BataStory.net

THOMAS G. BATA

Thomas George Baťa je současný prezident Baťovy světové organizace a stojí tak v čele rodinného impéria. Žije ve Švýcarsku, je ženatý a má dvě děti. Většinu roku tráví na cestách mezi jednotlivými zeměmi, v nichž společnost Baťa působí. Mezi jeho záliby patří lyžování. Magazínu Detail poskytl exkluzivní interview, v němž hovoří o své práci i o své rodině. Další interview S T. G. Baťou na BataStory také zde

Prozraďte nám, co všechno obnáší, narodit se v rodině s tak slavnou tradicí jakou má ta vaše? Je člověk hrdý, cítí zodpovědnost nebo má naopak v určitém věku jen silnější potřebu revolty vůči rodinným závazkům?

Být prvorozeným v jakékoli rodině pro dítě obvykle představuje skutečnou výzvu, neboť rodiče do něj vkládají velmi vysoká očekávání a věnují pozornost jeho každému, byť i nicotnému, pokroku. Narodit se do hyperaktivní rodiny, která v sobě nese své výjimečné dědictví, zcela jistě tento tlak dále zvyšuje. Stejně jako mnoho jiných dětí i já jsem si často myslel, že mě rodiče nutí do přespříliš mnoha čínností vlastních dospělým a já přitom toužil zažít poklidný víkend. výzvu pro mě představovalo i to, že mi moji rodiče poskytli neuvěřitelnou svobodu jít si vlastní cestou a dělat vlastní chyby. Myslím si, že příčina tohoto jednání pramenila ze skutečnosti, že můj otec ztratil v dosti raném věku svého otce. Musel se tehdy o sebe, do značné míry, postarat sám. Dívám-li se zpět, zjišťuji, jak pozoruhodné bylo, že rodiče si i navzdory své pracovní vytíženosti vždy našli čas, abychom trávili víkendy pospolu. Pamatuji si také, že kdykoli se naskytla jedna z těch malých nevyhnutelných krizí, byli tu, aby mě podpořili.

Kde jste vůbec prožil dětství? V které zemi a v jaké atmosféře?

Byli jsme vychováni v poválečné Anglii, neboť ta představovala pro mého otce příhodné místo k řízeni podniku. Také mu připadalo, že je zde dobrý vzdělávací systém. Když mi bylo asi čtrnáct let, přestěhovali jsme se do Kanady, kam byl můj otec jako mladík ve 30. letech vyslán, aby zde založil pobočku Baťových závodů. Připomnělo mu to Československo. Myslím, že snil o tom, že se nakonec vrátí do Kanady, která se pro něj logicky stala dalším místem, odkud by se dal podnik řídit. Postupně se z nás všech stali kanadští občané, a strávili jsme zde většinu let. I tady se stále něco dělo.
U nás doma se vždycky buď konaly konference nebo jsme alespoň měli hosty. Dokonce i svátky a prázdniny pro nás byly velmi intenzivní a aktivní, což zahrnovalo povinné návštěvy závodů a obchodů zákazníků. Musím říct, že to byla velká škola života.
Jednou z nejvýznamnějších událostí pro mě bylo vždy období, kdy byla matka těhotná. Tehdy mě otec brával s sebou na cesty do různých částí světa a vždy mně přidělil nějaký zodpovědný, byť i drobný úkol. V té době jsem na tom neshledával nic zábavného, neboť dny byly dlouhé a my jsme obcházeli tolik zákazníků. Z dnešního pohledu však musím říci, že jsem viděl pěkný kus světa v době, kdy cestování nebylo dopřáno každému, a kdy každá země byla skutečně jedinečná. Tyhle cesty zůstanou jednou z mých nejkrásnějších vzpomínek.

Člověk má pocit, že pokud se sejde dynastie Baťů na rodinné oslavě, rozhovor po chvíli stejně sklouzne k botám. Je to tak? Dohadujete se, hovoříte o byznysu nebo jsou podobné debaty u vás doma striktně zakázané?

Stávalo se to, neboť s podnikáním bylo spojeno tolik práce. Nyní má každý svou vlastní kariéru, rodinu i zájmy, díky čemuž jsou jednání mnohem různorodější. Moji rodiče samozřejmě zůstali vášnivě oddáni obchodu, což se vždy v některých fázích projeví. Když dojde na boty, každý má svůj názor – ví, kdo má co rád a co ne. Věci pak někdy mohou dostat pořádný spád, zejména, je-li obchod trochu pomalý.

Jaké je vaše současné postavení v rodinné firmě a kde všude jste předtím sbíral zkušenosti?

