BataStory.net

Josef Hlavnička se narodil v Lomnici nad Popelkou a jako dvacetiletý mladík a čerstvý absolvent textilní průmyslovky přišel k Baťům ke konci první světové války. Tehdy ještě netušil, že se později stane jedním z nejslavnějších ředitelů podniku. Zároveň s Dominikem Čiperou však v něm už brzy nato vyrůstal za přímého učitelování Tomáše Bati další z příštích dirigentů Zlína. Textil je ostatně po kůži druhým hlavním materiálem při výrobě bot, měl tedy jako textilák ve Zlíně široké pole působnosti. Tak se také brzy uplatňoval především v nákupu. Jeho vyhlídky na postavení v podniku pak ještě stouply, když se o pár let později oženil s nevlastní a mnohem mladší sestrou Tomáše Bati. Samotná příbuznost by mu ovšem pramálo pomohla (tak jako příbuzenství jen málo rozhodlo např. o postavení tří dalších nevlastních bratrů – Leopolda, Bohuše či Jindřicha), kdyby nebylo osobních Hlavničkových schopností pro činnost průmyslového organizátora. Postupně spravoval nákupní složky podniku, zřizoval jednotlivé textilní výrobny, stavěl pomocné závody a průmyslové sídliště v Otrokovicích atd. Nezapomněl ani na svůj původ a vždy jevil velké pochopení i pro aspekty zemědělské a rolnické.

Povahou a osobním vystupováním byl Josef Hlavnička jakoby opačným doplňkem reservovanějšího Dominika Čipery. Lidem byl sympatický, neodmítal účast na jejich záležitostech, konflikty v práci nevyháněl na ostří nože, míval porozumění a nezřídka poskytl i konkrétní pomoc pro jejich soukromé nesnáze. Takový postoj ovšem nutně vedl tu a tam i ke kompromisům a kompromisy pak někdy i ke konfliktům s Tomášem Baťou, přestože patřil pozdějším sňatkem i do rodiny a koncem 30. let zaujal místo v nejužším vedení firmy.

Na jednu z epizod vzpomíná sám Josef Hlavnička.

Když jsem byl v mladších letech vedoucím nákupu, sjednával jsem ve Francii dodávku prošívací příze na delší dobu dopředu. Než došlo k postupné expedici, poklesl značně francouzský frank. Když se nevzpamatovával, dohodl jsem se s dodavatelem (na jeho přání, protože potřeboval peníze), že celou dodávku zaplatím předem. Tak se stalo, že poklesem franku jsem za čs. koruny zaplatil nejen celou objednávku, ale ještě mi nemálo franků zůstalo. Zanedlouho frank znovu zpevnil, a já ty zbylé valuty prodal.

Celá věc byla spíše náhoda než co jiného, burze jsem nerozuměl a také jsem na vydělaných penězích neměl žádnou zásluhu. Když potom Tomáš Baťa prohlížel týdenní výsledky nákupní skupiny, všiml si, že jedno z oddělení, které se držívalo jen tak tak, vykazuje neobvyklý zisk. Chtěl vysvětlení – a to já už tušil, že je zle. “To je kursovní diference,” musel jsem s pravdou ven.

Když jsem skončil, Tomáš Baťa vydechl: To je katastrofa, z Hlavničky se stal burzovní spekulant. Trvalo chvíli, než se vzpamatoval, a pak mi důrazně vysvětloval, co to burza je, zda vím, že na ni nemohu mít žádný vliv, že spekulantství je hazard, který se slušným obchodem nemá nic společného. Ty peníze se k nám dostaly nepoctivým způsobem – dodal – nikdo z nich nebude mít žádný prospěch a půjdou na podpůrný fond. Ještě ve dveřích se ke mně obrátil: Je ti jasné, že jsi na burze nevydělal? Nikdy na to nezapomeň.

Časem patřil Josef Hlavnička k nejužší ředitelské skupině, až posléze, po rozbití Československa a jeho okupaci r. 1939, kdy Tomáš Baťa trvale působil v zahraničních společnostech a Jan A. Baťa z Československa před Němci unikl, stanul ve vedení podniku, jako jeho představitel a hlavní vedoucí sám.

Byla to funkce sotva záviděníhodná ve chvíli, kdy Němci dosadili do podniku svoje plnomocníky, jednoho jako ředitele, jiného jako pověřence pro válečnou výrobu, jíž muselo všechno ustupovat, a navíc pod stálým dohledem malé, ale záškodnické skupiny zlínských Němců.

I když bylo vlastni rozhodováni o podniku větším dílem vyňato z jeho pravomoci, bylo tu na 35 000 zaměstnanců ve Zlíně a v několika dalších závodech, které přímo podléhaly zlínskému vedení, a tedy i odpovědnost za ně. A také za další lidi, kteří ve Zlíně hledali a našli před okupací existenci a útočiště.

Hlavnička této povinnosti neuhýbal. Byly v podniku desítky jednotlivců, kteří znali Hlavničkovu působnost za války např. ve věcech, které se musely dít tajně, ve skrytu před Němci, protože se s ním na nich podíleli; a mnohem větší počet jiných, pro něž se to dělo, když se ocitli v tísni všeho druhu – až po přímá osobní nebezpečí. To vše a ještě mnoho jiného, co s převzetím řízení podniku za války padlo Hlavničkovi „do klína“, vyžadovalo nesporně nervy a velký kus odvahy.

Jistěže všechno to konání pod pokličkou, všechno uhýbání, tajení a rozličné cesty a pokusy, jak před Němci to či ono ukrýt, zatušovat či obejít, spočívalo v činnosti velkého počtu lidí; právě Josef Hlavnička spolu se svými letitými spolupracovníky Dominikem Čiperou a Hugo Vavrečkou
však byli jediní, u nichž se soustřeďovaly vědomosti o takových krocích a činech, a na nich bylo i riziko opatřit odboji hmotné prostředky. A Hlavnička jako vedoucí činitel všech Baťových podniků jak ve Zlíně, tak na Slovensku v Baťovanech, Bošanech či Batizovcích, dále v Třebíči, Sezimově Ústí, ve Zruči nad Sázavou a jinde nesl zodpovědnost největší. Konce války se nedočkal. Zabil se u Zdounek na Kroměřížsku, kde se jeho auto srazilo s vlakem.

Bylo mu čtyřicet šest let…

^{Zdroje: Sborník ze setkání členů klubu absolventů Baťovy školy práce, Josef Vaňhara: Příběh jednoho muže a jednoho města, Zlínsko od minulosti k současnosti, Okresní archiv ve Zlíně, Dr Zdeněk Pokluda: Jak se budují baťovské podniky}