BataStory.net

1898 – 1965

Jan Antonín Baťa je legendou.
Legendou jinou, než jakou se stali oba Tomášové, ale nedá se říci, že menší. Tím spíše, že Jan byl na rozdíl od nich spíše hřmotnější... (<:)
Legendou snad trochu trpkou. Ale neméně fascinující.
A jen proto, že se marně střetl s nepříznivým osudem, bychom na něj neměli rozhodně zapomenout.

Když se 17. března 1898 narodil, mělo už jméno Baťa zvuk, který nebylo možné pominout.

Rodina žila v Uherském Hradišti a teď už slavnější Zlín nebyl o nic dál, než když tam kdysi přesídlil jeho o dvaadvacet let starší nevlastní bratr Tomáš.

Jan se tam ovšem nijak zvlášť nehrnul. Tady, na Rybárnách, byl mezi kluky králem. Tam – na dvoře ševcovského krále Tomáše už jenom princem.

Rodinná situace byla ovšem složitá, ale matka – zvláště po smrti jejich společného otce Antonína – čelila raději existenčním potížím, než aby přešli z Hradiště do Zlína. Skoro jakoby bránila i Janovo dětství. A skutečně – když se tam Jan později přesto přestěhoval a trávil pak jako teprve patnáctiletý s Tomášem noci úvahami a prací, jinošství jakoby ani nenastalo. Už v šestnácti jel služebně do Němec, kde složil něco jako maturitu: s předpokladem, že si na sebe vydělá, prochází postupně hned několika konkurenčními fabrikami od Norimberku až ke Kolínu nad Rýnem a odevšad posílá cenné rozbory a zprávy.

Podruhé čelí stejně nelehkému úkolu už jako sotva dvacetiletý v Americe, kde v právě zřízené pobočce ověří možnost podnikat i tady. Přestože pobočka nakonec neuspěla a Jan se s Tomášem málem rozešel – možná byla právě to ona nejlepší škola, která ho připravila pro život.

Nakonec se k firmě vrátí, a to v Londýně: mimo jiné i proto, že právě tam pro Tomáše pracuje i dcera rodinného lékaře Baťů, Mája Gerbecová. Tu si také později vezme a mají spolu pět dětí.

Ve Zlíně pak pomáhá s kalkulací rozšíření fabriky, neúnavně pomáhá myšlence další expanze do zahraničí, umí najít partnery.
Ale je také svébytný a tvrdohlavý a ještě jednou odchází skoro na rok od firmy, než by se vzdal vlastní představy, jak a kde bydlet. Odmítá dům, na jaký má nárok a staví si podle své představy vlastní. Nicméně se s bratrem znovu usmíří a pokračuje jako neodmyslitelný člen vedení.

Zdrcen pak nečekanou bratrovou smrtí stává se jeho nástupcem, a přestože zaskočen nečekaností té role bojuje s pomocí bratrova týmu stejně statečně jak tehdy v Německu nebo v Americe. Jen s jedním rozdílem: už není Tomáše, jenž by ho podpořil, zkritizoval nebo pochválil jeho rozhodnutí.

Je sám, vydán napospas vlastním chybám. Tou první je nedostatek autokritičnosti. Řekne vše, co si myslí, a řekne to i tam, kde se Tomáš uměl ovládnout.

Za jeho éry stává se Zlín i městem umění, počet úspěšných zahraničních poboček a obchodů se ztrojnásobí.

Ale přibývá i dotčených a nepřejících. Když neřekne dostatečně nahlas a včas “Ne” pomyslné nabídce, kandidovat na hlavu státu, dotkne se tím i prezidenta Beneše a také se mu to jednou vrátí. A když je Němci eskortován ke Gőringovi, má už předem nezaslouženě cejch zrádce národa.

^{Jan Antonín Baťa s rodinou}

Když si v předvečer války pronajme v Americe dům a věnuje všechno úsilí budování amerického Zlína – marylandského Belcampu, zatímco mladičký Tomáš buduje na kanadském venkově možná skromnější ale jak se později ukáže neméně perspektivní Batawu, je občas zřejmé všem – jenom Janovi ne – že je někdy sám proti sobě, uškodí i svým vlastním dobře míněným záměrům.

Souvisí to i s jistou mírou nekritičnosti, s níž už dříve najímá vlastního životopisce či usiluje o literární tvorbu. Nebo s někdejším, jakkoli nereálným fejetonem, v němž hypoteticky navrhuje, zda nevyzrát na Hitlera a nevyvést národ raději do země zaslíbené – tehdy ještě panenské Jižní Ameriky. Zvláště ten napomůže později protivníkům, kteří mu vtisknou nezasloužený cejch vlastenecké nezodpovědnosti – pokud ne přímo zrady.

Po celé válečné období, během nějž podporuje zahraniční československou vládu, (oficiálně je mu to však, snad i pro letitou vzájemnou nesympatii s presidentem Benešem, upřeno), už má Janův příběh nádech tragedie. Je zařazen na “černou” spojeneckou listinu, prý protože odmítá vyjádřit otevřeně své sympatie exilové vládě. Nikdo nechce vidět, že tím chrání před nacisty příbuzné i vedení firmy v protektorátu a možná i Zlín sám jako takový. Jeho účty jsou zablokovány, a také v Brazílii, kam se i s rodinou uchýlil, a kde má naštěstí pozemky, se setkává s nespočtem potíží. Nicméně bojuje a vybojuje si i tam jako správný baťovec pozici i v oblastech, kterým se zatím nevěnoval: zúrodňování zemědělské půdy, dobytkářství, lodní doprava…

A když pak začne dlouhý a obtížný spor o dědictví, znásobený poválečným tak zvaným národním soudem a snahou komunistů, zneužít čehokoliv k znárodnění možná nejúspěšnější československé firmy – není pro stát vhodnější nástroj než soudem nespravedlivě zostuzený, v nepřítomnosti souzený Jan. Poslouží komunistům jako hlavní beranidlo k ospravedlnění loupeže pevnosti, již se nepodařilo zabavit ani Němcům – k bohatství Zlína.

Tichý, ale i trpký je konec jednoho ze tří Baťů, když v brazilské Batatubě, již kdysi sám založil, v roce 1965 umírá. Ale i to patřilo k síle i pokoře baťovství: trpělivost a umění postavit se práci i osudu, ať už jsou jakékoliv. Najdeme je i v Janově památce.

PH