Každé letní školní prázdniny jsem buď musel prodávat boty, nebo je vyrábět. Nejvíce vzrušující zážitek jsem prožil v sedmnácti letech při prodeji bot na Jamajce. Tehdy jsem každé pondělí brzy ráno vyrazil s náklaďákem plným bot a nesměl jsem se vrátit dříve, dokud jsem je všechny neprodal. Zákazníci ve svých obchodech prodávali snad vše od kuřat po oblečení. Většina mých zkušeností se týká podnikových záležitostí. Po několika letech jsem se však ujal různých projektů, až jsem se před rokem a půl stal prezidentem BSO. (Bata Shoe Organization)

Žijete ve Švýcarsku. O Švýcarech se říká, že jsou spíše nudní, uzavření a smyslu pro humor příliš neposbírali. Vy máte české kořeny, rodinná firma sídlí v kanadském Torontu a Baťovi vždy byli vyhlášení světoběžníci. Jak se ve Švýcarsku cítíte?

Je skvělé mít tak rozmanité zázemí. Vždycky jsem si myslel, že rovnováha mezi tradicemi a dobrým vkusem Evropy a pragmatismem severní Ameriky je ideální.
Ve skutečnosti má i Švýcarsko některé neméně vynikající vlastnosti. Má dobrou polohu, značně kosmopolitní charakter, většina věcí tu dobře funguje a navíc tato země nabízí spoustu venkovních aktivit. Z těchto důvodů se Švýcarsko stává základnou mnoha podnikatelů. Je odtud tak blízko do jiných zajímavých míst, která vám nabídnou ještě větší pestrost. Vždy jsem hodně cestoval a vždy jsem se rád vracel do Švýcarska.

Jaký je váš vztah k módě? Máte svůj styl, sledujete módní trendy, vnímáte módu jako příjemnou hru? Nebo je to naopak, a vy necháváte oblečení plně v rukou své paní?

Na můj šatník má obrovský vliv moje žena, neboť většinu oblečení mi kupuje právě ona. Určitě jsme postupně přešli na neformálnější oblečení, ale nikdy jsme se nepokusili konkurovat našim dětem, co se týká jejich velmi módního, mladistvého stylu oblékání. Když cestujeme spolu – jako rodina, musíme se nejprve dohodnout, jakou stanici rádia a jak dlouho budeme poslouchat, což považuji za výraz rozdílnosti generací a různého vkusu Dobrou zprávou je, že dnes není pohled na styl spojovaný s určitým věkem tak stereotypní. Někteří mladí lidé dávají přednost elegantnějšímu oblečení, zatímco starší generace se dnes může oblékat mladistvěji.

Prozraďte nám něco o své ženě – kdy a kde jste se seznámili, kolik máte dětí. co dělají a jak vaši nejbližší vnímají své postavení a případný závazek vůči rodinné firmě?

Svou ženu Sarah jsem potkal ve Virginii v USA na přítelově svatbě. Máme dvě úžasné děti – patnáctiletého Thomase a třináctiletou Charlotte. Jsou to typičtí teenageřl, což nám však nabízí možnost dobrých a někdy také velmi dynamických diskusí. Je radost mít kolem sebe jejich společnost. Žili jsme v několika rozlišných zemích a v mnoha různých domovech. Sarah se úspěšně daří udržovat rovnováhu mezi podnikáním, rodinou a některými našimi dalšími aktivitami. Od mého syna se mi dostává spousty bezplatných rad, co bychom měli dělat pro zlepšení obchodů. Tento úděl asi nemine žádného rodiče. Je úžasné, že prostřednictvím několika videoher děti získaly lepší představu o podnikání a o tom, co je to rozvaha. Já osobně jsem stejné základní znalosti získal až po univerzitě.

Vyprávěl vám tatínek v dětství o zemi svých předků a městě Zlíně, kde vaše rodina založila proslulou továrnu na boty?

Když jste mladí, příliš se o minulost nezajímáte. Země za železnou oponou se vám navíc zdají tak vzdálené od světa a kultury, ve které jsme byli vychováváni.
Až o několik let později jsem zjistil, že Československo skutečně leží v srdci Evropy, a že Praha je ještě dále na západ než Vídeň. Co jsme však nemohli přehlédnout, byl silný antikomunistický postoj našeho otce a jeho ohled na zásady, podle kterých se řídil starý baťovský podnik. Myslím, že to byly právě tyto dva faktory, které ho vždy tak silně motivovaly k úspěchu. V polovině sedmdesátých let, v době světových hokejových mistrovství, jsem navštívil Prahu a Zlín. Byl to pro mě dosti působivý zážitek, jelikož jsem se trochu obával, že bych se nemusel vrátit zpátky. Z této návštěvy jsem získal přehled o dřívějším rozsahu podnikatelské činnosti značky Bata. S návratem jsem však nespěchal, protože v té době mi zdejší atmosféra připadala sklíčenější ve srovnání s prostředím, ve kterém jsme žili.

