BataStory.net

Renka Vadroňová

Z Čech jsme utekli v roce 1949, když našemu synkovi byly 3 roky a nejdříve jsme strávili skoro rok v Německu, kde manžel pracoval pro IRO, mezinárodní organizaci pro uprchlíky. Švagr byl tou dobou u Bati v Kenyi a snažil se pro nás dostat povolení k emigraci do Kenye. To se ale nepodařilo, uprchlíky tam nebrali. Anglie uprchlíky brala, ale jen do zemědělství. Manžel tedy přijal práci na farmě v Anglii jako strojník, na devět měsíců. Otec měl doma strojnickou dílnu, takže se v tom oboru vyznal.

Mně se na farmě líbilo, dostali jsme hezký zařízený domek, měla jsem tam slepičky a králíky a farmář s paní si nás oblíbili natolik, že nám svěřili chod farmy, když jeli na dovolenou, přestože tam byli i tři irští zaměstnanci, a to už delší dobu.
Leccos bylo zajímavé. Přijeli jsme z poraženého Německa, kde byl ale všeho dostatek, ne-li přímo přebytek, a to do Anglie, která sice vyhrála válku, ale byla tam velká bída. Vše bylo na lístky – maso, cukr, čaj, vejce, atd., takže maso jsme měli jednou týdně, leda že se manželovi podařilo přejet traktorem králíka.
Když nám vypršel devítiměsíční kontrakt, neradi nás pouštěli, ale švagr pro nás mezitím dostal povolení do Tanganyiky (nynější Tanzanie) a manžel šel na výcvik k Baťům do East Tilbury, protože domova neměl o „baťovině“ ani potuchy.

Počátkem roku 1951 jsme už letěli do hlavního města Dar-es-Salaamu, což je arabský název pro Přístav Míru. Cesta letadlem trvala tenkrát dva dny a pohled z letadla při přistávání byl úchvatný. Pod námi sytě modrý Indický oceán, na břehu pláž s palmami, mezi nimi veliká katedrála. Vedle ní nemocnice v arabském slohu, kde se později narodila naše dcerka. Bylo to město mrakodrapů, což jsme v Africe nečekali. Náš domek byl venku za městem uprostřed palmového háje. Na zahradě byly kokosové palmy a mangovníky. Manžel pracoval jako skladník.
Bylo tam krásně, ovšem pro nás, kteří jsme přiletěli ze zimní Anglie, vedro. Náš synek podnebí nesnášel tak, že ho museli poslat do školy v horách. (Klimatizace nebyla tenkrát běžnou věcí, zato sluha nebyl žádný přepych. Ten náš se jednou poranil a tak jsem mu ránu ošetřila. Druhý den přišel další zákazník, a tak se to pomalu rozrostlo, že u nás byla taková malá klinika.)

V Dar-es-Salaamu žila už jen jedna česká rodina, lékař s manželkou a synem přibližně stejně starým jako náš Vláďa. Tvrdili, že děláme velkou chybu, když doma mluvíme česky, protože náš chlapec se tak anglicky nikdy pořádně nenaučí. Neměli pravdu, syn se naučil rychle, ve škole předčil i jejich synka a hlavně – ještě dnes mluví česky. Také tam byly v nemocnici dvě české ošetřovatelky. Často nás navštěvovaly ještě se švýcarskou učitelkou, sestrou tanganyického arcibiskupa Maranty. Navštěvovali jsme se i později v Anglii a ve Švýcarsku.

Já dodnes – teď už zase v Čechách – ráda udržuji spojení se starými přáteli, nyní roztroušenými po celém světě. Jezdí k nám návštěvy z Jižní Afriky, Anglie, Belgie a Kanady, kam se naši přátelé rozprchli, když po obdržení samosprávy v afrických koloniích poklesla životní úroveň natolik, že tam už běloši nemohli žít.

