BataStory.net

1898 – 1965

Jan Antonín Baťa je legendou.
Jinou, než jakou se stali oba Tomášové, ale neméně zajímavou.
Snad trochu trpkou. Ale i tak fascinující.
A jen proto, že se marně střetl s nepříznivým osudem, bychom na něj neměli rozhodně zapomenout.

Když se 17. března 1898 narodil, mělo už jméno Baťa zvuk, který nebylo možné pominout.

Rodina žila v Uherském Hradišti a teď už slavnější Zlín nebyl o nic dál, než když tam kdysi přesídlil jeho o dvaadvacet let starší nevlastní bratr Tomáš.

Jan se tam ovšem nijak zvlášť nehrnul. Tady, na Rybárnách, byl mezi kluky králem. Tam – na dvoře ševcovského krále Tomáše už jenom princem.

Rodinná situace byla ovšem složitá, ale matka – zvláště po smrti jejich společného otce Antonína – čelila raději existenčním potížím, než aby přešli z Hradiště do Zlína. Skoro jakoby bránila i Janovo dětství. A skutečně – když se tam Jan později přesto přestěhoval a trávil pak jako teprve patnáctiletý s Tomášem noci úvahami a prací, jinošství jakoby ani nenastalo. Už v šestnácti jel služebně do Němec, kde složil něco jako maturitu: s předpokladem, že si na sebe vydělá, prochází postupně hned několika konkurenčními fabrikami od Norimberku až ke Kolínu nad Rýnem a odevšad posílá cenné rozbory a zprávy.

Podruhé čelí stejně nelehkému úkolu už jako sotva dvacetiletý v Americe, kde v právě zřízené pobočce ověří možnost podnikat i tady. Přestože pobočka nakonec neuspěla a Jan se s Tomášem málem rozešel – možná byla právě to ona nejlepší škola, která ho připravila pro život.

Nakonec se k firmě vrátí, a to v Londýně: mimo jiné i proto, že právě tam pro Tomáše pracuje i dcera rodinného lékaře Baťů, Mája Gerbecová. Tu si také později vezme a mají spolu pět dětí.

Ve Zlíně pak pomáhá s kalkulací rozšíření fabriky, neúnavně pomáhá myšlence další expanze do zahraničí, umí najít partnery.
Ale je také svébytný a tvrdohlavý a ještě jednou odchází skoro na rok od firmy, než by se vzdal vlastní představy, jak a kde bydlet. Odmítá dům, na jaký má nárok a staví si podle své představy vlastní. Nicméně se s bratrem znovu usmíří a pokračuje jako neodmyslitelný člen vedení.

Zdrcen pak nečekanou bratrovou smrtí stává se jeho nástupcem, a přestože zaskočen nečekaností té role bojuje s pomocí bratrova týmu stejně statečně jak tehdy v Německu nebo v Americe. Jen s jedním rozdílem: už není Tomáše, jenž by ho podpořil, zkritizoval nebo pochválil jeho rozhodnutí.

Je sám, vydán napospas vlastním chybám. Tou první je nedostatek autokritičnosti. Řekne vše, co si myslí, a řekne to i tam, kde se Tomáš uměl ovládnout.

Za jeho éry stává se Zlín i městem umění, počet úspěšných zahraničních poboček a obchodů se ztrojnásobí.

Ale přibývá i dotčených a nepřejících. Když neřekne dostatečně nahlas a včas “Ne” pomyslné nabídce, kandidovat na hlavu státu, dotkne se tím i prezidenta Beneše a také se mu to jednou vrátí. A když je Němci eskortován ke Gőringovi, má už předem nezaslouženě cejch zrádce národa.

^{Jan Antonín Baťa s rodinou}

Když si v předvečer války pronajme v Americe dům a věnuje všechno úsilí budování amerického Zlína – marylandského Belcampu, zatímco mladičký Tomáš buduje na kanadském venkově možná skromnější ale jak se později ukáže neméně perspektivní Batawu, je občas zřejmé všem – jenom Janovi ne – že je někdy sám proti sobě, uškodí i svým vlastním dobře míněným záměrům.

Souvisí to i s jistou mírou nekritičnosti, s níž už dříve najímá vlastního životopisce či usiluje o literární tvorbu. Nebo s někdejším, jakkoli nereálným fejetonem, v němž hypoteticky navrhuje, zda nevyzrát na Hitlera a nevyvést národ raději do země zaslíbené – tehdy ještě panenské Jižní Ameriky. Zvláště ten napomůže později protivníkům, kteří mu vtisknou nezasloužený cejch vlastenecké nezodpovědnosti – pokud ne přímo zrady.

Po celé válečné období, během nějž podporuje zahraniční československou vládu, (oficiálně je mu to však, snad i pro letitou vzájemnou nesympatii s presidentem Benešem, později upíráno), už má Janův příběh nádech tragedie. Je zařazen na “černou” spojeneckou listinu, jeho účty jsou zablokovány, a také v Brazílii, kam se i s rodinou uchýlil, a kde má naštěstí pozemky, se setkává s nespočtem potíží. Nicméně bojuje a vybojuje si i tam jako správný baťovec pozici i v oblastech, kterým se zatím nevěnoval: zúrodňování zemědělské půdy, dobytkářství, lodní doprava…

A když pak začne dlouhý a obtížný spor o dědictví, znásobený poválečným tak zvaným národním soudem a snahou komunistů, zneužít čehokoliv k znárodnění možná nejúspěšnější československé firmy – není pro stát vhodnější nástroj než soudem nespravedlivě zostuzený, v nepřítomnosti souzený Jan. Je nařčen, že za války odmítal vyjádřit otevřeně své sympatie k Benešově exilové vládě. Nikdo nechce vidět, že tím chránil před nacisty jak příbuzné tak i vedení firmy v protektorátu a možná i Zlín sám jako takový. Všechno je komunistům dobré jako beranidlo k ospravedlnění loupeže instituce, již se nepodařilo zabavit ani Němcům – k bohatství baťovského Zlína.

Tichý, ale i trpký je konec jednoho ze tří Baťů, když v brazilské Batatubě, již kdysi sám založil, v roce 1965 umírá. Ale i to patřilo k síle i pokoře baťovství: trpělivost a umění postavit se práci i osudu, ať už jsou jakékoliv. Najdeme je i v Janově památce.

PH