BataStory.net

Dnešní pohled na předválečný Zlín a Baťovy školy práce přináší až zarážející korekci mnoha vžitých stereotypů. Věděli jste například, že ne až po válce ale právě ve Zlíně vznikly už tehdy pravidelné zdravotní prohlídky či instituce školního lékaře? Systém zvláštní tělesné výchovy pro handicapované nebo princip školní branné výchovy? Ale i odznak tělesné zdatnosti anebo školní lyžařské zájezdy, výcvik v plavání, letní tábory nebo školy v přírodě? Nic z toho v českém, a často ani v evropském školství předtím nebylo. A socialismus se tvářil jako kdyby to vše vzniklo až za něj.

Na to, že pro svůj opravdu nevšedně vedený podnik bude potřebovat vzdělané mladé lidi, přišel Tomáš Baťa dost záhy. Ostatně, od mládí těžce nesl, že sám hlubší vzdělání postrádal a po celý život se to snažil četbou a zkušenostmi z praxe napravit, ale u svých mladých zaměstnanců, jimž to mohl zajistit už předem, si tím byl prostě jist. – Museli být jiní. Tito mladí, pro něž svůj systém teprve připravoval, už měli jeho požadavkům předem vyhovovat.

Pravdou však je i to, že na nezbytný rozvoj nedostatečného školství myslel již v roce 1909, když připravoval svou vizi nového Zlína. Vizi, jejíž rozměry nebyly při současném stavu výroby a počtu zaměstnanců naprosto k pochopení. Už na proslulé svatební fotografii tehdy ještě jen dílenského mistra, Franty Klátila, na jejíž zadní stranu načrtl Tomáš během jeho svatby tužkou své představy, najdeme něco jako pozdější slavnou Školní čtvrť. A jak se Tomáš angažoval více a více i občansky, školy se ocitly mezi jedněmi z prvních cílů. Známý je bonmot, jenž se stal později přímo jeho heslem:

„Hleďme vymýtit ze školy negace! Nevyprávějme dvě hodiny o tom, že habrové dřevo se k stavitelství nehodí! Mluvme o tom, co je pozitivní!“

Tomáš tím měl na mysli, ať škola učí především věcem potřebným, v praxi i v životě využitelným. A „habrové dřevo“ se stalo slavnou, zestručňující metaforou. Nebylo třeba říci, třeba jen po straně, nic víc, když se někdo věnoval příliš dlouho nepotřebnostem. Každý hned věděl, která bije, že se tu jinými slovy mlátí prázdná sláma. A právě někde zde začínala i myšlenka krajně profesionálních škol práce.

„Přírodopisu by se nemělo učit ve třídě, ale na poli, v zahradě, v lese. A nemělo by se mluvit jen o stromečku samotném, ale i jeho výnosnosti…“

K modernosti té myšlenky (a to z počátků minulého století!) není co dodat. Zlín ovšem patřil díky specifickému zázemí tvořenému velkorysou podporou firmy – už předtím, od roku 1929, k pouhým třem místům ve státě, kde se zavádělo i obecněji pokusné reformní školství. (Dalšími dvěma byly Humpolec a v Praze Nusle.) A těmto pokusům se právě dík Tomáši a i Janu Baťovi a později jejich následníkovi Dominiku Čiperovi dostalo opravdu nevšedního rozvoje a následně i vpravdě tvůrčího rozpracování v podobě zcela nového typu výchovy internátní. Ostatně není divu, přihlédneme-li k jejich, i když zestručněným názorům:

Každý má vědět, proč a čemu se učí. Učme se prací. Ta je nejlepší metodou. (Tomáš Baťa)

Vyznamenávat průbojnost, chválit statečnost, budit ctižádost, odměňovat pracovitost a podporovat vytrvalost. (Jan Baťa)

Úkolem školy není zásobit člověka vědomostmi, ale naučit ho způsobu, jak je získat. Vštípit celé generaci smysl pro svobodu a ukázněnost, ctižádost a spolupráci, naučit ji, aby nejen dovedla ale i chtěla pracovat. (Dominik Čipera)

Nezdá se vám, jakoby i po tolika letech chyběla většina z toho našemu školství podnes?

Jako vůbec první podnikovou školu v celém státě založil Tomáš Baťa učňovskou školu obuvnickou. To bylo už v roce 1924, ale jak se podnik rozrůstal a bylo potřeba i dalších odborníků, vznikal postupně celý vzdělávací systém průmyslového školství a jak přibývalo i požadavků na další profese, rozšiřovaly se i jeho obory. Baťovy školy práce zahrnovaly postupně i elektrikáře, chemiky, strojaře, stavbaře, chemiky, pletaře a koželuhy, a těmito obory procházeli i ti, kdo se měli stát vedoucími prodejen, pracovníky exportu, reklamy nebo provozů sociálních a dopravních. A naopak – po večerech byli v jazycích nebo v účetnictví vzdělávány i profese technické a odborné.

