BataStory.net

Nejbližším ze všech, s nimiž spolupracoval Tomáš Baťa za celý svůj plodný život nejraději, (snad s výjimkou sestry Anny v úplných počátcích), byl Dominik Čipera, skutečný, i když formálně nejmenovaný generální ředitel Baťovy organizace a také starosta Zlína v době jeho největšího rozvoje, ale i pozdější ministr a organizátor a podporovatel odboje za protektorátu…

Až s odstupem let se ukázalo, že okamžik, jenž spojil Dominika Čiperu s Tomášem Baťou, nebyl dílem náhody, ani příležitostí chvíle. Rok 1919, v němž Tomáš Baťa dotvářel v mysli představu svých budoucích záměrů, přinesl tíživý problém lidí. Bylo jich dost pro dílny, pro běžnou manuální a administrativní práci, avšak zoufale málo takových, s nimiž by se mohl podělit o vlastní úkoly, na něž by mohl přenést tu nebo onu odpovědnost, jakou dosud nesl sám, a tak se uvolnit pro ten či onen z dalekosáhlejších plánů. V krakovské filiálce České banky Union pracovala tehdy Božena Klausová, neteř Tomáše Bati a seznámila se tam se šestadvacetiletým úředníkem téhož ústavu Dominikem Čiperou. Tato známost a o něco později i jejich sňatek byly příčinou Čiperova příchodu do Zlína a vstupu do podniku strýce své ženy, kde se stal zanedlouho vedoucím účtárny.

Ta činnost v sobě skrývá rizika. Jsou účtaři, kteří v rutině své práce ani nepřemýšlejí o tom, že všechny cifry v jejich lejstrech neexistují jen samy od sebe, a kteří příčiny i následky, jež v sobě nesou, považují za věc jiných, a takoví, kterým se účtařina stává víceméně samoúčelnou machou, v níž se spokojují s přízemní roli poklasných, drábů na administrativním lánu, který jim byl svěřen. Je-li však účtař vrozenou inteligencí a vzděláním nadán ke schopnosti širšího rozhledu, k vidění hlubšího pozadí ekonomických procesů, jež čísla, s nimiž pracuje, vyjadřují, k domýšlení vývodů, jež z nich vyplývají, jakož I k dostatečné rozhodnosti a odvaze nést za ně odpovědnost, potom už zpravidla nic nebrání, aby se takový jedinec dříve či později stal ne-Ii přímou hlavou, tedy spolu řídicí osobnosti, která hospodářský proces svého prostředí bude nejen registrovat, nýbrž spolu vytvářet a o něm spolurozhodovat.

A takový byl případ Dominika Čipery. Sám o sobě nikdy nebyl mužem velkých představ a z nich vyplývajících velkých plánů a projektů. To ve Zlíně také nebylo potřebí, protože těmi zlínské dílo sdostatek zásoboval Tomáš Baťa sám. Čipera však byl mužem, který plán jednou pojatý či započatý dokázal přijmout, ztotožnit se s ním. klestit mu cestu. držet jej v hranicích ekonomických zásad a přizpůsobovat jej daným možnostem.

Nic víc, ale také nic méně pro podnik prosazující se ke světové velikosti a významu nebylo potřebí. Do několika let právě v Čiperovi nalezl Tomáš Baťa hlavního spolupracovníka, jakého dlouho hledal, kterému mohl předat část své řídicí a kontrolní práce a z nějž si vychoval pro řadu dalších úkolů spolehlivého zástupce.

Měl na starosti správu rozrůstajícího se města, které se v r. 1935 stalo sídlem politického okresu, a od neočekávaného odchodu Tomáše Bati byl fakticky i hlavou podniku. Po dobu působnosti Tomášova nástupce, Jana A. Bati, nespoléhal jen na jeho rozhled a úsudek, korigoval ho a přidržoval v uměřenosti. Byl vynikajícím hospodářem. Ve financích vzrůstajícího Zlína pracoval od r. 1923, jako starosta v něm působil v letech 1932-1945, v roce 1938 mu bylo uděleno čestné občanství.

Vedle samotného úřadu starosty zastával Dominik Čipera řadu čestných veřejných funkcí – předseda regionálního sboru zlínského, předseda starostenského sboru, místopředseda moravského vodohospodářského spolku atd. A když se v těžkých dobách po Mnichovu hledal odborník, který by roztříštěnému zbytku republiky pomáhal přežít, přijal funkci ministra veřejných prací, v níž uplatňoval své zkušenosti a v níž se za těžkých poměrů nacistické okupace a války zasloužilo několik veřejných děl, mezi nimi také o projekt a první stavby čs. dálnice.

Ani v protektorátní vládě, z níž odešel po popravě jejího předsedy a svého přítele generála Eliáše, ani v dalším svém působení za války v podniku nikdy neuhnul okupantům dobrovolně. Jeho proces před revolučním soudem po válce, v němž byla zvažována jeho okupační činnost, vynesl naopak nemálo zásluh o uchování řady hodnot před Němci a také – mimo jeho přičinění a naopak proti jeho vůli – svědectví dr. Vavro Šrobára, předsedy Slovenské národní rady jako iniciátorky a vůdkyně slovenského povstání, o Čiperově významné účasti na přípravách a hospodářském zajištění povstání.

Po osvobození, v květnu 1945, byl ovšem zbaven starostenství Zlína a také svého postavení v Baťových podnicích. Několik týdnů byl vězněn zvláštní revoluční institucí, jež byla zlínským specifikem, tzv. tajnou zajišťovací policií, známou tím, že v ní »revoluční pořádek« dělalo několik pochybných individuí a brzy se pak odstěhoval do Prahy. Po únoru 1948 odešel z Československa ilegálně s rodinou do Kanady, kde působil v ústředí zahraničních společností Baťa a kde také na konci 60. let zemřel.

^{Z Almanachu vydaného u příležitosti světového sjezdu absolventů Baťovy školy práce r. 1992, red. ing. Svatopluk Jabůrek, Josef Nádvorník, nepatrně doplněno a kráceno}