BataStory.net

Baťovec František Baránek pracoval 18 let pro obuvnickou firmu Baťa v indickém Batanagaru. Ať už byl jejím manažerem v Indii nebo se podílel na výcviku československých vojáků nebo vydával později krajanský časopis v Kanadě, valašský svět vždy přenesl do nového domova.

František Baránek se narodil v roce 1900 ve Valašských Kloboukách. Vedl karosárnu a uměl žít. Vzpomínal, že jeden výlet v dámské společnosti se poněkud zkomplikoval: ve vysoké rychlosti praskla pneumatika a auto vrazilo do stromu. Baránek pobyl pár dnů v nemocnici. Kromě něho tu ale byli i další „účastníci“ nehody, které musel odškodnit. Po pěti dnech totiž dostal dopis ze vsetínského úřadu, aby uhradil škodu. Prý narazil do tří stromků u silnice. Ve vyúčtování, jež si Baránek uchoval 50 let, stojí: „Za poškozený stromek 20 korun, za zlámaný čtyřicet a za dvě tyče, které chrání stromky, je deset korun.“

Provinční život ale Baránkovi nestačil, snil o cestování a samozřejmě že mu neunikly zvěsti o prosperující firmě Baťa ve Zlíně, necelých 40 kilometrů od Klobouk. Odešlo tam několik jeho kamarádů, kteří mu vyprávěli, že se v obuvnické továrně dá sehnat dobře placená práce a ti nejlepší jedou do ciziny. František sice původně uvažoval o vojenské kariéře, ale nakonec se rozhodl, že zkusí štěstí a přihlásil se.
První štace je v nedalekém Brumově. Stojí za pultem, rovná boty do krabic, nabízí nové modely zákazníkům a čte firemní časopis, kde se píše o filiálkách po celém světě. Po roce se uvolnilo místo v prodejně na klobouckém náměstí. Tam si ale schopného Baránka všimne brzy zástupce ze Zlína a nabídne mu práci v centrále. A v roce 1937 je vyslán firmou do Indie.

V polovině dubna nastoupil se skupinou deseti baťovců na loď z Janova do Indie. Po třítýdenní cestě tak doputoval do baťovského města Batanagaru, kde pracovalo 120 Čechoslováků a 15 tisíc indických dělníků. Na břehu řeky Huglí stály bělostné domky pro svobodné, patrové vily pro manažery s rodinami a mezi nimi ulice a náměstí, které odděluje obytné domy od továrního komplexu. Žilo zde na 120 Čechoslováků, kteří pracovali na vedoucích pozicích, v baťovských továrnách bylo 15 tisíc indických dělníků.

Každý zde prošel podobným drilem, jaký znali už ze Zlína. Pevná pracovní doba, práce na směny, polední pauza a zase nanovo. Čechoslováci mají ovšem přístup do klubu a do restaurace, chodí na tenis nebo k bazénu. Průběžně sledují události doma a čtou zpravodajství ve firemním časopisu. Každou noc někdo drží stráž u rádia, zapisuje novinky z Československa a ráno je telefonuje kolegům v Kalkatě. Jakmile se baťovci dozvědí o německé okupaci, ihned uspořádají sbírku na podporu našeho odboje a posílají pravidelné měsíční příspěvky. (Baťovský kronikář Jan Baroš pak na konci války spočítal, že československá komunita v Indii poslala odbojářům téměř 14 milionů korun.)

František Baránek byl jedním z hlavních manažerů. Měl na starosti zaučování prodejců, vyhledával nové lokality pro baťovské prodejny, které byly nejen ve městě, ale také na venkově. Zaučuje budoucí prodejce, vybírá nové lokality pro baťovské prodejny po celé Indii a ve volném čase domlouvá stanovy Československého spolku Batanagar. Jeho hlavním cílem je podpora našeho odboje. V prosinci 1939 je všem baťovcům doručena výzva k mobilizaci. Přihlásí se jich desítky , ale většina je odmítnuta, neboť jsou nepostradatelní pro zdejší válečnou výrobu.

František Baránek pomáhal s organizací charitativních akcí. V roce 1940 se podílel na přípravě karnevalu u bengálského maharadži. V palácové zahradě byla replika jihočeské vesnice a desítky krajanů v krojích.
Kronikář Jan Baroš o této akci píše: „Nezvyklá jídla pojídali vážení hosté v nezvyklých kombinacích. Paní mahárádžová našla velkou zálibu v českých jitrnicích, k nimž přikusovala čokoládový dort. Když se najedla, požádala nikoliv o pilulku pro žaludek, nýbrž o recept na jitrnice pro svou palácovou kuchyň.“ Koncem roku slavil 40 letý Baránek i jiné vítězství, dostal požehnání k sňatku. Na jednom večírku potkal sedmnáctiletou Gemmu Deanovou, dceru z britské rodiny, která byla o 22 let mladší. Po několika měsících se vzali a měli spolu tři dcery: Libuši, Zdenu a Patricii.

