BataStory.net

Marie Baťová, rozená Menčíková, žena Tomáše Bati zakladatele, se narodila r. 1893 ve Vídni, v rodině císařského rady, správce dvorní bibliotéky, Ferdinanda Menčíka. Dostalo se jí dobrého vychování, jazykové i hudební průpravy, jak se tehdy slušelo na dívku z lepší rodiny, a tak když se s ní Tomáš Baťa na českém krajanském plese seznámil, byla – ač o dost mladší – vzdělanější než on a mluvila několika jazyky. A kdyby si ji nevybral tvrdohlavě sám a nezamiloval se do ní se vší opravdovostí své silné osobnosti – možná by mu ji v dobře postavené vídeňské rodině ani nedali. I tak si nechali se vší pečlivostí ověřit, že se jí s ním dostane opravdu dobré a solidní budoucnosti. Tím spíše, že i pro jemnou a citlivou Marii byl nekonvenční Tomáš zjevením.

Ale i ona pro něj. Tomášovi se sotva líbilo, že jeho, v té době již nemalé, ale jen velkým úsilím získané jmění, pro ni tolik neznamenalo, Marii zase, že Tomáš vyžadoval na tehdejší dobu spíše nekonvenční, předmanželskou smlouvu. Ale nejlepší pražský architekt stavěl mezitím ve Zlíně vilu, která jí měla nahradit Vídeň, a těsně před koncem jedné éry (nikdo netušil, že co nevidět vypukne světová válka) zde byla náhle svatba.

I ta byla nezvyklá. Marie si mohla ještě večer připadat jako princezna, když ji ve Zlíně vítaly nadšené špalíry s květinami a lampiony, ale již ráno spíš jako Popelka, když se po svatební noci probudila ve vile sama, protože Tomáš – svatba nesvatba -jako každý jiný den prostě brzy ráno vstal a šel do práce, a svoji ženu, když ho tam přišla hledat, poslal v rámci líbánek do jedné z dílen, přišívat s dělnicemi mašličky. O jejich pozdější svatební cestě do Egypta a dalších zemí se psalo, ne však už to, že i tam Tomáš prakticky neustále jednal a obchodoval, (dnes by se řeklo, že vzal novomanželku prostě na služební cestu), ani to, že Marie si na ni musela počkat skoro dva roky.

Přesto svého muže nezměrně milovala. A dvojnásob pak, když se (právě on, jenž chtěl mít deset dětí) dokázal po narození Tomíka v roce 1914 smířit s tím, že už nebudou další.

Samo manželství pro ni nikdy nebylo jen cenou za lítost, s níž kdysi odcházela z Vídně. Marie byla důsledná a praktická, a pokud bylo třeba,Tomáše si uměla – tak jako tehdy o líbánkách – najít třeba i ve fabrice kdykoliv. Dokázala si však vytvořit i vlastní zázemí svou prací pro dobročinnost stejně jako díky přátelství, jak s obyčejnými lidmi, tak s umělci.

Tomík a Zlín se staly její další láskou – a zvláště pak, když jí vzal osud v podobě leteckého neštěstí nečekaně Tomáše. Nepřipravena, ale o to naléhavěji postavena do role ovdovělé královny matky, čelila statečně složité situaci, v níž bylo třeba poskytnout zázemí a důvěru Janovi, samotným Tomášem jmenovanému nástupci, a přitom nepřipravit o šance ani vlastního, k řízení obuvnického impéria však ještě nezkušeného syna.

Tu roli zvládla skvěle. Ne, ona ji nehrála: ona královnou matkou byla. A své lásky ke Zlínu ani zodpovědnosti za něj se nikdy nezřekla. Takže když se jí jej za dramatických okolností podařilo těsně před válkou pod záminkou návštěvy Světové výstavy v New Yorku tak jako desítkám dalších baťovců opustit, byla pak také nakonec takřka jediná, kdo se vrátil, a sdílel jeho neradostné protektorátní osudy.

Nemusela. V Kanadě byla v bezpečí a s uspokojením sledovala nelehké ale slibné začátky budování příštího nového Zlína, pozdější Batawy. Byla však zároveň jedinou vhodnou osobností, která se mohla svojí přítomností na Moravě pokusit zabránit Němcům ve vyvlastnění podniku a převedení na čistě válečnou výrobu. Muselo to být rozhodnutí zvící rozměrů Shakespearových hrdinek: na jedné straně svoboda a syn – na druhé porobený Zlín a možná také už nikdy návrat. Stala se tak de facto rukojmím, ale rukojmím, které se Němcům pořádně vymstilo: Zlín se tak skutečně nikdy nestal plnou součástí vojenské mašinérie, a co víc – rodiny vězňů i samo odbojové hnutí v ní měly po celou dobu války velkou oporu.

Když se pak Marie setkala po osvobození znovu s Tomíkem, už v uniformě důstojníka kanadské armády, byla situace docela jiná, avšak o nic méně složitá: Navzdory konci války propadá se Zlín už opět do nesvobody, a Marie se tak stává do jisté míry znovu rukojmím, tentokrát komunistů. “Znárodňovací” procedura, ale i s ní nepřímo související proces s Janem nařčeným z vlastizrady, podnikové vedení usurpované samozvanci a postupné zabavování majetku – to vše muselo být pro těžce zkoušenou ženu sotva představitelným martýriem.

Nakonec to byl opět až Tomík a s ním několik statečných lidí, kdo ji dokázali v roce 1946 získat pas a zorganizovat její skoro čítankově dramatický únik z pod dozoru Státní bezpečnosti do letadla v Ruzyni. Bylo jí ještě dáno těšit se ze synovy svatby v Londýně i z vnoučat. Po těžké nemoci zesnula na Bermudách, snad s pocitem, že nezůstala nikomu nic dlužna.

Ne tak my jí. Především Zlín by si jí měl častěji připomenout. Nechť je i toto první splátka dobré pověsti té, bez níž by nebyl tím, čím je…

O Marii Baťové vydala dnes již rozebranou románovou biografii Marie Baťová – první dáma Zlína, Nadace Tomáše Bati ve Zlíně, kde je ji také možné z dotisku objednat.