To byla ostatně hlavní novinka, kterou přinesl nový systém: že totiž všichni mladí muži (a později i mladé ženy) se vzdělávali pomocí trojjediného principu: v učebnách, školních dílnách ale i přímo v výrobních provozech. A stejně trojjediným se stal postupně vznikající třístupňový systém vzdělávání. Asi třetina absolventů základní odborné školy mohla přejít na další dvouletou průmyslovou školy mistrovskou. Její absolventi už mohli pracovat jako mistři, vedoucí dílen, kontroloři kvality apod. A jen velmi malé procento jejích absolventů pak pokračovalo i na vyšší průmyslové škole s maturitou. Ta nabízela obory obuvnický, koželužský, strojnický, elektrotechnický, stavební, chemický a pletařský. (Jen pro pořádek dodejme, že později se dostalo některým i školení výtvarného a grafického a roku 1939 byla založena i s výrobou už tolik nesouvisející Škola umění.)

Ale dejme slovo i jednomu z ředitelů Jaromíru Hradilovi v promluvě k desátému výročí škol práce:

Před desíti Iety obrátil se Tomáš Baťa v novinách i plakáty ke čtrnáctiletým hochům. Nazval je mladými muži. Hledal jich napoprvé 600, než přihlásilo se jich jenom 80. Tak překvapila výzva, v níž nabízel hochům, kteří teprve opouštěli školní Iavice, příležitost k samostatnému růstu a výdělku, který je měl učinit hospodářsky soběstačnými.
Dnes hlásí se mezi mladé muže vždy deset až dvanáct tisíc čtrnáctiletým ze všech krojů republiky, ale může být přijat sotva každý desátý. To prokazuje nejlépe, jak se škola mladých mužů vžila a jak je vyhledávána.
A jakých výsledků dosáhla? Ze všech absolventů je jich 6.9 procent na vedoucích místech, 22.7 procent koná odpovědné samostatné práce, 13.6 procent je v prodejnách, 16.3 procent v administrativě oddělení prodejních, 20.2 procent koná běžné práce, 5.5 procent je na vojenské službě.
Jenom 5.4 procenta odešla od firmy, ale více než polovina z nich se dobře uplatnila jinde. Více než 80 absolventů je u Bati za hranicemi. V Evropě 36, v Americe 1, v Africe 6 a v Asii 25. Pracují v sesterských továrnách, vedou prodejny a jako nákupčí mají svěřeny milionové hodnoty.

Výběr do Baťových škol práce byl už od samého počátku přísný a tak například v jednom z prvních jiných než čistě obuvnických oborů – oboru stavebním – neprošlo sítem přes obrovský zájem ani sto zájemců.

Nábor přitom probíhal dosti extenzivně. Firma chtěla nejlepší z nejlepších, a tak vysílala do moravských škol rok co rok zástupce, kteří se o systému k mladých mužů (a později i žen) a o všech možnostech snažili informovat a získat tak ještě nerozhodnuté studenty pro Zlín. Právě na takovouto návštěvu vzpomíná mnoho někdejších „mladých mužů“ jako na první ale často rozhodující impuls, jenž je přivedl k Baťům, přestože žili na sta kilometrů od Zlína a odejít tam, nebylo často jednoduché.

Do internátu bylo mladému muži dovoleno vzít jen nejnutnější počet osobních věcí. Počítalo se s tím, že vše si záhy pořídí sám, a často v lepší kvalitě, protože už od začátku dostával týdenní plat sto dvacet korun a to byly tehdy velmi slušné peníze.

Později pak se stávalo často, že student vydělal týdně i víc než jeho rodiče. Rodiče jej tak nejenom nemuseli ale ani nesměli podporovat. Avšak ani mladý muž nesměl podporovat rodiče, protože k výchově patřilo, že o své peníze se měl naučit starat sám, spořit je a také investovat. Za tím účelem měl každý i své konto a druh účetní knížky. K tomu, aby z ní zaplatil i něco jiného než pravidelná vydání za byt a stravu a nejnutnější oděv, potřeboval souhlas mistra či vychovatele.

Méně zdatní volili základní učební dobu, až z druhého ročníku pak byli vybíráni ti, kdo by mohli uspět ve škole mistrovské. A z nich pak zase na vyšší průmyslovce. Praxe během studia probíhala logicky v továrních podmínkách, ale i tam, kde by to nešlo – například na škole stavební – byly zřízen standardní školní stavební podnik s mistry, políry i instruktory – prvotřídními dělníky. A také tato, dalo by se říci školní, ale v podstatě samostatná a prosperující výrobní jednotka produkovala vlastní zisk a přinášela tak škole navíc finance na další vybavení nebo pořádání kulturních akcí.

