ani nesměli podporovat. Avšak ani mladý muž nesměl podporovat rodiče, protože k výchově patřilo, že o své peníze se měl naučit starat sám, spořit je a také investovat. Za tím účelem měl každý i své konto a druh účetní knížky. K tomu, aby z ní zaplatil i něco jiného než pravidelná vydání za byt a stravu a nejnutnější oděv, potřeboval souhlas mistra či vychovatele.

Méně zdatní volili základní učební dobu, až z druhého ročníku pak byli vybíráni ti, kdo by mohli uspět ve škole mistrovské. A z nich pak zase na vyšší průmyslovce. Praxe během studia probíhala logicky v továrních podmínkách, ale i tam, kde by to nešlo – například na škole stavební – byly zřízen standardní školní stavební podnik s mistry, políry i instruktory – prvotřídními dělníky. A také tato, dalo by se říci školní, ale v podstatě samostatná a prosperující výrobní jednotka produkovala vlastní zisk a přinášela tak škole navíc finance na další vybavení nebo pořádání kulturních akcí.

Po složení přijímací zkoušky se o mladé muže a ženy Baťova škola práce starala i mimo školu, určovala a ovlivňovala i jejich výchovu a vztah ke společnosti. Sloužil k tomu nejenom učitelský ale i vychovatelský sbor ale i vlastní učňovská samospráva, to vše ve snaze podnítit vedle techniky jejich zájem i o přírodu, vědu, umění, sport a v neposlední řadě i zábavu. I sama učňovská samospráva pro to měla své odbory pořádkový, kulturní, sportovní.

Některá pravidla se časem měnila, ale na internátech se bydlelo převážně podle profese, stravování poskytovala jídelna Obchodního domu a díky systému týdenního vyúčtování se mladí učili úsporně hospodařit s výplatou. Z ní se hradilo jejich nájemné i stravné, ponechávali si jen kapesné. Díky tomu se osobní konto každého z nich od výplaty k výplatě výrazně zvětšovalo. A to i o prémie za pracovní ale i studijní výkony.

Podobně probíhala výuka jako v oboru obuvnickém tak stavebním, strojírenském i koželužném ale i v oboru věnujícímu se obchodu. Tam šlo o dvouletou školu obchodní, z níž bylo možno přejít do třetího a čtvrtého ročníku obchodní akademie pro obchod zahraniční, která končila maturitou. Mnoho absolventů pak pokračovalo i studiem na universitě.
Především však došli prakticky všichni absolventi BŠP úžasného uplatnění v praxi, a to nejen ve Zlíně ale doslova po celém světě.

Aby se tento opravdu skoro spartanský život mladým mužům (a později i ženám) nezajídal, používalo se i atraktivnějších vnějších znaků skautingu nebo tehdy už také začínajícího trampingu. Dnešní baťovští pamětníci v zahraničí – někdejší mladí muži dodnes, i po šedesáti letech vzpomínají, že v internátech se ložnicím říkalo tradičně romantičtěji tábory a ty že měly – opět v tom duchu – svoje vedoucí. I ti však byli voleni z nich samotných, jen o něco starších a zkušenějších mladých mužů.

Na internátech se vstávalo v půl šesté. Potom byla – většinou venku, a to často i v zimě – rozcvička, pak přišla na řadu hygiena a úklid a teprve pak snídaně. Dnešní pohodlná představa, že pak se šlo asi do školy a někdy odpoledne pak do továrny, je ovšem krajně mylná. Od sedmi už pracovali naopak všichni ve fabrice, a tam se také odpoledne znovu vrátili. (Na oběd však měli celé dvě hodiny, takže tak zbyl čas i na jisté osobní volno.) Znovu však potom pracovali zase od dvou do pěti.

Až pak, v šest byla večeře a po ní přišlo na řadu studium. (Některé předměty si mladí volili sami, povinné však byly vždy cizí jazyky, většinou němčina a angličtina, účetnictví, obchodní korespondence.) A v devět se šlo spát. Kam? Do jedné z hromadných ubytoven, jež se postupně rozšiřovaly a roku 1925 vyrostl i první dívčí internát. V roce 1932 bydlelo v chlapeckých internátech 2 700 mladých mužů, v dívčích internátech 2 800 dívek a v ubytovnách pro svobodné dělníky 700 osob.

O sobotách se studovalo, neděle patřily vycházkám ale i volnu. A jen zřídkakdy i cestám k rodičům, přestože – srovnáno s dnešní dobou – nebylo rodné město nebo ves právě daleko. Tak bylo podřízeno všechno efektivitě hlavního záměru: mladé lidi něčemu nejen naučit nebo k něčemu vyškolit, ale také vychovat.

A tady zeje v dnešním školském systému v porovnání s tím asi mezera vůbec největší. Protože nikomu z těch, kdo se pak během války i po ní uplatnili doslova po celém světě, od Peru až po Nový Zéland, tehdejší Ceylon nebo Britskou Indii, nechybělo to nejdůležitější – soudržnost, vlastenectví, čest, vytrvalost, samostatnost a odvaha. A věrnost firmě, která to všechno svazovala ? Té nikdo nevyučoval, nebylo třeba. Tenkrát ještě ne…

PH

^{Literatura: PaeDr Jaroslav Kozlík: Aktuální historie, Jaromír Hradil: Škola mladých mužů, Stanislav Vrána: Zlínské školství, Dominik Čipera: Jak bude vypadat Zlín za čtyřicet let, Dr Miroslav Ivanov: Sága o životě a smrti Jana a Tomáše Bati, ing Romana Vítková: Možnosti využití Soustavy řízení Baťa.}