BataStory.net

Otec Tomáše Bati, Antonín Baťa starší

AntoninBataHPscanMala.jpg

V rodině Baťů, žijící na Zlínsku již od 16. století, se ševcovské řemeslo dědilo z generace na generaci. I její nejznámější člen, Tomáš Baťa, jenž získal věhlas vybudováním celosvětové obuvnické firmy, byl jen pokračovatelem tradice, kterou mu přenechal otec, Antonín Baťa.

Ten se narodil ve Zlíně 13. srpna 1844 dalšímu ševci Antonínu Baťovi (1802-1858) jako poslední z osmi dětí. Již od malička projevoval podnikavost, rozhodnost a smysl pro praktičnost a realitu, oplýval výmluvností a fantazií. Tomáš Baťa později charakterizoval otce slovy: “Rozený podnikatel. Lákalo ho všechno, co vyžadovalo odvahy.” A obdobně se o něm vyjádřil i Jan Antonín Baťa: “Byl neklidný a nikdy – ani ve stáří – nepřestal myslet na to, jak dělat věci lépe, výnosněji…”

Antonín Baťa se obuvnickému řemeslu vyučil u svého otce a podle tehdejšího zvyku se vydal na zkušenou po moravských a rakouských obuvnických centrech. Po svém návratu do Zlína si založil vlastní obuvnickou živnost. Vyráběl valašské papuče a vysoké boty pro sedláky, které prodával jako ostatní zlínští ševci na jarmarcích. Jako první ze zlínských obuvníků začal vyrábět kožené flokované boty místo šitých a vždy se snažil nějak zdokonalit výrobu své obuvi. Avšak ševcovina nebyla jeho jediným živobytím. Svou podnikavost prokazoval zejména v obchodě. Kupoval ovoce na stromech, měl zpachtovanou sušárnu ovoce a se svými společníky Filipem Baťou a Janem Kašpárkem pak prodávali sušené ovoce obchodníkům. Také jeden čas obchodoval s uhlím, prodával cukroví na jarmarcích a poutích.

V roce 1870 se oženil s vdovou po ševci Bartošovi Annou, s níž měl tři děti: Annu, Antonína a Tomáše. Antonín Baťa tímto sňatkem získal poměrně velkou a dobře vedenou dílnu své manželky a sloučil ji se svou.

Po smrti své manželky Anny v roce 1886 se ještě téhož roku přestěhoval do Uherského Hradiště, které bylo hospodářským střediskem celého kraje a poskytovalo daleko více podnikatelských příležitostí než Zlín s okolím. Zde se usadil v domě obuvníka Miškéře č.p.144 na Františkánské ulici. Po krátké době si zakoupil dům č.p. 2 na předměstí Uherského Hradiště Rybárny, kde žili většinou ševci. Na podzim roku 1886 se oženil s o mnoho let mladší vdovou po tkalci Koláříkovi z Osvětiman Ludmilou. Z manželství vzešlo celkem pět dětí: Leopold, Bohuslav, Jan Karel, Jindřich a Magdaléna.

Antonín Baťa si v Rybárnách rozšířil svůj obchod s ovocem a k němu přidal výrobu a prodej sodovky. Obchod s ovocem dal pravděpodobně hlavní podnět k přestěhování se do Uherského Hradiště, protože celá oblast byla ovocnářským centrem. Taktéž si otevřel ve svém domě v Rybárnách malou obuvnickou dílnu, v níž zaměstnával čtyři tovaryše.

Zpočátku se vyráběly jen papuče a pracovalo se v malém pro trh v Uherském Hradišti. Později se podařilo Antonínu Baťovi proniknout na Bojkovicko a Uherskobrodsko. Počet zaměstnanců se v průběhu let zvýšil téměř na 40 a Antonín Baťa si byl nucen pronajmout další domy jako své dílny. V každém domě se soustředily dílčí operace: v č. p. 109 byla štěpárna, v č. p. 108 střihárna, v č. p. 2 byla dílna, kde pracovali hlavně tovaryši a v č. p. 1 byl byt a písárna. V letech 1890 – 1894 Antonín Baťa zaměstnával ještě dalších deset samostatných obuvníků, jak v Rybárnách, tak i v některých obcích v okolí Uherského Hradiště.

