BataStory.net

Místo svého posledního odpočinku si Tomáš Baťa podivuhodnou shodou okolností zvolil sám, když jako městský politik navrhl a později i obtížně prosadil zřízení nového hřbitova pro stále se zvětšující Zlín až za městem a v tehdy ještě panenském lese.

Byl to také on, kdo promluvil na vůbec prvním pohřbu tam konaném, nešťastnou sudbou osudu – pohřbu ještě mladého syna svého letitého přítele a osobního lékaře MUDr Gerbece.

I tehdy vzpomněl svého názoru, jímž hřbitov kdysi obhajoval:

“Zvykli jsme si pohlížet na hřbitov jako na místo, kam je nutno chodit naříkat. Avšak hřbitov má, jako všechno na světě, sloužit životu.

Být takový, aby lidi nestrašil, aby jej mohli navštěvovat i živí, v klidu a radosti. – Aby si tam mohli třeba i zahrát a nasvačit se, vzpomenout v dobrém svých, kteří tam v pokoji, v tichu a šumění stromů spí, a vrátit se klidně domů.”

Někdo mu tehdy namítl: “Ale myslete na to, že les, dnes mladý, za léta vzroste, kořeny vnikají do hrobu a stráví pozůstatky člověka tak, že po nich nebude památky!”

“A může být něco krásnějšího nežli dostat se ještě po smrti na svět do větví stromů a sloužit dál?” odvětil Tomáš Baťa.

A proto přijďme i letos, a nejenom v den jeho smrti, za Tomášem na místo jeho věčného odpočinku. A v závanech větvoví stromů kolem hledejme stopy jeho nikdy nespočinuvšího ducha, – gesto, jímž dává až dodnes signál těm, kdo chtějí být jako on…