BataStory.net

16. března 1936

>
>
Zlín
Baťov
Vídeň
Sofia
Cařihrad
Konia
Alepro
Basra
Lingeh
Karachi
Delhi
Allhabad
Kalkuta
>
>
>
>

Letiště Zlín, studené ráno v 8 hodin

Širokou asfaltovou silnicí ujíždíme posledních dvanáct kilometrů, které nás dělí od Baťova. V ranní páře mizí Zlín, život a šumot dílen, siluety továrních budov a hejna červených domečků.

Jedeme osmdesátkou a za pár minut zastavujeme na letišti.
Všichni jsme poněkud rozčileni. Není divu. Dnes odletíme a k cíli máme poctivých 10.000 kilometrů.

Zatím co nás odbavují celníci, vytáhli třísedadlový “De Havilland Puss Moth” z hangáru. Na zelené kapotě šestiválcového motoru se bělá nápis Zlín – KaIkuta.

Pilot Šťastný, který již třináct let brázdí nebeskou planinu, provádí zalétávací let a my dva cestující, Čechoslovák Jan Baroš a Ind Kazi Kudratullah, jdeme k nástupišti. Jsme šťastni. Já mám dvacet let a Kazi je o rok mladší.

Pilot Šťastný zatím přistál, doroloval až přeď správní budovu a vyskočil z letadla. Fotografování, potřásání rukama. Blíží se devět hodin. Loučíme se s šéfem závodů Janem A. Baťou, Dominikem Čiperou, ředitelem Václavem Rojtem a desítkami svých kamarádů, spolupracovníků a známých.

Dveře letadla, v němž máme přeletět v několika dnech půl světa, se zavírají a rolujeme na start. Jazyky nám zdřevěněly. Červený startérův praporek klesl. Plný plyn – a zelený Havilland pojmenovaný “Gypsy” (Cikán) zvedá nos a posledními dotyky kol se loučí s mateřským letištěm.

Vplouváme mezi hejno racků, kteří se s křikem rozlétli nad Moravu. Točíme se nad hangáry, dole nám mávají na pozdrav ruce, klobouky, kapesníky a pak míříme po toku Moravy k jihu.

Díváme se k severu, kde, ozářen zamlženým sluncem, se v parách objevuje ZIín. Siluety jeho mrakodrapů, červenobílé kolosy dílen, letecký maják, všechno nám pomalu mizí z oči. Násilím přemáháme nahnutí.

Pilot Šťastný kontroluje palubní přístroje, dívá se do map a manipuluje s kolečky, lanky a úhloměry podivných tvarů, podle nichž propočítává rychlost letadla oproti zemi, kurs letu, výšku a kdoví co všechno ještě.

Čtyřválcový Gypsy hřmí a vesnice, města, kopce, řeky, lesy a pestrá směsice celého kraje letí pod námi tak rychle, že ji nestačíme ani vnímat.

Za malou chvíli poznáváme pod sebou rozvaliny děvínského hradu nad soutokem Moravy s Dunajem, které přelétáme a jsme v Rakousku. Až dosud nám svítilo slunce na cestu. Nyní zapadlo za bariéru černých mračen.

Vítr se stále točí, stále zesiluje a sráží letadlo desítky metrů nahoru a dolů a znovu vzhůru. Sedadla jako by pod námi ubíhala a panu Šťastnému naskočily vrásky. Obzor se zúžil. Sněhová vánice.

Pilot Šťastný se tedy rozhodl odbočit na vídeňské letiště, kde počkáme až se bouře přežene.

Jsme těsně u Vídně a zdá se, že vítr změnil směr a že bouře půjde stranou naší trati. Benzinu máme dost, motor jde bezvadně, zbytek posádky je až na Kaziho, který se stále obírá kabelkou, (tak se říkalo na Valašsku sáčku, poznámka PH) čilý, a tak se rozhodujeme pokračovat směrem k Bělehradu.