„Umím si představit, proč se jí líbil. Její otec před pár měsíci zemřel a ona asi podvědomě toužila po někom, kdo ho nahradí,’ říká Libuše Baranek, která se narodila rok po svatbě a za pár měsíců k ní přibyla i sestra Zdena. “Babička prý nebyla zrovna nadšená z budoucího zetě. Tenkrát mámě řekla: ‚Uvědomuješ si, že si chceš vzít chlapa, který neumí pořádně anglicky, je o 22 let starší a má zlatý zub? Jestli to nebude fungovat, tak za mnou nechoď.‘ Ale myslím, že to neodhadla, naši se navzájem respektovali, čím spolu byli déle, tím byl jejich vztah pevnější,“

Z mládeneckého bytu se Baránek s rodinou nastěhoval do patrové vily. Najednou byl dům plný lidí: na holčičky dohlížely chůvy, hromady prádla obstarával pradlák, který chodil každý den, uklízeč zametal několikrát denně prašnou podlahu. U Baránkových bydlel pouze kuchař, který uměl takové lahůdky, že na ně Baránkova děvčata vzpomínají dodnes.
Ráno se rozloučily s tatínkem, celé dopoledne si hrály v zahradě, jezdily na tříkolce anebo je vzala ája (chůva) na výlet. Maminka Gemma trávila většinu času ve společnosti manželek českých baťovců. Při hraní bridže pochytila pár českých slovíček, ale doma se mluvilo anglicky. Rodina se scházela jen u snídaně nebo při obědě.

František měl práce až nad hlavu, a ještě si přibral další aktivity: spolu s kolegy podal návrh bengálské policii, že jsou k dispozici jako miliční útvar československé armády, který je schopný pomoci v případě napadení Japonci. Baránek postupně vycvičil 700 dobrovolníků z řad Čechoslováků, Indů i Britů a vydal instruktážní brožuru, kde podrobně popsal co dělat, bude-li Batanagar bombardován.

Baránek se vedle práce věnoval také výcviku dobrovolníků na obranu Batanagaru pro případ, že by byla továrna napadena Japonci. Postupně vycvičil 700 Čechoslováků, Britů a Indů. Batanagar nebyl zase tak vzdálen válce.
Když nad ním v prosinci 1942 nad ním přeletěla japonská letadla a desítky lidí z továren se rozutekly, zabýval se Baránek i tím, proč jeho lidé zpanikařili. Do firemních novin Batanagar News napsal: „Během náletů někteří naši zaměstnanci utekli z továren a teď těžce litují této chyby. Mějte důvěru v naše vycvičené dobrovolníky. Neděláme rozdíly mezi dělníkem a nejvyšším úředníkem, my všichni jsme zaměstnanci jako jedno tělo a jedna rodina. Jediný rozdíl je v tom, že dobrovolník má víc zodpovědnosti, ale to není omluva. Nevím, jestli je vám známo, že každou noc, když spíte, někdo z našeho útvaru drží hlídku na střeše budovy č. 21. Ti, kdo utekli během náletů, jsou chabé inteligence a zřejmě vůbec nepřemýšleli hlavou. Myslím, že by bylo lepší, kdyby tito lidé nebyli mezi námi. Protože baťovci jsou inteligentní, jsou pionýři moderního průmyslu v Indii.“

Boje v Evropě neustávají a Baránek věří, že by mohl přece jen pomoci, možní i v odboji. Podal si přihlášku, kde napsal, že může okamžitě nastoupit. Třiačtyřicetiletému kapitánovi však přišla zamítavá odpověď. Překročil už věkovou hranici, a navíc Indie tehdy dodávala i zboží pro britské africké tažení – od tkaniček do bot až po obrněné vozy.

Za války v Batanagaru vyrobili nejen 32 milionů bot pro spojenecké armády, ale také vojenskou výstroj a padákovou aparaturu. A také 32 milionů párů bot pro spojenecké armády a k tomu vojenskou výstroj i padákovou aparaturu. Aktivity Františka Baránka ocenila v roce 1943 britská koloniální správa udělením medaile The Kaisar-i-Hind Medal (Císař Indie) za zásluhy v oblasti veřejné služby v Indii.

