BataStory.net

Až z Austrálie jsme od našeho spolupracovníka, exilového badatele Stanislava Bertona, obdrželi výstřižek z krajanského tisku uvádějící zajímavou výpověď baťovce Jaromíra Kůry z jeho zážitků nejprve doma a poté v československých jednotkách při francouzské a později i britské armádě.

Narodil jsem se v Kyjově na Moravském Slovácku 24. února 1912. Už jako dítě jsem byl poznamenán utrpením, když se otec vrátil z války bez nohy a s padoucnicí. Bylo mi tehdy šest let a ještě dnes prožívám tu hrůzu, když se otci zamžily oči a následoval záchvat. Zemřel, když mi bylo dvanáct let.

Matka sama vedla po otci pekařství a krupařství a já už tehdy jsem se začal zajímat o účetnictví a pomáhal jí. Měl jsem velkou touhu po vzdělání, které mi rodina nemohla dopřát. Věděl jsem ale od kamarádů, že ve Zlíně je možno studovat v Baťově škole práce, proto také mě vedla cesta k Baťovi.

S pomocí a přímluvou staršího kamaráda Karla Zemka, který byl u firmy již návrhářem obuvi, jsem po určité době čekání byl k firmě Baťa přijat i já. Bydlel jsem v podnájmu u pana Vavruši, vedoucího školy, kterou musel každý nový zaměstnanec projít, nejprve za základní plat. A když se uvolnilo místo na nějaké dílně, bystří a učenliví frekventanti byli ze školy přeřazováni na práci v dílně. Tam již byla odměna za vykonanou práci. Já jsem také brzy přešel na dílnu, kde se vyráběly podpatky.

Protože jsem se osvědčil, vzal si mě pod vedení pan prokurista Dominik Čipera , pozdější ministr financí ve vládě prezidenta Háchy. Na tomto oddělení, kontrolním a zásobovacím, bylo soustředěno vše kolem financí, účetnictví, mzdy, pošta, kontroly a zásobování všech baťových prodejen, i v zahraničí. Každý měl svůj sortiment zboží, já měl na starosti punčochové zboží. Práce se mi tam moc líbila, dostal jsem se ke svému koníčku, účetnictví, šéf byl pedant a všichni jsme museli pracovat přesně a naplno.

Roky do mé plnoletosti, jedenadvaceti let, utekly jak voda a mně přišel povolávací rozkaz s nástupem 1. 11. 1933 do Berehova na Podkarpatské Rusi k 10. jezdeckému pluku.

K útvaru jsem přijel v ,,gala”, tmavé šaty, lakýrky. Bez dlouhého rozkoukávání a převlékání jsme my, nováčci, museli hned ke koním. Vykydat hnůj, čistit, nakrmit, napájet. Jak jsme po tomto úkonu vypadali si snad každý dovede představit, obzvláště, když většina z nás s koňmi neuměla zacházet a koně jsme viděli nanejvýš zdálky.

V květnu 1934 jsem byl vyslán do kurzu hospodářsko správní služby a převzal jsem po rtm. Rousovi vedení účetnictví útvaru. Tak jsem poznal všechny příslušníky útvaru a dodnes si pamatuji, že velitelem byl kpt. Šnirl, zástupce Jaroslav Mikuláš Ferienčík, veterinář mjr. Uher, jméno šéflékaře, který kdysi léčil ruského cara, už mi vypadlo z hlavy. V září 1935 mi končila prezenční služba, byl jsem propuštěn na trvalou dovolenou a přeložen do zálohy.

Vrátil jsem se do Zlína a pokračoval ve své práci u Baťů, ale ne nadlouho, protože po vypuknutí ozbrojeného konfliktu na Slovensku v únoru 1938 jsem byl povolán k 7. dragounskému pluku TGM do Hodonína, remontní eskadrona, k mimořádnému cvičení. Tam jsem byl také mobilizován – zúčastnil jsem se rekvírování koní a aut.

Po urovnání tohoto konfliktu jsem se opět vrátil do Zlína, ale už jsem toužil dostat se ven, do světa. Byl již konec roku 1938, v Německu vládl Hitler a naše republika byla okleštěna. Požádal jsem o pomoc mého dobrého kamaráda Jendu Dubeše, který tehdy pracoval ve firemní filiálce Bati v Tilbury v Anglii a na jaře 1939 jsem měl již v ruce pověření jako zástupce vedoucího ve Fort de France na ostrově Martinique, zajištěny jízdenky na expres Praha-Bordeaux a lodní lístek na loď Bretaň na cestu přes oceán.

Šťastná náhoda tomu chtěla, že spolu se mnou v kupé cestoval vysoký německý důstojník letectva, který se vracel do Berlína ze služební cesty v Praze. Dali jsme se do řeči, řekl jsem mu o účelu své cesty a on mi vyprávěl o těžkém životě v Německu. V Praze nakoupil své mladé ženě spousty dárků a také kávu, v Německu již nedostupnou. Při hraniční kontrole u mne nedovolil z titulu své hodnosti vykonat pasovou kontrolu a vojáky vykázal z kupé. To bylo mé štěstí, protože z okna jsem viděl, jak vojáci odvádějí z našeho vlaku mnoho civilistů ke kontrole a pravděpodobně je posílali zpět.

