BataStory.net

Baťovky

Dlouho před první světovou válkou vzbouřili se Tomáš Baťa se sestrou Annou a bratrem Antonínem, opustili společnou otcovu dílnu v Hradišti a vrátili se do Zlína, kde se udělali pro sebe. Tak jako všichni mladí až dodnes, ani oni prostě nemohli neabsolvovat všechno, před čím je rodiče marně varovali. A i když málem zkrachovali, založili tradici, trvající až dodnes, déle než celé století:

Vzbouřenci – synové Tomáš s Antonínem a dcera Anna – seděli skoro strnule. Zato otec Baťa sebou šil, stále ještě v pochybách, zda přiznat, že ho přesvědčili. Konečně řekl: „Dobře. Podíl po mamince je osm set zlatých. Máte je mít.“
Také to ale hned zpochybnil: „Jenže – co si tam s nimi počnete? Zlín je ševců plný! Proto jsme přece odešli do Hradiště!“
Tomáš s Antonínem už k tomu neměli co říci, obrátil se tedy na Annu.
“Tatínku,“ řekla takřka domlouvavě. „A co – tady jich není plno? – Pochop, že to chtějí zkusit konečně sami!“
Otec řekl hořce: „A ty ne?“
„Já jím přece jen povedu domácnost! To jsem dělala i ve Vídni! A ani ne vlastním! Cizím!“
„Jenomže aspoň za peníze,“ věděl své otec.
„My jí zaplatíme,“ řekl Antonín. „Bude mít podíl jako každý.“
Starý Baťa to vzdal. Otevřel ozdobnou šrajtofli. „Dobře. Dostanete co myslíte, že vám náleží.“
Anna zvedla s úlevou oči k bratrům.
„Ale jsem věru zvědav, co tam svedete.“
Vytáhl první bankovku. A v pohledu těch tří viděl přesvědčení, že všechno.

¤

Dva ševci, kteří sestupovali opatrně dolů z kotárů, na zádech „dílo“ v podobě proutěných nůší plných papučí, to měli z první ruky. „Prý prošustrovali skoro všecko, co dostali.“
„Pro mě za mě – mně to nevadí,“ řekl mladší z nich. „Dokud platí...“
Ze Zlína, tehdy ještě jen větší vesnice, táhly k obloze stuhy kouře z komínů. „A ten Antonín prý podepsal nějakou směnku.“
Solařík, jak se jmenoval ten starší, svraštil čelo. „A ti dva ne?“
Mladší se zastavil, skoro jakoby ho uvnitř nevelkého stavení mohl někdo zaslechnout. „To je právě to. Jim to neřekl.“
„Ale tobě ano,“ nepřesvědčil staršího.
„Šije tam sestřenice,“ hájil se první.
To už vzal za kliku.

¤

“Továrna na obuv“, jak hlásil nevelký nápis u vchodu, se skládala ze dvou pronajatých místností a se dvěma dělníky a třemi tovaryši se nelišila skutečně nijak od té otcovy v Hradišti. Snad jen tím, že tady seděly opravdu šičky. Jedna z nich na příchozí opravdu zamrkala.
Potřebovali to. „Tady ten šev je křivě, to bys měl předělat,“ vyčetl zrovna Tomáš při kontrole přineseného zboží staršímu.
„Tomášu… Vždyť je to zevnitř…! To není vidět!“
Vidět ne,“ souhlasil Tomáš. „Ale tlačit to bude.“
Nemilosrdně pár vrátil a kontroluje další. „Tyhle jsou v pořádku. Anna ti zaplatí.“
Anna odložila žehličku a přešla do “kanceláře” v přístěnku. Skroro se zdálo, že by se jí bylo hodilo, kdyby byl Tomáš zboží spíše odmítl. V krabici toho totiž moc nenašla.
Teď se švec obrátil: „A novou práci? Dostanu?“
„Na kolik si troufneš?“
„Šest párů?“
Tomáš se natáhl, aby mu vydal kůži. “Tři,“ řekl nemilosrdně. „Jinak zas budem čekat.“