Slavnostní večer v paláci, stovky hostů, pompézní hostina. Tenhle život se Baránkovi líbil, ale zároveň plánoval samostatný život, stranou baťovské mašinerie. „Myslím, že už ho prostě nebavil ten věčný dril, který byl u Bati. Ano, měl dobrou práci, vilu, služebnictvo, ale asi chtěl prostě zkusit i něco jiného. Napadlo ho, že začne vařit pivo,“ říká Libuše Baranek.

V roce 1943 byl František Baránek oceněn za své aktivity britskou koloniální správou medailí Kaisar-i-Hind (Císař Indie) v oblasti veřejné služby v Indii.
V batanagarském klubu byl o pivo velký zájem. Chtěli ho nejen Češi, ale i britští vojáci, kteří tam jezdili na zotavenou, během války 38 tisíc. Po válce Baránkovo podnikání skončilo, vojáci zákazníci odjeli, a proto musel řešit, co dál. Jeho nejstarší dceři bylo pět let, prostřední čtyři a očekávali dalšího potomka, dceru Patricii.

Nakonec se rozhodli, že se přestěhují do Darjeelingu v západním Bengálsku. Město v horách nabízelo příznivější podmínky než vedra v Batanagaru, a navíc tam byla internátní škola, do níž Libuše nastoupila v pěti letech. Do školy chtěla i její mladší sestřička Zdena a nakonec si vymohla přijetí.
Rodiče měli jiné starosti, Gemma přijala novou áju, která pečovala o novorozenou Patricii, a František pronajal v Darjeelingu důma začal zase vařit pivo. Baránek se obával o budoucnost Indie, kde už několik měsíců trvaly boje mezi muslimy a hinduisty, zvažoval, že se vrátí do Valašských Klobouků.

Kromě práce pro Baťu měl František Baránek i jiné aktivity: zvažoval, že se osamostatní a bude pracovat sám na sebe. (Už za války otevřel v Batanagaru pivovar.) Začátkem května 1947 se ale rozhodl jinak a napsal otci, ať koupí sousední pozemek a začne stavět. „Do stavby se dejte ihned, aby to mohlo být do konce října hotovo, poněvadž když si budete nějaké práce dělat sami, což jest správné, tak to bude déle trvat,“ začíná Baránkův dopis. A dále v něm líčí, jak má vypadat nový dům:

Baránkův 65 letý otec a jeho dcera Hedvika se pustili do stavby, najali partu dělníků a pomáhali s budováním domu. Očekávali, že se brzy setkají s Františkem a jeho rodinou. Jenže situace v Indii se neustále měnila a brzy se měli dozvědět, že možná nebude z čeho zaplatit stavbu.

„Nezapomeňte na hodně veliká okna, aby všechny místnosti byly světlé. Dále kupelka ať je taky veliká, aby tam mohla být postavena vana na koupání. U základů dejte nepromokavé papíry, poněvadž ten pozemek jest a bude stále vlhký, a hlavně dejte si záruku od stavitele, že pod podlahou bude stále sucho. Tak s chutí do toho. Škoda, že nejsem doma, mne by to bavilo běhat kolem toho a myslím, že budete mít s tím mnoho starostí.“ psal ale stále Baránek. František totiž svoje úspory uložil v bance, která se po vyhlášení nezávislosti Indie ocitla na území Pákistánu.

Podnikavý Baránek proto vymyslel plán B: začal shánět kůže exotických zvířat. Svým příbuzným napsal: „Oceloti v Indii nejsou, také jsou velké potíže i s obyčejnými leopardy. Myslel jsem, že je lehce nakoupím a pošlu během ledna, a někdy koncem února že bych přiletěl a vyřídil to. Podařilo se mně koupit 15 kusů kůží sněžných leopardů, které jsem po jedné zaletoval do plechových bedniček a poslal vám. Ty další pošlu během týdne, dokud mně to úřady nezastaví.“

Příbuzní tak postupně rozprodávali leopardí kůže přes kožešníky a z několika si nechali ušít kožich, který dodnes visí ve skříni v Kloboukách. František mezitím spřádal plány na další podnikání v Indii. Pronajal si dílnu, kde zaučoval ševce, jak dělat teplé papuče, podobné těm v Kloboukách: zvenku potažené kůží a vevnitř vlněné.

