BataStory.net

O tom, že Baťovci bojovali za druhé světové války na mnoha místech zeměkoule jsme se už přesvědčili. Že tomu tak bylo ale i v Hongkongu, zůstávalo po léta skryto. Nyní to napravujeme:

Vedoucími pracovníky firmy Baťa v Hongkongu byli už před válkou Ladislav Břežný a Jaroslav Krofta, který zde působil již od roku 1934. Ten také založil v Hongkongu v roce 1938 Český kroužek, do kterého se přihlásilo asi 30 českých mužů a žen.
Mnichovská dohoda, obsazení českého pohraničí a následné zřízení německého Protektorátu Čechy a Morava 15. března 1939 hongkongské Čechy roztrpčily, ale oni nezůstali stát se založenýma rukama. Protestovali u guvernéra tehdejší britské kolonie s tím, že dohodu ani německou okupaci neuznávají, a že zůstávají nadále svobodnými Čechoslováky. Stejně tak informovali i význačné osobnosti a novináře v Hongkongu.
Dvanáct Čechů se navíc nabídlo (podobně jako podobná skupina baťovců jen o málo později na Filipínách) do služby vládě k ochraně kolonie.Všichni byli přijati. Sedm z nich bylo zařazeno do vojenských oddílů Hong Kong Volunteer-Defence Corps, pět věkem starších Čechů bylo přiděleno k různým dalším službám: k protiletecké obraně, do strážních oddílů atd. Všichni pak byli podrobeni i příslušnému výcviku.
Rovněž ale navázali i spojení s českými úřady v exilu v Londýně a peněžními dary ze sbírek podporovali druhý československý odboj.
Bez vyhlášení války napadli v pondělí 8. prosince 1941 Japonci po Pearl Harbour i kolonii Hongkong. Nasadili do bojů celé tři divize a měli proto proti asi 14 000 obráncům velkou přesilu. Ti přesto “bojovali hrdinně. Jen během prvního dne měli útočníci ztrátu několika tisíců mrtvých a zraněných. Protože Japonci zničením anglických letadel ovládli i nebe, nezbylo obráncům než za bojů ustupovat nejdříve do Kowloonu a posléze se stáhnout na ostrov Hongkong. Za noci, ve čtvrtek 18. prosince se podařilo ale Japoncům vylodit i na ostrově Hongkongu a do 24. prosince zatlačili obránce až na nevelký prostor na pahorku na poloostrově Stanley. Tento Štědrý den roku 1941 byl pro obě strany nejkrvavější. Za neustálých japonských útoků ničila obránce soustředěná palba z lodních děl i bombardování z letadel. V tento den padl v bojích i Čech, třiadvacetiletý baťovec Alois Pospíšil. Druhý Čech padl při střežení elektrárny. Jaroslav Krofta jako zázrakem unikl jisté smrti. Naposledy, když granát zasáhl kulometné hnízdo a dva z jeho spolubojovníků zahynuli, zatímco on utrpěl jen lehké zranění

Druhý den okupace, 25. prosince 1941, na Boží hod vánoční, udělil guvernér Hongkongu velícímu generálu Britů C. M. Maltbymu souhlas ke kapitulaci. Obránci se Japoncům vzdali. Toho dne, zpiti vítězstvím nad „bílými ďábly“, jak Evropany nazývali, napáchali japonští vojáci nejhorší zvěrstva. Patřilo mezi ně i vniknutí do britské polní nemocnice, kde uřezávali zraněným obráncům různé části těla a na hromadách mrtvých pak brutálně znásilňovali ošetřovatelky.

Manželé Kroftovi po válce v Kanadě

Japonský generál Takaši Sakai vzkázal na Štědrý den obráncům, aby se netěšili, že budou bráni do zajetí. Znamenalo to, že je míní zabíjet, jak to učinili již jinde. Zbylých obránců však bylo asi šest tisíc, a tak jejich pobití a pohřbení by bylo i pro Japonce technickým problémem. Proto zajatce po kapitulaci nechali ještě dva dny na poloostrově Stanley a teprve potom s nimi odpochodovali do prozatímního tábora North Point Refugee Camp. Po měsíci je loděmi převezli do nového tábora Sham Shui Po na poloostrově Kowloonu. Táborové baráky byly Čínany zcela zdemolovány, okna i dveře ukradené, sprchy i vodovodní kohoutky urvané. Proto netekla ani voda a nebylo možné se umýt ani vyprat si prádlo. Nebyla lůžka ani pokrývky, ani stoly nebo židle. Strava, kterou zajatci dostávali, hrst neslané, nedovařené nebo připálené rýže, nebyla k jídlu. Nebylo divu, že se brzy rozmohly nemoci. Na záškrt umíralo i několik desítek zajatců denně. Řádila úplavice, z podvýživy a nedostatku vitamínů nemoc beri-beri, při které zvodnatělo tělo a oteklo až na dvojnásobnou váhu. Komáři přenášeli malárii, štěnice se starali, aby se vězni nevyspali.
Krátce po přemístění zajatců na poloostraov Kowloon začali ráno ve 4 hodiny zajatce budit a odvádět na přikázaná pracoviště. Teprve večer kolem dvacáté se pracovní skupiny zase vracely. Mimo hrsti rýže ráno a stejné večeře po návratu, nedostávali zajatci během dne žádnou stravu. Strážní byli nevypočitatelní. V návalu dobročinnosti dali vězni třeba i cigaretu nebo tvrdý bonbón, aby téhož vězně za chvíli zmlátili nebo i ubili pažbou pušky. Pracovalo se celý týden i v sobotu a v neděli. Příslovečný „psí život“ byl proti životu zajatců malým rájem.
Po marné obraně ostrova prošel JaroslavKrofta utrpeními více japonských vězení a táborů. Zanechal po sobě působivý deník, z nějž ale máme jenom zlomky. Nicméně přežil a po válce byl povolán i k Tomáši Baťovi, aby mu radil. jak dál v tomto teritoriu. Chtěl se však vrátit do vlasti, mimo jiné i proto, že se jim ještě v Hongkongu narodila dcerka Mary, a tak roku 1947 odjeli zpět do Československa. Zde se mně podrobnější údaje ztrácí. Víme jen, že do Plzně, kde dosud žila matka jeho ženy a že tam dorazili vlakem v říjnu 1947. (Z dobového tisku)

Pak už se rodina dostala do víru tehdejších událostí. Jako baťovec se západní zkušeností, navíc s britskými vyznamenáními to Jaroslav neměl lehké. Víme jen, že po nějaký čas pracoval Jaroslav Krofta jako vedoucí někdejší prodejny Baťa ve Znojmě pak se ale s firmou SVIT rozloučil a přestěhoval se do Plzně. Až do svého důchodu pak měl pracovat jako železář u Vodních staveb.
Hledali jsme jeho žijící příbuzné a hle – dobrá zpráva: Stále žije jeho vnučka Marie a vbrzku je ochotná podělit se s námi o další detaily a snad i fotografie. Těšíme se…