¤

„Neměl bys ho nechat, aby ti tykal,“ řekla Anna, když odešli.
Tomáš se otočil: „S Franckem? – Vozil mě na jejich koze, když mně bylo pět !“
Antonín, jenž se už převlékal se do loveckého, ale souhlasil s Annou. „To je jedno. Dneska mu dáváš vydělávat. Jsi továrník.“
„Továrník…!“ řekl nesouhlasně Tomáš.
„Určitě víc než já, která vám dělám služku!“ podala Anna vyžehlenou kamizolu i jemu. „A nemám pro ně pomalu ani na výplatu.“
„To se spraví…“ řekl smírně Antonín.
„Směnkami sotva,“ kontrovala Anna. „Ale hlavně, že mladí pánové museli mít lovecký oblek!“
„Tomáši! Řekni jí něco! Musíme mezi lidi! S honorací přijde úplně jiná klientela!“ hájil se Tonda.
„S honorací možná,“ řekla. „Až si pošle pan baron pro tucet párů, tak to vezmu zpátky. Ale do té doby…“
Lovecké fanfáry zvoucí na slavnostní závěr honu, jež dolehly až sem, ji jenom popudily. „Každému tady dlužíme!“
Nicméně se jí v té parádě líbili. Ještě jim poopravila límeček u košile. „To myslíte, že vás tam pustí?“
Ta otázka visela ve vzduchu ještě když už tu byla sama.

¤

U brány do zámecké zahrady to vypadalo skoro jako kdysi, když ještě jako kluci viseli sami na plotě a větvích kolem, aby viděli na slavnost, I dnes sháněli hajní kluky dolů. Tomáš s Antonínem však byli mezi honorací.
„Pozvánku prosím… Pozvánku prosím…“ přistupoval adjunkt ke skupinkám i párům kousek za bránou. Tomáš znervózněl. „Žádnou nemáme!“
Antonín v tom neviděl problém. „Jsme ze spolku! A pan správce nás pozval!“ odsekl adjunktovi.
„V tom případě vám jistě dal pozvánku!“ řekl maličko škodolibě adjunkt, a Tomášovi to v té chvíli došlo. Co potřebujete?, řekl jim správce, když je zval. Nic. Máte moje pozvání. Dejte si ušít kamizolu…
S gustem je nechal vyhodit padesát zlatých za slavnost, na niž se nedostanou.
Antonín ještě bojoval. „Támhle je! Zeptejte se ho!“
Otočil se i po Tomášovi, ale ten se tam ani nemusel podívat. Věděl, co přijde: stranou stojící správce přihlížející z povzdálí jejich ponížení obrátil právě v té chvíli pohled jakoby náhodou jinam.
„Pozvánku prosím…“ oslovil adjunkt další, elegantní dámu v loveckém kostýmku, a její mladičká společnice rozevřela připravenou obálku. Vzadu v zahradě se už ozvaly zvuky polonézy,
Antonín by se pral.
„Pojď,“ otočil se Tomáš. „Co je. Nevidíš rád, že Anna měla recht?“
A k jeho úžasu zamířil klidně zpět, ven ze zahrady.

¤

¤

Nad další neprolongovanou směnkou, o které nevěděli, už snad ani nemělo smysl se rozčilovat. „Tak já tu chodím žebrat o kůži a Tonda …“
Anna se snažila o smír. „Uklidni se. Jednak není tak jasné, že ji opravdu podepsal…“
Tomáš praštil dopisem o stůl. „Kodisch! Taková firma si nevymýšlí! A ze společných peněz! – Jak pak nemáme zkrachovat?!“
„Ale jestli ho teď vezmou na vojnu, bude jako voják netrestatelný. Kdyby vzal i naše podíly na sebe…” zkoušela to ještě.
“Ne,“ řekl pevně. „Buď to splatíme…“

¤

¤

Vídeň byla krásná jako vždy, ale s posláním, které tu měl, nevnímal Tomáš pranic z jejích vnad. Z adres na lístečku vyhledával jednotlivé odběratele a firmy a stával se tak přitom občas i sám objektem pohledu kolemjdoucích, když nahlížel do výkladů, zda vedou skutečně jejich boty a poznamenával si výsledky. I na lavičce v parku, kde jedl nedůstojně a chvatně pod káravým pohledem českých chův, s dětmi většinou na rukou, protože kočárky patřily tehdy i ve Vídni stále ještě k výsadám jen těch opravdu nejzámožnějších.
Bylo to pro něj, mezitím už uvyklého jistému standardu, připomenutí jeho někdejší kalvárie z mládí ale i kus nové další školy života.