Pracovní doba zahrnovala celý den od 7 hodin do 20.00 a často se před konáním jarmarku pracovalo celou noc ze soboty na neděli. Mzda se počítala od kusu. Čtrnáctiletá šička si týdně vydělala asi 7 rýnských. Ke svým zaměstnancům na dílně byl podle vzpomínek Antonín Baťa přísný, ale také spravedlivý. Při práci se snažil nějak pozvednout náladu, a proto se velmi často v dílnách zpívalo.

Dohled nad dílnami měl starší syn Antonín (1874), který se staral o chod celé dílny, přijímání skladových zásob a expedici výrobků. Získal si mezi dělníky vážnost pro své schopnosti. Spolu s mladším Tomášem (1876) se snažili o určitou racionalizaci výroby v dílně. Jejich snahy však končívaly rozepřemi s otcem.

Zajímavé bylo i technické vybavení dílny. V dílně Antonína Bati byly již od počátku tři stroje na prošívání vrchů a podešví (Ringschiefry) a později i osm šlapacích Singrovek. Tolik šicích strojů v jedné dílně se zcela vymykalo tehdejšímu průměru. Antonín Baťa si dokonce nechal patentovat svůj vynález, oceloplechové držáky polotovarů, které usnadňovaly jejich přesuny v dílně a mezi dílnami. Svědčí to o odvaze a racionalizačním myšlení nejen majitele, ale i jeho synů Antonína a Tomáše.

Nejdůležitější činností byl však prodej. Zprvu Antonín Baťa jezdil na jarmarky po celém Slovácku: Bzenec, Hodonín, Strážnice, Uherský Brod. Záhy se však v prodeji prosadil i syn Tomáš, který s ním jezdil a se svou šikovností vše pravidelně prodal. A právě Tomáš po svém neúspěšném útěku k sestře Anně do Vídně [viz profil Anny Baťové-Schiebelove] pochopil, že otcově firmě musí opatřit odbyt i v době mimo jarmarky a trhy. Ten našel ve větších městech, zejména v Praze.

Nezávislost na místním trhu pak umožnila rozšiřovat nejen výrobu, ale i sortiment. Svou tradiční produkci – valašské papuče a vysoké boty pro sedláky – doplnil Antonín Baťa vysokými huňatými botami obitými kůží a sahajícími až nad kolena. A poté, co se podařilo získat nové trhy i ve větších městech, započal i s výrobou tehdy moderních otevřených střevíců tzv. mikád.

Už Antonín Baťa starší však dbal na prezentaci na veřejnosti a snažil se i o první reklamu. Vždy s novým typem výrobku zašel na radnici, kde představitelům města vychvaloval své boty, výrobek firmy Anton Bata, erste wallachische Hunya & Filzschuhe – Erzeugung. Obdobně na své novinky upozorňoval i stálé zákazníky.

Rychlý rozvoj závodu Antonína Bati v Uherském Hradišti nezůstal utajen širšímu okolí. Získával si obdiv nejen v samotném městě. Návštěvy představitelů města v dílně nebyly zvláštností. Taktéž závod navštěvovali různí ševci – podnikatelé, kteří se sem chodili dívat a poučit , jak se dělá výroba “ve velkém”. V roce 1892 se přijel do Uherského Hradiště poučit i Adolf Wolf z Prostějova, který si roce 1891 založil podnik na výrobu papučí.

Úspěšný rozvoj firmy ukončil 17. dubna 1894 velký požár Uherského Hradiště, který zničil velkou část města. Shodou okolností vyhořela štěpárna a střihárna. Oheň zničil kromě již hotových výrobků též skladový materiál a oba domy. Tragedie byla o to větší, že nebylo možno splnit velkou dodávku pro velkoobchodníka v Budapešti. Požár sice firmu těžce zasáhl, ale Antonínu Baťovi se podařilo za velkého úsilí pokračovat ve výrobě. Dokonce v poměrně krátké době výroba dosáhla své úrovně před požárem.

To však již ve vedení dílny nestáli synové Antonín a Tomáš. Pro dříve skrývané rozdílné názory na výrobu a změnu sortimentu toužili po samostatnosti, a proto se s otcovou živností rozešli. Nechali si vyplatit dědictví po matce ve výši 800 zlatých a společně i se sestrou Annou si založili v září 1894 ve Zlíně na náměstí obuvnickou dílnu. Při odchodu jim otec připomněl, že vedle matčina věna si ale odnášejí i zkušenosti a vědomosti získané za jeho peníze.

