BataStory.net

Tomáš Baťa mladší, narozený roku 1914 (zemřel týden před svými čtyřiadevadesátinami roku 2008) byl nejen pamětníkem. Byl i živoucím pomníkem nebo chcete-li – nositelem něčeho, co patřilo k baťovským tradicím a co už v současné české populaci hledáme obtížně i v pravé poledne a s pověstnou lucernou. Pomníkem důslednosti, píle a iniciativy. Ale i vůle a nebojácnosti přihlásit se k ideálu pravdy a setrvat s ní celý život. Jistě, nebylo mu, tak jako řadě dalších baťovců v zahraničí, dáno čelit padesáti letům obou totalit z domova, jako nám, jen sotva však můžeme říci, že nás to omlouvá. Zvláště když naprostá většina z nich obětovala svým i našim národním ideálům a baťovské myšlence celý svůj život.

Tomáš Jan Baťa, zvaný českými baťovci už od dob nejrannějšího mládí – jistě bez dovolení, ale o to láskyplněji – Tomík, nebyl výjimkou. Narozen ještě jako rakouskouherský občan, dostal do vínku první světovou válku, s jejím koncem však už i vyhlídku na blížící se národní svobodu a samostatnost. A těch mu bylo dopřáno v nové, takřka stejně mladé demokracii už od dětství vrchovatou měrou. Už jako malý chlapec si od svých láskyplných ale rozhodně nerozmazlujících ho rodičů užil nemalých úkolů náročných na zodpovědnost vlastního cestování, když putoval několikrát zcela sám tam a zpět do Anglie, do Německa nebo později do Švýcarska, a vždy tam setrval řadu měsíců v odloučení za účelem sebevzdělání. Náročný otec, Tomáš Baťa, zakladatel moderní ševcovské dynastie, věděl, proč jej, když cestovali, nechávali už jako pětiletého pod dohledem “slečny Aidy”, s níž nesměl mluvit česky, jen německy nebo anglicky. Možná by se i zdálo, že tak byl připravován pro kariéru nejvyššího stupně či diplomatický post tehdy už mezinárodně uznávané a respektované československé republiky, další úkoly však byly vpravdě baťovské: nejdříve ze všeho se musel naučit být ševcem, získat výuční list. Ale dělal i na kruhu, prodával boty před branou fabriky a vůbec – všechno. Naučil se, nestydět se za nic, co uměl. Tak jako každý v “království bot”, ať patřil k poddaným nebo vyvoleným.

Vše mělo svůj, otcem pečlivě volený smysl. I ten výuční list, podmínka umožňující mu vyhovět pravidlům živnostenského oprávnění ředitele továrny. Tomáš otec věděl, že vše, čím Tomík projde, vštěpí mu smysl pro toleranci a schopnost porozumět celku, vcítit se i do těch nejobyčejnějších, před představenými často i tajených problémů podřízených.

Ta do detailů promyšlená a skvěle připravená cesta mladého nástupníka dlážděná nejlepšími úmysly dostala však náhle ten nejtragičtější přídech. Bylo mu osmnáct, když otec Tomáš havaroval s letadlem. I to, že navíc zahynul právě cestou za ním, do Švýcar, na Tomíkem připravené otevření nové prodejny, přispělo k pocitu naprosté katastrofy, sdílené všemi.

Katastrofou se tragédie pro firmu nestala, ale i tak bylo najednou všechno jinak. Strýc Jan, jenž převzal se společností i dřívější manažerský tým, sice dodržel vše, co bylo plánováno: podporoval další Tomíkovo akademické vzdělání, kulturní i sportovní zájmy, jakož i to, že se zúčastňoval běhu podniku a jeho řízení. Tak jako kdysi otec – i strýc Jan stál o jeho názor, bral ho na služební cesty. S sebou však, nejen na ně, už navždy oba vezli, tak jako všichni u Bati, ne tornistru s maršálskou holí, ale s myšlenkou navíc: s už chronickým pomyšlením na to, jak by v té chvíli jednal zesnulý Tomáš. Kam jinam by jel, nač by upnul pozornost, co vše by snad udělal stejně, ale co možná jinak.

Tomík se tak stal postupně vedoucím zahraniční prodejny v Curychu, později ředitelem slavného Obchodního domu ve Zlíně, pracoval i v britském ústředí Bati v East Tilbury nedaleko Londýna. A v souvislosti s obavami z Hitlerovy expanze byl nakonec roku 1937 pověřen i vybudováním pobočky a obchodní sítě v Belgii.

Pokoření Československa a počátek druhé světové války však posunuly směr jeho cílů podruhé. Po okupaci vlasti němci odchází nejprve do Švýcar, později do Anglie a nakonec překračuje na Queen Mary oceán, aby jako sotva čtyřiadvacetiletý založil zcela novou baťovskou společnost v Kanadě.

Započal tak poprvé už zcela samostatnou podnikatelskou dráhu. Úkol byl o to složitější, že paralelně s tím vznikala v téže době, ale pod Janovým vedením podobná továrna v americkém Belcampu a jak se záhy mělo ukázat, bez podpory Němci odříznutého Zlína se obě aktivity stávaly stále častěji konkurenčními. Při nejmenším co do potřeby zkušeného personálu blokovaného díky okupované Evropě daleko ve Zlíně.