Je opět lépe vidět. Údolím, lemovaným Alpami, jejichž špičaté vrcholky svití bílým sněhem, prokousáváme se kilometr za kilometrem k jihu. Pojednou před námi vyskočil dlouhý horský masiv, s jehož svahů hučí proti nám tak mocný vítr, že Šťastný má co dělat, aby udržel letadlo v rovnováze. Mlha náhle roste a letíme místy tak nízko, že se nám zdá, jako bychom se dotýkali podvozkem vrcholků stromů, Hustý déšť nám ještě scházel!

Je opět lépe vidět. Údolím, lemovaným Alpami, jejichž špičaté vrcholky svití bílým sněhem, prokousáváme se kilometr za kilometrem k jihu. Pojednou před námi vyskočil dlouhý horský masiv, s jehož svahů hučí proti nám tak mocný vítr, že Šťastný má co dělat, aby udržel letadlo v rovnováze. Mlha náhle roste a letíme místy tak nízko, že se nám zdá, jako bychom se dotýkali podvozkem vrcholků stromů, Hustý déšť nám ještě scházel! Mrzne na křídlech…

^{(Zde je deník na jednu noc přerušen. Nicméně víme, že námraza přinutila výpravu přistát přece jen ve Vídni a teprve následující den pokračovat v cestě na jihovýchod. PH)}

17. března ráno, vídeňské letiště.

Je časně ráno a celé letiště tone v záplavě slunečního světla. Ledový vítr, rozhání poslední zbytky mračen na obloze.
Povětrnostní zprávy jsou celkem příznivé, až na radiogram ze Sofie, odkud hlásí prudkou bóru.

Startujeme. Míjíme Vídeň a odraz slunce od Neziderského jezera nás na chvílí oslepuje. Ze země stoupá pára a my bez nejmenších záchvěvů letíme ve vzduchu. Teprve dnes si můžeme prohlédnouti kraj, nad nímž jsme včera bloudili. Rovné cesty se tu klikatí až v místech, kde šplhají po stráních srázných Alp, železnice běží rovně, jako podle šňůry, pole, vesnice, městečka, vše je tak ladně a čistě urovnáno.

Pojednou se nám staví do cesty obrovský bílý mrak. Šťastný dotáhl naplno plynovou páku. Hlas motoru zesílil. Snažíme se prudkým stoupáním mrak přelétnouti. Nepodařilo se. S přibývající výškou také mrak roste a mohutní. Ostrou zatáčkou, při níž by málem žaludek vyskočil z těla, se vracíme zpět a podplouváme jej. Kazi šilhá po kabelce, ale opanoval se.

^{Na výstižné dobové karikatuře vidíme zleva hlavičky indického mladého muže Kaziho Kudratullaha, pilota Šťastného i tehdy jestě mladičkého Jana Baroše v pro něj typické rádiovce…}

Mrak je tedy za námi a znovu letíme klidně a bez příhody kupředu. Sníh, blankytně svítící na vrcholcích Alp, začíná zde pokrývati i údolí. Ochladilo se citelně i v letadle a sotva držím ve zkřehlých rukou pero, jímž si píši poznámky.

Po levé straně horstvo najednou ustoupilo jako stůl rovné maďarské pustě. První rakouský horský masiv máme tedy za sebou a teď znovu do druhého. Ten je ještě horší.

Pilot Šťastný porovnává mapu s orientačními body.
Alpy máme konečně za sebou, stáčíme se do údolí nad řekou. Obracíme se zády k rakouským horám, které nás včera tak prohnaly, a jsme v Jugoslávií. Krajina má docela jiný ráz. Klikaté říčky a klikaté cesty, políčka kousek vedle kousku, domky roztahané po údolích i kopcích. Máme příznivý vítr, výšku 1500 metrů a rychlost přes 180 kilometrů.

