BataStory.net

Všichni, kdo prošli baťovskou školou, se hlásili vždy k poctivému ševcovství. Jen málokdo z nich však ví, že právě ševcovský nástroj byl u zrodu dlouholeté pražské tradice, jež vedla ke vzniku zpěvohry a později i naší národní a státní hymny.

V dobách, kdy se boty vyráběly ručně, kdy nebylo po náhražkách kožené obuvi, jakou důvěrně známe dnes, ani slechu ani vidu, byla nástrojem ševců fidlovačka, kterou vyhlazovali kůži (v němčině fiedel – středověký smyčcový nástroj, nebo skřipky, housle – což v ševcovském slangu je možné také chápat jako smýkat nějakou pomůckou po kůži). Šlo vlastně jen o kus oblého tvrdšího dřeva, silnějšího uprostřed než při okrajích, kterým se, podobně jako válečkem, kůže tzv. fidlovala. Podle tohoto nástroje dostala název jarní slavnost ševců, která se konala v Nuselském údolí první středu po Velikonocích.

Již během svátků obcházeli ševcovští tovaryši bydliště svých mistrů a zvali je na oslavu slovy: “Ve jménu matky pokladnice a s dovolením starších mistrů pozdravuji vás, abyste se všichni na slavnosti Fidlovačky časně ráno najíti dali.”

V cechovní místnosti nuselských ševců ozdobili březový stromek kyticí z jarních květin, stužkami přivázali fidlovačku a také velkou, dutou maketu ševcovského kopyta, do něhož umístili kopyta menší. V den slavnosti se časně ráno před cechovní místností začali členové cechu řadit do průvodu, páry mládenců a dívek aj.

Patrně v čele průvodu, který se vydal k některé z pražských bran (neuvádí se které – možná ze strany od Královských Vinohrad, nebo i k nuselské brance vedoucí ke kostelu Na Slupi), nesli střídavě májku tři mládenci ozdobení šerpami bílými a červenými (barvy Českého království). Za nimi pak kráčel tzv. svatý synek (neboli vybraný ševcovský tovaryš – možná obdoba krále z lidových slavností na Moravě). Průvod procházel pražskými ulicemi za výskotu, zpěvu a hudby a pak se vrátil s davem Pražanů na Nuselskou louku, kde již čekali lidé z Nuslí a blízkého i vzdáleného okolí.

Ozdobený stromek potom mládenci zarazili do země a z velkého kopyta vysypali na bílý šátek malá kopýtka – a nejbližší dav se tomuto ,,rojení kopyt” smál. Tím byla slavnost zahájena a potom se zpívalo, tancovalo a také jedlo. Účinkovali tu různí “komedianti” – cirkusáci, jarmarečníci, byly tu kolotoče, houpačky a spousta dalších atrakcí.

Snad nejlépe zachytil pouťovou atmosféru Fidlovačky po roce 1884 na velké úchvatné olejomalbě (cca 2× 5 m, vystavené na nedávno skončené výstavě ,,Jak se Praha bavila v údobí 1780-1918”, v Muzeu hl. města Prahy) malíř Jan Minařík (1862-1935). Na plátně je několik velkých kolotočů s kuželovým stanovým zastřešením, opodál velké kruhy vytvořené davy lidí – uprostřed předvádějí svá čísla artisté a jiní cirkusáci, dále houpačky, množství diváků zhlížejících z okolních svahů pankráckých do Nuselského údolí atd.

Kromě u Minaříka se Fidlovačka objevuje na obrazech a kresbách dalších malířů – Quido Mánesa, Beneše Knupfera i Josefa Lady (1887-1957); dále ve vzpomínkách literátů a pamětníků. V širší známost však nuselská jarní pout vešla především díky hře se zpěvy ,,Fidlovačka, aneb žádný hněv a žádná rvačka”, kterou napsal Josef Kajetán Tyl (1808-1856) a k níž složil hudbu František Škroup. Jedna sloka písně “Kde domov můj” z této hry se později stala národní hymnou, po roce i 1918 první částí státní hymny Československé republiky a od roku 1993 je hymnou České republiky.

Původní ševcovskou Fidlovačku dávno zavál čas. Už jen proto, že průmyslová výroba obuvi zredukovala počet nuselských soukromých obuvníků na minimum. I pokud se dnes scházejí, tak se veselí v místních hostincích a restauracích a zdaleka nejenom jednou do roka. Příjemným zjištěním je, že městská část Prahy 4 obnovila i tradici této veselice a od roku 2004 ji každé jaro pořádá v parku před dnešním Divadlem Na Fidlovačce (kdysi Tylovo divadlo, lidově zvané Tyláček).

^{Milan Degen: Nuselská Fidlovačka, Zpravodaj městské části Praha 4 Tučňák, nepatrně kráceno.}