70. VÝROČÍ BATI V TILBURY
V srpnu 2003 oslavila britská pobočka Baťa svých sedmdesát let v East Tilbury nedaleko Londýna uspořádáním zahradní slavnosti pro současné i bývalé zaměstnance, kteří jsou v penzi.
A zde je vpravdě zasvěcené ale i vtipné a na výsost moudré kázání důstojného pána W.Lawrence Whitforda, BA ApApTh, duchovního ve farnosti West Tilbury a Linford, pronesené při mši konané u příležitosti Díkuvzdání pro společnost Baťa:
Když jsem chodil do školy, byl mezi školáky oblíben tento žertík: “Víš, kde je v historii poprvé zmínka o motocyklu? – Odpověď zněla: V Bibli. Mojžíš překročil horu s Triumphem.” (Překladatel je zde v těžké situaci. Přeložit by měl, že Mojžíš horu překročil vítězoslavně, s triumfem, jenže Triumph je, a zvláště v Anglii, i slavná značka motocyklu.)
Nejprve se zdálo obtížné nalézti v Bibli podobně vhodný odkaz ke vzpomenutí a poděkování za sedmdesát let obuvnické výroby Baťa zde v Tilbury. A pojednou, když jsem s tím již dosti dlouho zápasil, mně to bylo tak jako kdysi Jákobovi, jasné: “A vedl jsem vás čtyřidceti let po poušti, nezvetšela roucha vaše na vás, a obuv vaše neztrhala se na nohách vašich. Chleba jste nejedli, vína a nápoje opojného jste nepili, abyste poznali, že já jsem Hospodin Bůh váš.”
Že ani po čtyřiceti letech “obuv vaše neztrhala se” – je evidentně první zmínka o Baťových botách. Ale dnes nebudu vyprávět příběh o tom, jak sem Baťa přišel a setrval – ten příběh můžete vyprávět lépe než já – zajisté – vy jste součástí tohoto příběhu.
Můj první kontakt s Baťovou organizací byl před mnoha lety, když jsem ještě nebyl kněz a v Liverpoolu jsem měl na starosti celkem čtyři oddělení pro placení účtů pro Ministerstvo obrany: ředitelství a účtárny. Dvě z těchto oddělení byla vedena podle abecedy. Byla tam Áčka, Béčka, Céčka… – a mezi Béčky byl i Britský Baťa. A pokud měl někdo z vás co dělat s účetnictvím a tak, a trápil se a zlobil kvůli někomu, kdo mu neustále vracel kvůli objasnění formulář “MOD form 640”, nežli jste mohli dostali zaplaceno za vojenské vysoké boty a podobně – tak to jsem byl já. Tehdy jsem anii nepomyslel na to, že nakonec budu mezi lidmi, kteří naše boty navrhovali a vyráběli, žít, a setkávat se s nimi.
Také nebudu hovořit o technologickém pokroku během let zde dosaženém – vy ten příběh můžete vyprávět lépe než já. Ne. Co mě více zaujalo jsou příběhy, které jsem měl tu čest zaslechnout:
Prastaré příběhy o tom jak hoch poznal svou dívku na baťovských výletech do South Endu nebo Brightonu, nebo na taneční zábavě v Baťově hotelu či kdekoli jinde. Prastaré příběhy o zamilování, vytváření vztahů, budování společnosti, zakládání rodin. Příběhy o školních létech v Baťových školách práce, o baťovských doktorech, baťovských ošetřovatelkách, o tom co vše kdy přihodilo v hotelu, v obchodě, na farmě, v kině, u bazénu – nebylo by to krásné, mít ještě jednou tak jako tehdy, tak nekonečně žhavá léta?
Příběhy o lidech, kteří přišli ze všech oborů a ze všech končin, aby zde našli práci a vybudovali domov. O lidech, kteří přišli z České Republiky, z Polska a jiných míst východní Evropy.
O lidech kteří přišli z Manchesteru, Východního Londýna, Kentu, Norfolku, Suffolku, Cumberlandu, Skotska, Irska, Malty a ze všech zastávek na tratích, které vedou bůhvíkam – aby spolu utvořili tuto komunitu, která v době svého největšího rozkvětu měla 3500 zaměstnanců a mnoha dalších, jimi vyživovaných osob. Slyšel jsem příběhy o těch, kdo vyráběli ponožky a výstelky bot, o těch, kdo pracovali s gumou, o těch, kdo pracovali s kůží, o těch, kdo pracovali na farmě, o těch kdo pracovali v Baťově požárním sboru – (jak teď vím, poslední stříkačka ještě existuje!) – o těch, kdo byli techniky, účetními a dalších. Všechna ta nesčetná řemesla a profese, které se spojily, aby uskutečnily Baťovu velkou vizi – obout celý svět.
Slyšel jsem příběhy smutné, příběhy veselé, příběhy velké šlechetnosti – o Baťově upřímném a osobním zájmu o své zaměstnance a o tom, jak je podporoval v nesnázích – a slyšel i příběhy plné hněvu. Nesmíme se ohlupovat nebo příliš romantizovat o tom všem, život v pevně organizovaném prostředí každému nevyhovuje. Soužití v podnikových bydlištích má svá úskalí, já to dobře znám, také tak žiji.
Mnozí z vás pamatují dobu slávy, a se smutkem pozorovali dobu pozdějšího úpadku. Ale byl to veliký sen a úžasná a neobyčejná věc, která se zde podařila. Byl to nepochybně veliký sen, hrdinské úsilí, sen co zanechal nezahladitelnou stopu na tomto kousku světa, změnil ho navždy. Změnil životy a zanechal bohatý odkaz.
Z toho co tady bylo během let dosaženo, právě vybudování zdejší komunity bylo pravděpodobně nejvýznamnější a asi i nejtrvalejší.
Vedle těch trvanlivých bot z prvního čtení je zde ještě houf různorodých lidí, kteří byli přivedení do cizí a neznámé země, aby se sjednotili v jeden celek se společným cílem.
“Vy všickni dnes stojíte před Hospodinem Bohem svým, knížata vaše v pokoleních vašich, starší vaši a úředníci vaši, všickni muži Izraelští, dítky vaše i ženy vaše, i příchozí vaši, kteříž bydlejí u prostřed stanů vašich, i ten, kterýž dříví seká, i ten, kterýž váží vodu, abyste vešli v smlouvu Hospodina Boha svého.”
A zde v East Tilbury byl toho malý příklad, skupina lidí vzájemně si cizích, shromážděná společným úsilím pro společný cíl. Výsledkem je v našem druhém čtení – “Aj, již tedy nejste hosté a příchozí, ale spoluměšťané svatých a domácí Boží, Vzdělaní na základ apoštolský a prorocký, kdež jest gruntovní úhelný kámen sám Ježíš Kristus.”
Ano. Čtěme: “Již nejste hosté a příchozí:” Pan Baťa sem přišel s plánem vyrábět boty, ale ať už úmyslně nebo neúmyslně vytvořil zde také komunitu. Představil model, že mohou být seskupeni lidé z celého světa, z různých kultur, různého původu a společenského postavení a že mohou žít v poměrném míru a harmonii, sjednoceni společným cílem.
Malý náznak toho, jak by svět mohl vypadat.
Musíme si přiznat, že doby slávy jsou pryč, společenství se do určité míry rozpadlo ale podle příběhů, které jsem měl tu čest slyšet, pevné základy této komunity jsou silné a hluboké, a mám podezření, že dokonce přežijí i ty boty…
Kázaní a foto Winifred Price, East Tilbury, překlad Karel a Marie Siručkovi, Newcastle, AUS