Z hlubokých lesů, které se tu pod námi vlní, sem a tam stoupá moudrý kouř rovně vzhůru a bělají se hraníce pokáceného dříví. Nad námi svítí slunce a jeho paprsky, tříštící se v hejnech drobných obláčků, zlatí vířící kotouč vrtule. Pak letíme nad rovinou s křivými řekami, rozvětvenými nánosy písku.

Nálada celé posádky se znatelně zlepšila. Netrvá to dlouho a už jsme nad sesterskou továrnou Baťa v Borovu. Snášíme se níž, několikrát zakroužíme a dolů letí narychlo napsaný přátelský pozdrav všem jugoslávským spolupracovníkům. A znovu se zvedáme a podél Dunaje, jehož hladinu rozhrnují zakouřené parníčky, fičíme k Bělehradu.
Ale jak se blížíme k hlavnímu jugoslávskému městu, obloha zase temní a tmaví. A netrvá to dlouho a na sklech letadla se objevuje drobná tříšť. Prší. Ale to už za deště přistáváme.

Protože po přistání ve Vídni jsme měli trampoty s řadou celních formalit, rozdělil Šťastný funkce posádky celého letadla následovně:
Šťastný: velitel letadla. Odpovídá za stav letadla, hangárování, poplatky a plnění nádrží.
Baroš: Celní odbavení, pasy, visa, doklady a výměnu valut.
Kazi: Pořádek a čistota v letadle. Kufry a ubytování.
Toto uspořádání se nám hned v Bělehradě velmi dobře osvědčilo.

Vypili jsme každý jen šálek čaje. Déšť přešel v sychravé mlžení. Slabý vítr, viditelnost je sotva na půldruhého kilometru, ale Šťastný se rozhodl pokračovati v letu. Povětrnostní zprávy jsou sice nepříznivé, musíme však dohnat ztracený čas.

Prší prý v celé jižní Evropě a nad Balkánem řádí bóra. Zrazují nás od dalšího letu. Všichni, počínaje piloty německého dopravního letadla, kteří tu čekají na lepší počasí již od rána, a konče úslužnými celníky. Jsme však rozhodnuti. Včerejší zameškaný den musíme nahradit. Podle pracovního plánu jsme měli býti někde mezi Cařihradem a Aleppem v Malé Asii a zatím jsme teprve v Bělehradě.

Startujeme přes všechny dobře míněné rady k dalšímu letu a všichni obdivují klid našeho pilota Šťastného. Rozmoklé letiště a bláto stříká od podvozku, jak se rozjíždíme. Máme od bláta již obě křidla a teď nám cáká i do oken. Avšak jsme již nad zemi, motor v plných obrátkách duní a pomalu se zvedáme nad letiště, kde se nám v mlze ztrácejí postavy jugoslávských a německých letců.; míříme na Sofii.

Letíme nízko nad zemí a prodíráme se chuchvalci mlh. Nad mlhou ponuře plynou deštivé mraky a z nich se neustále v pravém slova smyslu lije. Okna jsou zvenčí zalita vodou, zevnitř orosena parou a zakrývají výhled. Pilot Šťastný je nucen jedno z nich otevřít. Proud vzduchu s drobnými kapkami vody bičuje nás do tváře a chlad nám proniká až do kostí. Kazi chce, abychom se vrátili.

Konejšíme jej. Vítr, který znovu plnou silou duje proti nám, ještě zesílil. Motor znovu jde na plný plyn a přece se ploužíme jako hlemýždi. Všichni jsme se přivázali, neboť letoun skáče nahoru a dolů padesátimetrovými skoky, vůči nimž jsme již
úplně neteční.

V mračnech se proti nám začínají k dovršení všeho rýsovati mohutné siluety jugoslávské pahorkatiny.
Její zasněžené špičky se ukrývají v mracích, v údolí je zase mlha a proto letíme nad trati a ploužíme se úzkým kaňonem, v těsné blízkosti…

^{( Doplňuje se. )}