BataStory.net

“Napište nám svá přání na tento list a doručte nám jej”, psalo se na formuláři, jenž před volbami rozdával Tomáš Baťa. “Možná že některá nebude lze splniti. Ale neznámá přání nelze splniti vůbec.”

Já jsem švec a o politiku se nezajímám, patřilo ke krédům Tomáše Bati. Politiku jako takovou neměl rád. Že vstoupil po letech úspěšné podnikatelské práce ve Zlíně později přece jen také na scénu politickou, mělo své příčiny. Řečněním politických subjektů sice i nadále pohrdal a jejich planým slibům nevěřil, od určité chvíle však už nebylo zbytí.

Zlínskému zastupitelstvu ovládanému po léta sociálními demokraty šéfoval jako starosta František Novák, spolumajitel konkurenční obuvnické továrny, a menšinu v něm tvořili lidovci a živnostníci. Vůči firmě Baťa bylo zastupitelstvo spíš nepřátelské, přitom však na ni v podstatě spoléhalo, protože svými omezenými prostředky se s ní nemohlo měřit. Tomáš Baťa to před volbami do zastupitelstva v roce 1922 formuloval asi nejpregnantněji, když řekl: “V naší obci se dělá politika pod heslem Baťa to zaplatí.” A měl pravdu.

Svůj vstup do politiky vzal ovšem do svých rukou skutečně po baťovsku. Než by se ucházel o přízeň některého ze stávajících politických uskupení, začal raději na zelené louce a stranu si založil vlastní. Vlastně to nebyla tak docela strana, spíš skupina občanů (dnes bychom asi řekli občanské sdružení), která si vzala za úkol “vyrovnat úroveň Zlína a životní styl jeho obyvatelstva městům průmyslově vyspělých národů”. Jako příklad měly posloužit konkrétně Holandsko, Švýcarsko jeden ze Států severoamerických – Nová Anglie.

Zasloužilý Baťův životopisec a jeho letitý spolupracovník a manažer Antonín Cekota formuloval změnu jeho přístupu k lokální politice asi nejpřesněji: uvědomit si, že obec i podnik jsou spojeny společným osudem a je třeba myslet současně na oba.

Základní ideou této změny byl desetiletý plán: pro podnik s cílem vyrábět jedno sto tisíc párů obuvi denně, pro obec s cílem vybudovat zahradní město pro 50 tisíc obyvatel. Za tím účelem dal postavit i jeho velký model vsazený do okolní krajiny, se všemi stávajícími i plánovanými ulicemi, školami, nemocnicí i továrnami. Už jen samotná prezentace modelu města pro padesát tisíc obyvatel v obci, která jich měla v té chvíli jen pět a půl tisíce, byla revoluční a úžasně zapůsobila. Navíc uspořádal Baťa namísto schůzí, jaké svolávaly politické strany, řadu zcela otevřených veřejných setkání k debatám o konkrétních potřebách a úkolech obce. A zcela otevřeně na nich přiznával a porovnával oba zájmy.

“Vaše ruce si můžeme koupit. Vaše srdce však musíme získat,” byla jedna z vět, jež zapůsobily nejvíce. Anebo: “Proč se ucházím o důvěru občanstva? – Protože jsem zde rodákem a neznám nikoho jiného, kdo by obci pomohl tak rychle z nesnází.”

Samozřejmě došlo i na sliby. Zde však byla už veřejnost předem na jeho straně: slibům politických stran se už dávno naučila nevěřit, zatím co slibům firmy Baťa naopak. Výsledky voleb byly ohromující. Přestože Tomáš byl na třicetičlennou kandidátku zapsán úmyslně až na spíše jen symbolické patnácté místo, baťovci sociální demokracii a komunisty z výsledků skoro vymazali a on se tak stal už na první schůzi zastupitelstva skutečně starostou.

Výsledky zlínských voleb v roce 1923:

S nabytím funkce starosty Zlína začal také okamžitě plnit sliby, které dal voličům: na vlastní náklady zavádí městu v nových čtvrtích střídavý elektrický proud, o 30 procent laciněji než Středomoravské elektrárny (motorový pak o 20 procent), bez přispění města buduje pro Zlín i silnice, veřejné osvětlení a kanalizaci a mnohé další. Ale hlavně – aby vytvořil něco na způsob veřejné kontroly, nařizuje, aby každá smlouva uzavřená s městem Zlín s jeho vlastní firmou, byla na náklady firmy Baťa vytištěna a v dostatečném množství zveřejněna, tak aby se k ní mohl každý vyjádřit.