V Tanganyice nás jednou také navštívili manželé Baťovi a při té příležitosti se mi stala velmi nepříjemná věc. Ráno po oficielním večírku jsem byla doma ve vaně, což byla jediná možnost, jak se v tom horku ochladit, když dole zvonil kdosi u dveří. Myslela jsem, že je to přítelkyně, která přivezla dcerku, která u nich spala. Když ale zvonek nepřestával, přehodila jsem přes sebe osušku a bosá a mokrá jak vodník jsem běžela otevřít. Málem jsem padla do mdlob. Za dveřmi byl Baťa, paní Baťová a všichni ostatní velikáni – prý jdou na kafe a prohlédnout si dům, který pro nás firma koupila!
Manžel mně to měl vyřídit – a zapomněl. Mobily tenkrát neexistovaly. Bývala bych se nejraději propadla do země. Nikdy jsem nebyla tak rychle oblečená.
Další podobná epizoda se mi v Daru přihodila o Velikonocích. Věděla jsem, že zde se neslaví “květná” ale “palmová” neděle, od toho, jak Ježíš vstupoval do Jeruzaléma s palmovou ratolesti. A tak jsme vyslali sluhu na palmu, aby nám uřízl tři pěkné větve. On uměl lézt na palmy jako opice, se svázanými chodidly, a tak jsme takto vyzdobeni odjeli do kostela. Jenom nám bylo divné, že nikdo jiný větve nemá, naopak si nás každý zvědavě prohlížel. Šeptla jsem manželovi, že jsme se museli zmýlit, že palmová neděle bude jistě až příští týden. Větve jsem nenápadně zastrčila za dveře a šli jsme si sednout jakoby nic. Omyl to nebyl, tady však pan farář rozdával jenom malé, posvěcené křížky, svázané z malých palmových lístků.

Po třech letech v Tanganyice jsme byli posláni na prodejnu v Ugandě. Město Jinja leží na břehu jezera Victoria, kde pramení řeka Nil. Během našeho pobytu tam právě dostavovali velikou přehradu Owen Falls, kterou v roce 1955 přiletěla otevřít královna Alžběta. Uganda byla v té době velmi bohatá prosperující země. Klimatické podmínky byly ideální, na obrovských plantážích se pěstovala bavlna, káva, cukrová třtina atd. Z největší části byly plantáže vlastněné Indy, kterých byly v Ugandě miliony. Ekonomii v Ugandě měli tenkrát v rukou převážné oni. I proto je v sedmdesátých letech hrůzovládce Idi Amin vykázal ze země a způsobil tak krizi až v Anglii, protože skoro všichni měli anglickou státní příslušnost. Ovšem později se ukázalo, že to bez nich nejde a volali je zpět.
Byli tam ale i bohatí afričtí farmáři. K nám přicházeli nakupovat často i s několika ženami a tuctem dětí. Já jsem si s dětmi vždy dobře rozuměla a tak se nejednou stalo, že mi nabízeli, že mi je tam nechají. V době bavlníkové, kávové nebo cukrové sezóny jsme dokonce museli prodejnu občas uzavírat a pouštět další zákazníky, až měli ti předchozí nakoupeno, jinak by to nešlo.

Na Baťově prodejně v hlavním městě Kampale byla i další česká rodina. Kampala byla od nás jen asi 30 km a tak jsme se velice spřátelili, zvlášť proto, že měli děti podobného stáří jako naše a tak jsme se navštěvovali každý weekend. Později byli přeloženi do Kenye jako my a také v Anglii na odpočinku jsme žili vedle sebe.
Po třech letech v Ugandě se uvolnilo místo vedoucího skladu v Dar-es-Salaamu a byli jsme odvoláni zpět do Tanganyiky. Tam jsme zůstali dalších 5 let nežli nás firma poslala do Kenye.

V Kenyi začal manžel pracovat v exportu. Továrna je v malé vesnici Limuru, 20 mil od hlavního města Nairobi. Leží 7000 stop nad mořem, proto tam není nikdy velké horko a také dešťová sezóna není omezena jen na určitou dobu, ale prší tam nepravidelně celý rok, takže se tam daří kávě, čaji atd. Kopce kolem továrny jsou posety ohromnými kávovými a čajovými plantážemi. Dá se říci, že podnebí se podobá evropskému.
U továrny byla evropská kolonie. Hezké domky se zahrádkou, v nichž žili většinou Moraváci, kteří byli průkopníky v budování továrny. V menším počtu pak Angličané, Holanďané a Němci.
My jsme si tam zvykli brzy, byl to takový český ostrůvek v srdci Afriky. Děti, dokud byly v předškolním věku, mluvily mezi sebou jen česky. Drželi jsme Velikonoce s pomlázkou, Vánoce s koledami, pořádali vepřové hody, hráli tenis a kuželky.
Za “bílou” čtvrtí byla mnohem větší čtvrt “černá”. Domky se zahrádkami, školou, ošetřovnou, klubem, atd. Pořádaly se vánoční nadílky pro africké děti. Se švagrovou jsme vždy nakoupily pěkné hračky a každé dítě dostalo aspoň jednu, pár bot a sáček dobrot. Pro bílé děti se pak pořádala vánoční párty s Mikulášem.
Také se samozřejmě pořádaly sportovní soutěže a jednou za rok velké závody, při kterých se udílely ceny za nejlepší výkony v továrně a za dlouholeté služby, většinou hodinky a jízdní kola.
Vzpomínám na jednu sportovní událost, která se nevyvedla, jak měla. Továrna uváděla na trh kopačky. Uspořádal se fotbalový zápas s vedlejší vesnicí, aby se kopačkám udělala reklama. Naše mužstvo bylo vybaveno novými kopačkami. Co se ale nestalo. Během zápasu jeden náš hráč za druhým kopačky vyzouval a odhazoval. – Prostě obutí kopat neuměli, a tak zoufale prohráli a bylo po reklamě.