V Indii zatím v roce 1947 probíhaly boje o nezávislost a František Baránek zvažoval návrat do vlasti. Zatím ale slaví Vánoce i v Indii slavil jako obvykle zabijačkou: „Prase 70 kg mně prodal slovenský misionář, který je chová v klášteře, ale zase bylo takové chudé a žádné sádlo a slanina. Máme hromadu uzeného masa a taky dobrou šunku jsem udělal. Měli jsme jitrnice, jelita a všechno jako doma, ale já již nemám žaludek na takové věci a žena to taky nemůže jíst, ale naštěstí k nám na Vánoce přišli dva čeští studenti, byli tu asi dva týdny, bydleli u nás a pomohli nám z toho.“

A po Novém roce stále ještě doufá, že se vypraví domů. Do Klobouk už poslal bedny s dekoracemi pro tibetský pokoj, který si chce v novém domově vyzdobit. Mine únor 1948, březen i duben, ale v jeho dopisech není ani zmínka, že by si návrat do vlasti rozmyslel. Na podzim píše příbuzným: „Tož jsem rád, že chalupa jest již v pořádku a že máte méně starostí. Ono všechno musí přijít jednou ke konce a pak se jen bude vzpomínat, jak to bylo. Doufám, že budu mít to štěstí a příští rok se na vás podívám.“

Dům byl dostavěn v roce 1949 a na majitele se rázem pohlíželo jako na příslušníky buržoazie – jak to, že v takovém velkém domě bydlí jen starý pán a jeho neprovdaná dcera? „Nakonec museli vzít nájemníky,“ říká Baránkova neteř Jiřina Kokrhelová, jež dodnes uchovává strýčkovy tibetské modlitební mlýnky i kůže z leoparda.

Baránek však nepřijede příští rok ani za deset let. Investoval zatím do koželužny v pákistánské Dháce a po roce se vrátil i do Batanagaru. Původní komunita Bati se ale proměnila: přibylo indických manažerů, někteří krajané odjeli v roce 1947 domů a i když někteří se vzápětí ještě rádi vrátili, jiní odjeli do baťovské pobočky v Austrálii anebo do Kanady, kde bylo hlavní ředitelství firmy.

Také Baránek chtěl ale zkusit i něco jiného. Tak jako ho napadlo ho vařit v Batanagaru pivo, chce později stejně jinam. Po šestnácti letech je už Indií unavený. Má tři dcery, jež by rád zaopatřil, a tak požádá firmu o přeložení do Kanady a v únoru 1955 odjeli do Kanady, kde věřili, že to bude jejich nový domov.
Dcera Patricie popisuje: „Tehdy v Kanadě nebyla skoro žádná podpora imigrantů. Nikomu jsem se nesvěřila, že se mi jiné děti smějí, protože mám přízvuk. Musela jsem si nějak zvyknout. To až koncem 60. let se Kanada otevřela uprchlíkům a pomáhá jim dodnes.“

Prvních pár měsíců bydlela rodina ve dvoupokojovém bytě poblíž baťovské kolonie Batawa v Ontariu. František splnil slib, který dal vedení firmy Baťa, jež sponzorovala cestu do Kanady. Ale po čase nastoupil v redakci krajanského týdeníku Nový domov s odběrateli po celém světě.

Navštívil i rodnou zem. Jiřina Kokrhelová, neteř Františka Baránka, která žije ve Valašských Kloboukách a dodnes uchovává kožich z leopardích kůží, vypráví: „Strýček nám psal, že si v Kanadě konečně naspořili a koupili domek se zahradou. On pořád něco kutil, ve sklepě měl dílnu, to bylo jeho království. Moc rád vařil pivo, dělal klobásky, a když sem přijel v roce 1965, tak si na nich zase pochutnal.
Vzpomínám si, že měl strach, jestli ho tady někdo nesleduje. Snad každou hodinu se díval z okna a ptal se, proč tam pořád stojí auto. Myslel, že je to tajná policie, marně jsme mu vysvětlovali, že je sousedovo.“

S Františkem se pak setkala znovu a naposled až v roce 1980. O tři roky později zemřel a je pohřben na torontském hřbitově. Jeho dcery žijí v Kanadě dodnes a shodují se, že i pokud šlo o něj, nakonec bylo jeho „doma“ opravdu až v Kanadě.
Nejmladší, dnes 69letá Patricie říká: „Když se mě někdo zeptá, odkud jsem, řeknu, že jsem Češka narozená v Indii. Neumím skoro vůbec česky, ve Zlíně jsem byla pár hodin, ale i tak jsem hrdá na vaši kulturu a historii. A kdo ví… možná se vypravím do Čech, na kurz češtiny pro potomky krajanů. Třeba už je načase naučit se konečně česky.”

© Judita Matyášová, foto Richard Cortés, Česká pozice