Dále už cesta probíhala klidně. V Bordeaux při příchodu na loď už na mě čekal můj steward, který se o mě celou cestu staral. Život na francouzských lodích byl velmi společenský. Koncerty, tanec, hry, bazén, sázková kancelář na koníčky, i děti měly o zábavu postaráno. Nikdo se na lodi nenudil.

Ve Fort de France na ostrově Martinique byla přísná kontrola při vylodění. Nikdo nebyl vpuštěn na pevninu, dokud se neprokázal pracovním povolením, zdravotním průkazem s povinným očkováním a dostatkem finančních prostředků. Pro mě to byl nový svět.

Byl jsem jmenován jako zástupce vedoucího na prodejnu Bati k panu Pácalovi z Prahy. Vezl jsem mu dopisy a pozdravy od jeho rodiny a známých. Volný čas jsem samozřejmě využíval k poznání ostrova, ale když už bylo jisté, že válka je nevyhnutelná, spojil jsem se s vedoucím prodejny Baťa v Caen Janem Sedláčkem a společně jsme požádali velvyslance ve Francii pana Osuského o vystavení potřebných dokladů pro cestu do Evropy. Povolení nepřicházelo, tak jsme jednali s generálem Saratovem, velitelem pevnosti Martinique a vstoupili do Infanteri Colonial Martinique (koloniální vojenská jednoitka). Jen tak jsme totiž mohli získat místo na vojenské lodi De la Sall, která vezla vojáky z ostrova na výměnu do Francie.

Vše dobře dopadlo a my jsme touto lodí odpluli do Bordeaux. Cesta již tehdy byla velmi nebezpečná, protože v moři operovaly německé ponorky.

Při cestě na lodi se mi stala příhoda, na kterou nezapomenu. Při jedné večeři jsem našel ve své porci moučníku zapečenou velkou královská fazoli, což podle tradice znamenalo, že jsem se stal dočasně „králem lodi“. Kapitán mě pozval ke svému stolu, vzal mne na kapitánský můstek a celý den jsem spolurozhodoval o programu zábavy. (Dekret o tomto jmenování asi zůstal u J. Sedláčka, který se po pádu Francie vrátil zpět do Caen.)

Dostali jsme se do Narbonu a dále jsme cestovali přímo do tábora v Agde. Sedláček šel k útvaru, kde byli soustředěni důstojníci a já jsem byl přidělen jako účetní k jezdecké eskadroně v La Palme.

Byli jsme špatně vybaveni a vystrojeni. Měli jsme staré francouzské uniformy ještě z 1. světové války, nebyly peníze na opravy a vojáci se velmi těžko mohli s takovým vybavením zúčastňovat pěšího i jezdeckého výcviku. Za vlastní finanční prostředky jsem proto zřídil opravářskou obuvnickou a sedlářskou dílnu, pro které jsem nakoupil materiál a nářadí na opravy. Švec i sedlář se mezi námi našel. Když se to dověděl velitel eskadrony škpt. Květoš Prokeš (byl v 50tých letech popraven), chtěl poslat účty k proplacení na velení divize, ale nakonec k tomu nedošlo. Nebyly peníze na nic, což už je všeobecně známo.

Když byl uzavřen mír mezi Německem a Francií, Němci požadovali složení zbraní a naše vydání. Tehdy jsme se rozdělili na ty, co chtěli pokračovat v boji a ostatní, kteří byli propuštěni do civilu. My z první skupiny jsme odjeli do přístavu Séte a lodí Mohamed el Kebír jsme se vydali na cestu s neznámým koncem. Byly dohady, že jedeme do Kanady, ale k našemu překvapení jsme se po dlouhé cestě ocitli v anglickém Liverpoolu.

Ještě ve Francii jsme dostali od Američanů krásné, silné motocykly a Zeissovy dalekohledy. Když mjr. Šeda viděl, jak dalekohledy sledujeme doprovodné lodě, nařídil, abychom je okamžitě odevzdali. Hodili jsme je do moře. (Také motocykly dopadly podobně, bývalý závodník Sváťa Vlk je rozbíjel o pilboxy. Nechtěli jsme je nechat jako kořist Němcům.)

Už ve Francii jsem začal vést přesné záznamy o stavu mužstva. Při evakuaci z Francie na žádost styčného důstojníka npor. Matla jsem vzal všechny doklady s sebou do Anglie, aby je nedostali do rukou nacisti.

V Liverpoolu jsme·asi v ovinovačkách a starých roztrhaných uniformách působili na Angličany groteskně, ale tím vřelejší bylo uvítání. Lidé stáli ve špalírech s květinami a vítali nás jako své. V přístavu již byly připraveny vlaky na odvoz do Cholmondeley. Tam jsme byli přidělováni k jednotkám. Já byl zařazen ke kulometné rotě v Kinetownu. Komunistům, “španělákům” a některým židům se příčilo bojovat v kapitalistické armádě a když větší skupina odmítla setrvat v armádě, byla umístěna v pracovních táborech. Po čase se k nám chtěli opět vrátit, ale my jsme je už mezi sebe nepřijali. Byla to velmi neslavná akce.

