BataStory.net

Zlínská obuvnická továrna sourozenců Baťových se od r. 1894 rozrůstala ve větší podnik; k jeho rozvoji výrazně přispívala mj. i schopnost Tomáše Bati vyhledávat nové zkušenosti a pokročilé technologie, zavádět výkonné stroje, motivovat lidi. Živelnou potřebu seznamovat se s dokonalejšími způsoby výroby projevil mladý zlínský továrník už třeba svou cestou do německého Frankfurtu nad Mohanem (1899), odkud si kromě poznatků přivezl i pár nástrojů, jak sám zaznamenal ve svých vzpomínkách.

V této souvislosti stojí za zmínku třeba i to, že František Štěpánek, zlínský učitel a tehdy už blízký spolupracovník Tomáše Bati (pomáhal od konce 90. let při vedení účetnictví firmy) se vypravil r. 1900 na světovou výstavu do Paříže; takováto cesta tehdy jistě nepatřila k běžným možnostem zlínských učitelů a snad nechybíme, vyslovíme-li předpoklad, že nejspíš souvisela se Štěpánkovým působením v Baťově závodě. Snahy o získání zkušeností zanedlouho pak mířily hodně daleko, až do Ameriky, kam se Tomáš Baťa vypravil koncem r. 1904.

Na cestu za oceán se Baťa, tehdy osmadvacetiletý, nevydal sám, vzal s sebou dva své zaměstnance, třiadvacetiletého Jaroslava Lízala a dvacetiletého Aloise Oksnera. Oba u firmy pracovali už několik let. Malenovický rodák Jaroslav Lízal (1881-1948), vyučený strojník, byl u Baťů zaměstnán od srpna 1901 a brzy se vypracoval k vedoucímu postavení ve zdejší rostoucí strojnické dílně. Alois Oksner (1884-1964) pocházel ze Zlína a hned ze školy přišel r. 1898 k Baťům jako praktikant do kanceláře, pak pracoval ve výrobě bot a postoupil na vedoucího spodkové dílny.

Cesta do Ameriky se připravovala r. 1904, zejména pokud šlo o zajištění potřebných dokladů; Jaroslav Lízal dostal svůj pas už 28. června, Oksnerovi byl pas vydán teprve v prosinci, těsně před odjezdem (snad se o jeho účasti rozhodovalo až na poslední chvíli). Na jejich jméno byly firmou vyplaceny poslední výplaty (Oksner – 3. prosince, Lízal – 10. prosince) a po přeplavení oceánu oba mladíci přijeli lodí Deutschland 23. prosince 1904 do New Yorku.

Jejich šéf Tomáš Baťa dorazil o něco později, připlul do New Yorku 10. ledna 1905 lodí Blücher. Dodatečně pak, až 3. května 1905, připlul do New Yorku lodí Kaiser Wilhelm der Grosse naléhavě očekávaný třetí z Baťových „Amerikánů“, Ferdinand Neumann (1883-1937).

Několikaměsíční pobyt ve Spojených státech na Tomáše Baťu mnohostranně zapůsobil. Leccos z nejhlubších dojmů sám zachytil ve svých vzpomínkách a k tomu můžeme připojit další pozoruhodné svědectví – dopisy posílané Tomášem Baťou do Zlína. (Před několika lety byly získány zlínským státním okresním archivem od potomků Františka Štěpánka; lze tedy soudit, že tyto listy, v nichž není jméno adresáta, byly určeny – přinejmenším většina z nich – právě Štěpánkovi.)

Štěpánek opustil roku 1904 učitelské povolání, přešel do Baťovy továrny a jako prokurista se podílel na jejím vedení. Soubor devíti dopisů podává autentické svědectví o tom, co Tomáš Baťa prožíval v Americe i jak se připravoval na využití získaných zkušeností ve své zlínské továrně.

Po návratu z Ameriky cestoval Tomáš Baťa přes Anglii a Německo, kde se zastavil v několika továrnách, pracoval v nich a rozšiřoval své zkušenosti. Po návratu do Zlína se energicky pustil do práce, americké isnpirace trvale působily a zlínská Baťova továrna pozvolna směřovala ke své budoucí podobě, kdy se v českých poměrech stala jakýmsi ztělesněním Ameriky.

Do zámoří se Tomáš Baťa vypravil ještě několikrát. O cestě z roku 1911 se zmiňuje jeho životopisec A. Cekota, bližší okolnosti ale neznáme. Při dalším pobytu v USA r. 1919 založil Baťa vlastní závod v Lynnu, ale ten neměl dlouhé trvání; do USA se pak Tomáš Baťa vypravil ještě znovu roku 1926.

Zmiňme se ještě aspoň krátce o těch, kdo Tomáše Baťu provázeli při jeho první cestě do Ameriky. Pro mladíky, plavícími se do Nového světa se svým šéfem, bylo na té cestě jistě i kus dobrodružství a když se vrátili, měli pro firmu jistě cenu i jejich zkušenosti.

Z nich ale Alois Oksner zůstal mezi Baťovými zaměstnanci jen nedlouho, zřejmě do konce srpna 1906, pak se dal vlastní cestou, přešel ke zlínským obuvnickým firmám Lehr (kolem r. 1909) a Štěpánek (1910-1919) a nakonec si zařídil vlastní obchod obuví v Piešťanech.

Ferdinand Neumann zůstal u firmy několik let (1906, 1907), poté našel obživu v Tovačově, a ve 20. letech se do baťovky opět vrátil.

Jaroslav Lízal po návratu dále náležel do stavu Baťových zaměstnanců (1905), zastával odpovědné postavení ve strojírenském provozu, a na jeho jméno pak byla vedena strojírenská dílna provozovaná při Baťově továrně (1907, 1908-1912). V roce 1911 se připravoval na další cestu do USA, ale ze záměru zřejmě sešlo. Lízal potom provozoval ve Zlíně ( čp. 583 ) až do r. 1927 vlastní zámečnickou živnost.

^{Článek Vojtěcha Křečka a PhDr Zdeňka Pokludy byl prvně publikován Sborníkem Státního okresního archivu ve Zlíně č.17 z roku 2000, str. 57. Tam také naleznete obsah citovaných dopisů, seznam literatury a pečlivý systém vysvětlivek a odkazů. PH}