Kanadské začátky byly až neuvěřitelně náročné a svým dílem museli přispět všichni. Dokonce i Tomíkova maminka, Marie Baťová, přinášející do budované strojírny vlastnoručně uvařenou polévku. Brzy však zůstala Tomíkovi i po ní nadlouho jenom vzpomínka. V Němci obsazeném ale plně funkčním Zlíně totiž vzrůstalo nebezpečí, že by mohl být zabaven ve prospěch německé válečné mašinérie. Řešení, které se našlo, bylo tak absurdní jako výchozí situace sama: na paní Baťovou byla formálně převedena většina akcií a ona sama pak odjela do jámy lvové. Po celou válku tam tak představovala akcionáře a sváděla nerovný boj s podezřívavou německou policií ve snaze využít této situace a z ní plynoucích kontaktů alespoň ku pomoci rodinám zatčených odbojářů i strádajícím dětem partyzánů.

Byl výsledek toho všeho pro mladého Tomáše Baťu úspěšný? – Ano, a vzhledem k jeho věku a pro něj zcela nové a konkurenčně obtížné prostředí více než obdivuhodný. Realizovaný projekt nejenže obstál ale získal si takové uznání, že záhy poté, co s Velkou Británií vstoupila do války s Německem i její tehdejší kolonie – Kanada, začala Batawa vedle strojů na výrobu bot produkovat pro Spojence i důležité součásti zbraní a torpéd.

^{Rodinný snímek pořízený u příležitosti oslav 90. narozenin Tomáše J. Bati}

Zde se sluší podotknout, co u nás málokdo ví: že totiž většina konvojů určených ruskému Murmansku nebo britským přístavům před dnem D bylo chráněno kulomety, děly a torpédy vyráběnými i díky českým rukou pod vedením Tomáše Bati v kanadské Batawě. Nebylo divu, že se o tom u nás ani po válce nepsalo: Okolnost, že právě konvoje s miliony tun vojenského materiálu a tisícovkami aut a stíhaček pro Sovětský svaz vděčily za svou ochranu značce Baťa, jíž u nás komunisté nemohli přijít na jméno natolik, že přejmenovali dokonce i Zlín, byla samozřejmě krajně nevhodná. Stejně jako fakt, že Tomáš Baťa byl kapitánem kanadské armády a krátce po válce byl spojeneckým velením dokonce delegován, aby doprovázel nové velvyslance do Prahy.

Byla to zvláštní doba: na jedné straně oficiální delegát vítězných mocností – na druhé smutné setkání s matkou, která prožila válku ve Zlíně skoro jako rukojmí a nyní se jím stala de facto skoro podruhé: nepřipadalo v úvahu, aby se vrátila s ním. A hlavně – s přituhující totalizací kdysi demokratické republiky nemělo velkého smyslu zůstat. Tomášovi pak trvalo dlouhé měsíce než našel cestu, jak dostat maminku bezpečně do Kanady.

To už vrcholily i spory, které začaly již za války a které rozdělily baťovský svět na dvě, navíc dlouho ne přesně definované zóny vlivu: na svět Jana a svět Tomáše Bati. Vlekoucí se soudní jednání v Americe však nebyla jen dalším závažím z oné tornistry po Tomáši zakladateli. Zpomalila vývoj oslabený už znárodněním celého jádra podniku, které zůstalo doma a komunistům jen poskytla další argument. I když z majetkového sporu vyšla nakonec vítězně Batawa, Tomáš se nikdy nespokojil s faktem, že jméno Jana Bati utrpělo újmu nezaslouženým nařčením z kolaborace a dodnes hledá cestu, jak to napravit.

Následoval dlouhý běh těžkou tratí. Měnilo se vše. Představa, že po válce, když se obnoví mezinárodní doprava a nové pokročilejší komunikace zpřetrhané vztahy, vrátí se baťovské impérium k původním jistotám, se ukázala být jenom zbožným přáním. Ani tak bezproblémové podniky, jakým byl třeba indický, po celou dobu války dokonale běžící Batanagár, nebyly díky náhlému osamostatnění Indie a jejímu následnému rozbití vznikem Pakistánu žádnou výjimkou. A podobný proces absolvoval pro náhle vzplanuvší vlnu nacionalistických a dekolonizačních hnutí celý svět. Celý svět, který zásobovala botami značka Baťa. Je vůbec možné, že to všechno řídil stále jeden a tentýž člověk? Zvláště když se bez dalšího přílivu Zlínem vychovaných odborníků a manažerů společnost vůčihledě internacionalizovala? Postupně ale nelítostně ztrácela onen tak silně tmelící český a slovenský prvek vlastenectví, jež bylo dříve ve chvílích nouze mnohdy silnější než ohrožení na životě nebo ztráta jistoty výplaty?

Tomáš Jan Baťa to dokázal a převedl společnost nebezpečnými vodami až do dnešních, sice zdaleka ne klidnějších, ale přece jen civilizovanějších časů. Ano, také s mnoha oklikami a omyly ale dokázal. Navrátil se i díky nově získané svobodě zpět domů a stal se po letech marného pomlouvání a zavrhování znovu symbolem českého úspěchu.

Přesněji řečeno – nikdy jím být ani nepřestal. Je možná symptomatické, že když se – jako jedna z vůbec prvních exilových osobností – objevil ještě koncem roku 1989 ve Zlíně, myslela si ta jednodušší polovina jásajícího náměstí zbavená po desetiletí přesných informací a žijící jen z oficiální propagandy či toho, co jim kdysi řekli rodiče, že ten dojatě se usmívající prošedivělý muž před nimi, je předválečný Tomáš Baťa, zakladatel Zlína, jenž se teď prostě vrátil. Že je svůj vlastní otec.

Může být vlastně krásnější pointa? Úžasnější pocit? Pádnější důkaz, že lze uskutečnit neuskutečnitelné? Zvlášť pro tento sice hrdý, ale věčně kverulující a nepoučitelný národ?

PH