Výukou ani dílenskou přípravou ovšem péče o mladé muže a ženy zdaleka nekončila. Systém zahrnoval i jejich činnost mimo školu, určoval a ovlivňoval i jejich morální výchovu, jejich vztah ke společnosti. Sloužil k tomu nejenom učitelský ale i vychovatelský sbor ale i vlastní učňovská samospráva. To vše v co možná nenucené snaze podnítit u nich vedle techniky a ducha podnikavosti i zájem i o přírodu, vědu, umění, sport a v neposlední řadě i zábavu. I sama učňovská samospráva pro to měla své odbory: pořádkový, kulturní a sportovní.

Některá pravidla se časem měnila, ale ta zásadní zůstávala: Na internátech se bydlelo převážně podle profese, stravování poskytovala jídelna Obchodního domu a díky systému týdenního vyúčtování se mladí učili úsporně hospodařit s výplatou. Z ní se hradilo jejich nájemné i stravné, ponechávali si jen kapesné. Díky tomu se osobní konto každého z nich od výplaty k výplatě výrazně zvětšovalo. A to i o prémie za pracovní ale i studijní výkony.

Podobně probíhala výuka jako v oboru obuvnickém tak stavebním, strojírenském i koželužném, ale i v oboru věnujícímu se obchodu. Tam šlo o dvouletou školu obchodní, z níž bylo možno přejít do třetího a čtvrtého ročníku obchodní akademie pro obchod zahraniční, která končila maturitou. Mnoho absolventů pak pokračovalo i studiem na universitě.

Poměrně přísná byla otázka volnosti sexuální, díky přísnému dělení ubytoven a nabitému studijnímu programu však nepřišla tolik na přetřes. Nicméně – v této oblasti by asi dnešním mladým BŠP nevyhovovaly.

Aby se tento skoro spartanský život mladým mužům a ženám nezajídal, používalo se i atraktivnějších vnějších znaků skautingu nebo tehdy už také začínajícího trampingu. Dnešní baťovští pamětníci v zahraničí – někdejší mladí muži dodnes, i po šedesáti letech vzpomínají, že v internátech se ložnicím říkalo tradičně romantičtěji tábory a ty že měly – opět v tom duchu – svoje vedoucí. I ti však byli voleni z nich samotných, jen o něco starších a zkušenějších mladých mužů.

Na internátech se vstávalo v půl šesté. Potom byla – většinou venku, a to často i v zimě – rozcvička, pak přišla na řadu hygiena a úklid a teprve pak snídaně. Dnešní pohodlná představa, že pak se šlo asi do školy a někdy odpoledne pak do továrny, je ovšem krajně mylná. Od sedmi už pracovali naopak všichni ve fabrice, a tam se také odpoledne znovu vrátili. (Na oběd však měli celé dvě hodiny, takže tak zbyl čas i na jisté osobní volno.) Znovu však potom pracovali zase od dvou do pěti.
Až pak, v šest byla večeře a po ní přišlo na řadu studium. (Některé předměty si mladí volili sami, povinné však byly vždy cizí jazyky, většinou němčina a angličtina, účetnictví, obchodní korespondence.)

A v devět se šlo spát. – Kam? Do jedné z hromadných ubytoven, jež se postupně rozšiřovaly a roku 1925 vyrostl i první dívčí internát. V roce 1932 bydlelo v chlapeckých internátech 2 700 mladých mužů, v dívčích internátech 2 800 dívek a v ubytovnách pro svobodné dělníky 700 osob.

O sobotách se studovalo, neděle patřily vycházkám ale i volnu. A jen zřídkakdy i cestám k rodičům, přestože – srovnáno s dnešní dobou – nebylo rodné město nebo ves právě daleko. Tak bylo podřízeno všechno efektivitě hlavního záměru: mladé lidi něčemu nejen naučit nebo k něčemu vyškolit, ale také vychovat.

Jistě především proto došli prakticky všichni absolventi BŠP úžasného uplatnění, a to nejenom v praxi, a nejen ve Zlíně, ale po celém světě.

A právě tady zeje – v porovnání s tím – v dnešním školském systému asi mezera vůbec největší. Dnešním mladým chybí přímá podpora k tomu, aby své školní vlastnosti uplatnili, a to i v zahraničí. Ne každý to dokáže sám. Baťovská praxe je k tomu často vyzývala a vedla.

A Baťovi jako firmě chyběly zase naopak už po desítky let mladí baťovci jako čerstvá krev ze Zlína. Všude ve světě se během padesátých a šedesátých let postupně vytratili a nahradit je musel mezinárodní management. A ten měl najednou zcela jinou výchovu, ale i vlastnosti.

Protože nikomu z absolventů ABŠ, kteří se už před válkou, ale i během ní a po ní uplatnili doslova po celém světě, od Peru až po Nový Zéland, Ceylon nebo Britskou Indii, nechybělo nikdy to nejdůležitější – soudržnost, vlastenectví, čest, vytrvalost, samostatnost a odvaha.

A věrnost firmě, která to všechno svazovala, i když věrnosti kupodivu nikdo nevyučoval. Nebylo třeba. Tenkrát ještě ne…

PH