Evropští zaměstnanci dostávali každé tři roky dvouměsíční placenou zámořskou dovolenou. My jsme ale létali nebo pluli lodí jen do Anglie a Rakouska. Domů jsme nesměli. Bylo nám smutno, když jsme míjeli ukazovatele při silnici: Bratislava 30 km!

Mezitím byl švagr přeložen do továrny v Rhodesii, nynějšího Zimbabwe. Když se tam uvolnilo místo vedoucího exportu, stěhovali jsme se za nimi do města Gwelo v roce 1968 i my. Podmínky v továrně byly podobné jako v Kenyi. Bylo tam asi deset českých rodin, zase většinou Moraváci, někdejší průkopníci, ale továrna byla mnohem větší než v Kenyi, takže většina zaměstnanců byla jiných národností.

Samozřejmě jsme se my, Češi drželi v “houfu” a pořádali naše české oslavy, ale dětí už byly roztroušené po různých školách a celkový život v kolonii kolem továrny byl už spíš mezinárodní. Všichni jsme se dobře snášeli a mívali veselé zábavy. My jsme si později koupili svůj domek, měli jsme v úmyslu tam zůstat na odpočinek. Koupili jsme pět akrů pozemků venku za městem, kde jsme chtěli stavět a kde jsem hospodařila já. Měla jsem vždy úzký vztah k přírodě. Na pozemku nám žil starý Afričan se dvěma ženami a nevím kolika dětmi. Založila jsem tam veliký ovocný sad, většinou citrusy, papaje a společně s přáteli, kteří si koupili sousední pozemek, jsme tam trávili volný čas.

Tahle idylka skončila, když v Rhodesii vypukla partyzánská válka a mnoho mladých bílých chlapců zaplatilo životem za něco, co bylo předem ztracené, přestože guvernér lan Smith, tak jako všichni typičtí bílí Rhodesané si ještě namlouvali, že Rhodesie zůstane “bílá” na věky.
Náš syn už byl naštěstí v té době ženatý a v zaměstnání v Jižní Africe. Ještě dnes, když se sejde jeho rhodeská parta, vzpomínají a připíjejí svým padlým kamarádům.

A tak jsme v roce 1978 nakonec sbalili kufry (manžel už byl v důchodovém věku) a odešli na odpočinek do Anglie.
Jeli jsme ohromnou Jihoafrickou lodí “Transvaal”. Tenkrát bylo zvykem, že pasažéři drželi konec barevných papírových pásků a loučící se přátelé drželi celé kolečko – a jak se loď vzdalovala, proužky se postupně přetrhávaly. Bylo to dojemné.

V Anglii už byli skoro všichni naši přátelé z Kenye, zatímco baťovci z Rhodesie se usazovali na odpočinek v Jižní Africe. Takže jsme se vlastně vrátili mezi “své” a pokračovali ve svém obvyklém společenském styku jako v Africe. K tomu přibyli noví přátelé angličtí, jako sousedé apod., takže i tam byl život příjemný. Angličané se do přátelství dvakrát nehrnou, ale když vás lépe poznají a přijmou, jsou pak přáteli na celý život.

^{Vadroňovi už po návratu do vlasti na Šumavě}

V roce 1989 jsme právě byli na návštěvě u syna v Johannesburgu v Jižní Africe, když v Čechách propukla “sametová” revoluce. Sledovali jsme to bez dechu v televizi a v tisku a panu Havlovi jsme poslali blahopřejný telegram, i když bez odpovědi. Ale ještě tam jsme už začali uvažovat o možnosti se vrátit domů, na Šumavu, po které se mi celá léta stýskalo.

Takže, po delším přemýšlení jsme se po padesáti letech vrátili domů. Jestli jsme udělali dobře, si nejsem dosud jistá, stále častěji o tom pochybuji. Šumava mě nezklamala, ani staří dobří přátelé, kteří zůstali takoví, jací byli vždycky a pomáhají mně dívat se kolem sebe s nadhledem, protože za těch padesát let se povaha lidí změnila.

^{Z vyprávění a článků Renky Vadroňové}