BataStory.net

Ve Zlíně, převážně v areálu nově postavených Masarykových škol, prosperoval po léta experiment veřejného projektu pokusného školství, jejíž myšlenka (ale i projekce a výstavba) byla firmou tak jako všechny ostatní zdejší školy, podporována a financována.

PaeDr Jaroslav Kozlík, narozený 22.5. 1907, jenž na na nich působil a budoval zejména jejich zdravotní a tělocvičný profil, odešel po válce, po znárodnění firmy do Prahy, kde pak aplikoval své zkušenosti s reformovaným a baťovským školstvím ve výzkumném ústavu školství a většina z nich byla později realizována i celostátně.

Dodnes respektovaný odborník prošel nelehkou “školou” socialismu logicky poznamenán, u nového režimu narazil a později musel své místo opustit. Žil na chatě a odtamtud formuloval své závěry a poznatky šířené pak už jen pomocí přátel a formou občasných článků v odborném učitelském tisku.

V krátkém výběru z interview s ním, který dnes uvádíme, vzpomíná, jak na žádost ředitele pokusné školy Stanislava Vrány vypracoval projekt nové tělocvičny, ale protože ten překročil limit půl milionu korun (tehdy ohromná suma,) nevystačil souhlas pouhého ředitele Čipery, ale jeho autor s ním musel jako tehdy sotva 26-letý mladík až k Janu Baťovi.
Pro ty, kdo na svém počítači nedokáží spustit video, uvádíme níže i poněkud zkrácený přepis.

TIP: Jakmile se zbarví trojúhelníček pod zatím prázdnou obrazovkou, klikněte na něj a trpělivě vyčkejte.
I když je velikost obrazu i kvalita zvuku záměrně snížena, tak aby vyhověly i pomalejším počítačům a připojením, trvá někdy dost dlouho nežli video naběhne. Vytrvejte a klikněte po chvíli znovu. Osobní setkání s osobnostmi tohoto druhu stojí rozhodně zato…

TIP: Jakmile zčerná trojúhelníček pod zatím prázdnou obrazovkou, klikněte na něj a trpělivě vyčkejte.
I když je velikost obrazu i kvalita zvuku záměrně snížena, aby vyhověla i pomalejším počítačům a připojením, trvá dost dlouho nežli video naběhne

>
>>
>>>>
Bylo to v roce 1933, když jsem předkládal k podpisu projekt budovy tělocvičen i s příslušenstvím. Jan Baťa si ale přál, abychom nahoře u stropu tělocvičného sálu vybudovali zavěšenou běžeckou dráhu, jak to viděl v USA.

Tehdy platilo, že na vyřízení připomínek bylo čtrnáct dnů, ale návrh jsem neakceptoval a tak jsem už asi po týdnu šel pana Baťu znovu přesvědčovat o rozdílné funkci sportovní haly a školní tělocvičny. Nebylo to vůbec jednoduché. Když už se zdálo, že shody nedosáhneme, poznamenal jsem: “Pane Baťo: někdo rozumí výrobě, jiný obchodu se šroubky nebo s obuví, a jiný tělesné výchově dětí…”

Překvapený pan Baťa si mě změřil, ale pak už jsme se promptně dohodli na tom, že místo podstropní běžecké dráhy tam vybudujeme jen galerii, aby odsud mohli rodiče a hosté sledovat provoz v sále.

A tak jsem se hned napoprvé zafixoval napevno v paměť Jana Bati.“

Jan Baťa si nebojácného tělocvikáře skutečně zapamatoval a i později se s ním dělil o své i jeho názory. Návrh na zavedení každodenního cvičení v administrativních provozech nepřijal, ale překvapivě jej pověřil vedením své pravidelné osobní ranní rozcvičky, často i s přespolním během nebo boxerskými rukavicemi.

Později mu svěřil i rozbor už běžícího projektu Tomášov připravujícího nejlepší z mladých mužů pro manažerské funkce, hlavně v zahraničí. A přijal jeho návrh na jeho rozšíření o Anglický chlapecký ústav, jenž měl být situován do zámku v Březolupech a Tomášov tak měl obohatit o frekventanty s lepším předběžným vzděláním.

Dokonce se jej rozhodl za tím účelem vyslat i do Anglie, jenomže to už přišel březen 1939 a s ním i konec desítek stejně jasnozřivých plánů.

Dnešní ukázka z rozsáhlého interview s Jaroslavem Kozlíkem hovoří jen o jeho setkáních s Janem Baťou, právě tak zajímavé jsou ovšem jeho letité zkušenosti se zlínským školstvím (a zvláště jeho tělovýchovou a zdravotní tématikou) k nimž se dostaneme až v dalším pokračování. Viz také další články, například o Jaromíru Hradilovi nebo obecnější úvahu o baťovském školství , kde se seznámíte s tím, jak firma podporovala nemajetné žáky, zajišťovala školní lékařskou péči, očkování i vyšetření zubů a podobně.
Učitelé, ač placeni státem a podléhajicí běžnému státnímu dozoru, požívali – tak jako žáci – také výhod Baťova patronátu. Jednou ročně dostávali k běžnému platu ředitelem školy určenou odměnu za tak zvanou vícepráci, tj. za to, co vykonali nad státem určený úvazek. Firma jim také zajišťovala byty…

(Pokračování)

^{Fragment z dosud nesestříhaného videa uvedeme jako zkušební vzorek v redukovaném internetovém formátu}

^{Zdroje: Interview s Jaroslavem Kozlíkem , PaeDr Jaroslav Kozlík: Aktuální historie, Jan Hradil: Škola mladých mužů, Stanislav Vrána: Zlínské školství.}