K atributům spokojenosti zlínské veřejnosti tak patřila i průhlednost starostova jednání jako podnikatele a k tomu pak i rostoucí stupeň morálních a životních jistot a hodnot obyvatelstva, nejen těch materiálních. I těch bylo ovšem během úspěšného “dvojvládí”, tedy vládnutí Zlínu jako městu i Zlínu jako sídlu firmy, opravdu požehnaně a to i pro ty, kdo ve Zlíně “jen” žili, ve firmě nepracovali. Přesah výhod a předností pouhých zaměstnanců na všechny byl díky propojení rodin ale i prosperujících veřejných úřadů a institucí obrovský a důsledky toho se projevovaly i v těch nejobyčejnějších, s výrobou obuvi naprosto nespojitelných záležitostech. Zlín měl například v celém Československu nejvyšší procento sňatků. Prosperita a vysoké mzdy přitahovaly mládež ale i ostatní veřejnost, protože existoval i podpůrný fond chránící dlouhodoběji nemocné, sirotky a vdovy.

Nebylo divu, že volební výsledky baťovců se prakticky jen zlepšovaly, takže první volební období vystřídalo vzápětí druhé a třetí.

Výsledky zlínských voleb v roce 1927:

Lidé se naučili vidět, že tam, kde sice byla na straně státu dobrá vůle, ba i schválené plány, ale nestačily prostředky, ve Zlíně se vždy našla cesta. A někdy i dotováním státní pokladny. Tak například když průzkum zjistil, že na Moravě nemá dva tisíce obcí vůbec telefon, věnoval Tomáš Baťa jenom na rozvoj její telefonní sítě milion korun. A když se ukázalo, že z částky skoro tří miliard korun na rozvoj vodních cest připadne na Moravu sotva pět procent, byl to opět on, kdo rozvinul a dotoval iniciativu k nápravě.

Ale i statistika životní úrovně města vedeného “stranou” baťovců byla vůči “zbytku území” neúprosná. Srovnání toho, kolik potravin si může dovolit obyvatelstvo Zlína v porovnáním s obyvateli celé republiky, bylo neméně přesvědčivé:

Napište svá přání na tento list a doručte nám jej, psalo se na formuláři, jenž se rozdával. Možná že některá nebude lze splniti, ale neznámá přání nelze splniti vůbec.

A za další čtyři léta splnilo obecní zastupitelstvo i přání, o nichž se tvrdilo, že jsou nesplnitelná. Strany porážené tak trvale ve volbách začaly Baťu napadat i osobně, označujíce ho za diktátora.

Byl to ovšem zvláštní typ diktátora, jenž naslouchal každému, vyzýval napravo i nalevo k nezávislosti, sbíral návrhy a přání a bojoval za jejich přijetí na veřejnosti i v tisku, a to v soutěži všech existujících politických stran. S výjimkou komunistů, jež považoval za agenty cizí moci, jejímž cílem bylo zničení svobody občana jako jednotlivce. Příslušníky ostatních politických stran nepokládal za nepřátele. (Cekota)

Výsledky následujících, za jeho života posledních voleb už nemohly být lepší:

Výsledky zlínských voleb v roce 1931:

“Musíme si však uvědomit,” řekl ve svém povolebním projevu Tomáš Baťa, “že i ta malá menšina občanů, jejíž důvěru jsme nezískali, má plné právo na obecní spravedlnost.”

Během těch let dostal i několik nabídek na účast v pražské ústřední vládě, jež však vždy odmítl. Chtěl pracovat pro svůj kraj. Srovnáme-li to s dnešní situací, v níž takřka každý politik vidí svůj cíl v pravém opaku, je jeho odkaz ještě zářivější. Výjimku udělal právě jen jedinou: přijetím členství v zemské sněmovně země moravskoslezské. A i tam se soustředil jen na dvě věci: zvýšení její výkonnosti a posílení hospodářské neodvislosti v rámci republiky.

Co získal svojí dvojitou a v podstatě namáhavou prací pro veřejnost? – Finančně nic. Určitě společenský respekt a uznání, převýšené však nepřátelstvím a žárlivostí těch, kdo ho napadali, říká Cekota. Přineslo mu to však dvě velké odměny: jednotu myslí a srdcí u zaměstnanců podniku i obyvatel města. Vyrostl v muže, jenž více než kdokoli z jeho vrstevníků připomněl občana – republikána starověkého Říma, kterému vědomí „Jsem Říman“ dávalo sílu k obrovským výkonům pro veřejnost i zadostiučinění osobního uspokojení. V Baťově případě uspokojení z vytvoření nového životního stylu člověka průmyslové civilizace.

Jedním z jeho posledních úspěchů a splněných příslibů byl i plán na stavbu nového lesního hřbitova. Přestože jej musel dlouho prosazovat, nakonec uspěl a hřbitov byl postaven. Jen smutnou ironií osudu je, že právě na něm našel, ani ne do roka, své místo i on sám.

PH