Sám si byl vědom ztráty, způsobené jejich odchodem. Vždyť ze společníků se stala konkurence a zejména zpočátku měli pravděpodobně i stejný okruh zákazníků. Během jejich první finanční krize ve Zlíně však to byl právě on, Antonín Baťa z Uherského Hradiště, kdo se jim za blíže nespecifikovanou výši dluhu zaručil a pomohl tak synům překonat obtížné první období.

Úspěšné podnikání v Uherském Hradišti ukončil v polovině roku 1896 úpadek vídeňské dodavatelské firmy Koditsch & Co. V důsledku dlouholetých korektních vztahů s touto společností podepisoval Antonín Baťa směnky této firmy, aniž si ověřoval její solventnost, protože mu vždy veškeré závazky vyplácela. Jak se později ukázalo, byla to zásadní chyba. Když firma Koditsch & Co. vyhlásila úpadek, musel splácet dluh majitelům směnek, to však vyčerpalo podnik tak, že úpadek musel vyhlásit i Antonín Baťa. Po vyrovnání mu zůstal ze čtyř domů v Rybárnách jen dům č. p. 2, v němž bydlel, a celý zbytek pohledávek zaplatil otcovým věřitelům až v pozdějších letech teprve Tomáš Baťa.

O bezprostředních osudech Antonína Bati a jeho rodiny po úpadku není zpráv, až do června 1897, kdy ohlásil živnost na výrobu sodové vody. Avšak s výrobou obuvi se v rodině pravděpodobně nepřestalo, protože jeho manželka Ludmila si v říjnu 1898 ohlásila živnost na prodej hotové obuvi a papučí na trzích a jarmarcích v Uherském Hradišti. I nadále byli také zaměstnáváni v obuvnické dílně i tovaryši.

O odvaze a nápaditosti Antonína Bati svědčí i další rozšiřování okruhu jeho podnikatelských aktivit. V květnu roku 1902 si ohlašuje další živnost, tentokrát na prodej cukrovinek a jižního ovoce na jarmarcích v Uherském Hradišti. Přes různé podnikatelské projekty však v rodině nenastal dřívější blahobyt.

Syn Jan Antonín Baťa později vzpomíná na toto období takto: “Otec byl už tehdy starý, kdy si ho mohu pamatovat. Pracoval pilně vždycky s několika tovaryši a k tomu dělal ještě celou řadu jiných výnosných podniků. Jedním z nejdůležitějších byla výroba sodovky… Obchodoval klobouky, cukrovinkami pro poutě, zejména pro nejslavnější pouť na sv. Cyrila a Metoděje na Velehradě.”

Antonín Baťa vyráběl boty ve své dílně až do své smrti 5. září 1905. Poté vedla výrobu bot jeho žena Ludmila, ale pro nedostatek zkušeností s výrobou bot, obuvnickou dílnu v roce 1907 zrušila.

Ševcovská dílna Antonína Bati v Uherském Hradišti prokázala svou životaschopnost. Závod v době velkého vzrůstu zakázek zaměstnával až 40 zaměstnanců a využíval služeb ostatních ševců v okolí, kteří pak odváděli práci do závodu. Typický rodinný podnik se rozvinul do nebývalé velikosti v této části východní Moravy. Mimořádný rozvoj způsobila pozdější kombinace podnikatelských aktivit Antonína Bati a nových výrobních postupů a obchodních praktik jeho synů Antonína a Tomáše. Ti získali právě v otcově podniku cenné zkušenosti s vedením a řízením výroby a prodeje, které pak ve své firmě postupně rozvíjeli a zdokonalovali.

Antonín Baťa byl typickým podnikatelem 19. století, neboť svou konkurenci považoval za samozřejmou. Byl pánem ve svém domě a jeho vztah k dělníkům si stále zachovával patriarchální ráz. Vždy byl tvůrčím typem a měl neustálou snahu nějak zdokonalit výrobu a hlavně své zkušenosti předat svým synům. Další vývoj ukázal správnost jeho snažení.

Obuvnická dílna Antonína Bati v Uherském Hradišti, autor Mgr. Marek Tomaštík, katedra historie FF Ostravské univerzity, mírně kráceno.

BataStory.net, © 2005-2011 Pavel Hajný