Náš kuchař, jménem Muzikant, výborně vařil, hlavně když měl z čeho. Byl proto velký zájem o zařazení k nám do stavu stravovaných. Kulometná rota byla proslulá dobrým jídlem. Majitelka objektů paní Vilouby de Brug nám totiž umožnila zřídit na její zahradě chov prasat. Pan starosta Kinetownu nám jednou poslal větší množství “corn flakes” jako údajně nejlepší pochoutku pro vojáky, kteří chrání pobřeží, aIe u nás neuspěl, my jsme měli lepší pochoutky.

V letech 1941-1943 bylo hodně našich příslušníků vysláno na para výcvik do Skotska k jezeru Morar. Po výcviku byli vysazováni na území okupovaného Československa k plnění důležitých úkolů. Výcvik byl velmi tvrdý, přišel při něm o život můj kamarád Josef Strankmuller. Byl jsem přítomen jeho pohřbu v Londýně. Kněz, mluvící nad hrobem, prohlásil, že v tomto životě ještě nic ne vykonal. Velmi se mě to dotklo. Josef sice “nic nevykonal”, ale stálo ho to život. Jeho pozůstalost jsem uložil v úschovně v Londýně a platil skladné až do doby, než jsem odešel do invaze u Dunkerque.

Po válce jsem požádal pozůstalostní komisi o převzetí věcí a ta mi sdělila, že vše odeslala rodině jeho snoubenky.

Dovolené jsme vždy trávili v Londýně. Při jednom pobytu jsme to s kamarádem Zdeňkem Pužejem “rozjeli“ v hotelu Picadilly a ráno nebylo z čeho zaplatit. Vzpomněl jsem si na Beránka, jehož rodina měla v Praze hotel a i teď byl dobře situován. Byl již v civilu a mohl nás založit. Povedlo se. Útratu zaplatil, ale sehrál s námi divadýlko. Zavolal na pokoj, ohlásil se jako ředitel, nejdříve anglicky, pak francouzsky a žádal o úhradu útraty a vyklizení pokoje. Pužej mu moc nerozuměl, a byl z toho na mrtvici. Beránek se přiznal, že je krajan, Čech a že to není problém účet zaplatit. V tom ho Zdeněk poznal po hlase a pořádně mu vynadal.

Při další dovolené, tentokrát s Karlem Beranem, písařem a vedoucím redaktorem Lidových novin v Londýně, jsme během jedné veselé noci obdrženými medailemi Za zásluhy 1. tř. dekorovali děvčata, s kterými jsme se bavili. Byli jsme mladí a byli jsme rádi, že máme pár dní oddechu z toho stálého napětí a také, že jsme živi. To potom člověk dělá různé hlouposti.

Posílit naši jednotku v Sovětském svazu od nás odešlo několik důstojníků. Major Voves byl velitelem paradesantní jednotky, spolu s ním odešel npor. František Geisler, npor. Antonín Renčín (oba padli u Dukly), dále Ouido Koťára, který zemřel po válce na úraz způsobený vyhozením z tramvaje v Praze. Bylo tam ještě mnoho našich chlapců, kteří také nedopadli dobře. Z kulometné roty žije ještě, pokud vím, Jiří Pavel v Leamington Spa, Karel Macháček a Jan Kudrna v Londýně, v Kanadě Bob Moravec, plk. Otmar Malíř v Havířově a plk. Adolf Kaleta v Hrádku ve Slezsku.

Hned po podepsání německé kapitulace u Dunkerque jsme se vydali na zpáteční cestu do vlasti. Nejdříve to byla posádka Hradešice, potom jsme se přestěhovali k vojenskému útvaru 2291 do Moravské Třebové. Tam jsem likvidoval zahraniční útvar z Anglie. Byla to velmi náročná práce, protože jsem zůstal sám, ostatní odešli do civilu.

S velitelem útvaru jsem měl velké potíže. Pan gen.Liška, který tehdy byl velitelem Vysoké válečné školy mě na doporučení přítele Svatopluka Chrastiny chtěl k sobě jako hospodáře, znal mě již od Dunkerque. Když si ale velitel útvaru z Hradešic přečetl jeho žádost o mé přeřazení, kategoricky prohlásil, že s tím nemohu počítat. Stále mi dával nové a nové úkoly, a to byl již konec roku 1945. Začátkem dalšího roku jsem se proto rozhodl, že odcházím do civilu. Odjel jsem k příbuzným švagrové do Náměště nad Oslavou a tím jsem skončil s válkou. Alespoň jsem si to myslel. V květnu 1946 totiž za mnou došel z Moravské Třebové od útvaru z Třebové přípis o neuhrazené pohledávce Kčs 1847,40 jako nedoplatku dokladů po likvidaci západní armády. Nechtěl jsem se už dále dohadovat a částku jsem uhradil ze svého.
A to už byl opravdu definitivní konec.

Major v. v. Jaromír Kůr