Kdy jste pak poprvé po revoluci přijel do Čech? Jak jste je vnímal – a jak na vás zapůsobil právě Zlín?

Československo jsem navštívil poměrně brzy po otevření hranic. Tato návštěva mi zůstane v paměti jako jedno z nejneobyčejnějších období, neboť jsem mohl být svědkem hnutí lidu, zažít pocit nejistoty spojený s tím, co se nakonec mělo stát, a jak se lidé měli přizpůsobit. Připadalo mi to vzrušující už z toho důvodu, že patřím do generace, která prodělala období po válce ve Vietnamu. Jako takový jsem pak choval určité sympatie pro podobná hnutí. Bylo to vzrušující období i z podnikatelského hlediska. Můj otec se zde i po čtyřiceti letech v Americe, kdy zřídkakdy promluvil česky, cítil jako doma, ve svém prostředí. Usilovně si přál, aby byl mezi prvními, kdo se do České republiky vrátí a zavede mě tam. Já jsem však musel nalézt způsob, který by byl v rámci prostředků, možností a zdrojů společnosti únosný. Mnoho lidí nemohlo pochopit, proč se svým rodinným jménem nemluvím vůbec česky. Čeština byla jedna z věcí, které jsem chtěl napravit, ale moc se mi to nepodařilo.

Jste pracovně velmi vytížený. Jak nejraději relaxujete, kde dobíjíte energii a také – jste zastáncem zdravého životního stylu?

Ve skutečnosti nemám pocit, že bych potřeboval tolik odpočinku. Poměrně velkou část mé práce zabírají schůzky s různými lidmi, návštěvy obchodů a zákazníků. Mám to rád, protože se tak setkáte s mnoha různými a zajímavými lidmi. Působíme v tolika fascinujících zemích, což pro mě znamená i časté cestování. Mohu tak navštívit oblasti, které nepatří do obvyklých turistických destinaci. Možnost potkávat nové lidi a cestovat pro mě každopádně představuje i to, co bych pravděpodobně chtěl dělat v době oddechu.
Velice rád trávím čas i se svou rodinou při krátkých prázdninách nebo na cestách, a zejména s dětmi, které jsou v současné době ve věku, kdy ještě nejsou zcela nezávislé. Skvělý způsob, jak dobít baterie po práci či pracovní cestě, představuje i možnost jít si zalyžovat, protože žijeme jen třicet minut od jednoho z nejlepších lyžařských center.
Když byla moje prababička ještě naživu, zvykla si moje rodina scházet se o Vánocích v horách ve Švýcarsku, což se dělo po mnoho let. Nyní máme všichni vlastní rodiny, a je nás tedy o mnoho víc. Děti mé sestry si již vybudovaly vlastní kariéru, která jim diktuje pravidla, týkající se i svátečních období. Všichni se opravdu snažíme, abychom se každý rok setkali v létě o víkendu nebo při skutečně zvláštních příležitostech, jakou bylo milénium, kdy jsme se spolu sešlí k oslavě nového roku.

Jaká je vaše představa ideálně prožitého dne?

Miluji den naplněný činorodostí a prací, ať už se jedná o pracovní den či o svátek.

A vraťme se ještě k botám – jak se vyvíjí současný design, technologie výroby obuvi? Je hodně těžké zachovat si v obuvnické branži dobré jméno?

Obuv i nadále zůstává důležitou součásti života všech lidí. V mnoha částech světa již obuv není považovat pouze za životně nezbytnou věc, ale za doplněk, který si lidé kupují pro zvláštní příležitosti i proto, aby se cítili lépe. Obuv se nyní navíc stala dostupnější a dosažitelnější. Ve skutečnosti však v technologii výroby obuvi došlo k relativně malým změnám. Tyto změny se pak spíše týkají výběru materiálů a způsobu prodeje obuvi. Přizpůsobili jsme se i této skutečnosti. Naše klíčové obory se posunuly od původního výrobního zázemí více do oblasti designu, marketingu a zákaznického servisu, abychom se mohli zákazníkům lépe zavděčit.

Je pro vás obuv alespoň trochu koníčkem a radostí? Neboli – padne váš pohled na obuv lidí, které potkáte, a hned si říkáte, kdo to je, jaký je atd.?

Služby či produkty, se kterými pracujete, by vás měly těšit. Já osobně jsem došel k názoru, že boty jsou velmi zábavné. Zejména proto, že je má každý rád nebo má názor na to, jak je udělat lépe. Vždy mě překvapí, kolik lidí se mi svěřuje se svými zkušenostmi s botami. V Baťově muzeu obuvi v Torontu naleznete sbírku mnoha zábavných a zajímavých historek o botách starých stovky let.

Foto Petr Poliak, text – redakce Detailu