U advokátní firmy Brunner viděli Tomášovu věc velmi skepticky.
„Chcete říci, že převezmete bratrovu směnku?“
Tomáš na to řekl až skoro skromně: „Tak bych to viděl.“
!Já bych to viděl tak, že máte bratra rád, ale že riskujete,“ odtušil Brunner.
Tomáš rozhodil nepatrně rukama, jakoby na znamení, že tak to vidí i on, nicméně...

¤

Sám návrat z Vídně nebyl ovšem ještě zdaleka triumfální. Anebo vlastně ano, ale z jiných důvodů. Ještě než vlak zastavil, uviděl Tomáš na peronu napjatě jej očekávající Annu. Ale na tentýž vlak čekala shodou okolností i ona dvojice elegantních dam od vrbiček.
„Pane! Vy jste nám tenkrát pomohl!,“ zvolala na dálku starší z nich. „A představte si… – Mariko! Ukaž!!“
Šokovaná Anna, ale i konduktér a další cestující užasli, když Marika odhrnula bez váhání na tu dobu až skoro necudně kotník, jen aby bylo vidět, že na zraněné noze má jen o málo vylepšený Tomášův “vynález”: koženou podešev spojenou se soukennou kamaší. Jenom bělostné obinadlo zpevňující konstrukci nahradilo ozdobný kaloun.
„Říkal doktor, že nikdy nic takového neviděl, ale že jí to moc pomohlo!!“ volal matka.
Dokonce i jinak odměřená Marika se usmála.
Konduktér galantně vypomohl a dámy si pospíšily s nastupováním.
„Měl byste si to dát patentovat!“ zvolala ještě matka.
Tomáš s Annou, pořád ještě trochu zaskočeni nečekaným setkáním, tu skoro osudovou radu takřka vzápětí hrubě podcenili a zapomněli na ni.

¤

Když vyplatili Solaříka tentokrát, zůstala krabice s penězi definitivně prázdná. Ostatně jako dílna, kde už nebyli ani tovaryši i šičky.
Solařík do krabice neviděl, ale – jakoby tušil – optal se: „A další práce?“
Tomáš si vyměnil pohled s Annnou a spíš k poloprázdnému šteláři než k ševci řekl: „Dnes ještě ne, musím pro kůži…“
Anna pomohla: „Možná zítra…“
Když zavřel, otočila se skoro zoufale: „Co budem dělat?!“
„Co bychom dělali,“ šel Tomáš spočíst kůži.
Anna to udělala už dávno. „Měkké na svršky máme tak na šest párů… Pevné, na podešve, je dost. Jenže bez svršků…“
Tomáš hleděl na zbytky měkké kůže skoro jakoby ji mohl s boží pomocí rozmnožit. „Bez svršků …“ opakoval. Byl tam i zbylý kousek plátna z rozřezané Maričiny kamaše. – Náhle se rozhodl. „Dobře. Vem všechno, co máme ještě na svršky a prodej to.“
Anna myslela, že se přeslechla. „Zbláznil ses? Poslední, co máme?“
„Zkus to u Pánků,“ neposlouchal ji, už zaujat svou představou.
„Budeš prodávat konkurenci?“
„Řekni pravdu. Že k soudu nás nedají jenom když zaplatíme. Uvidíš, koupí. Kůže je to pěkná.“
Vzal olůvko a začal něco kreslit.
„A pak?“ nerozuměla ničemu Anna.
„Pak zajdeš k Drápalovům a koupíš séglové plátno. Toho by mělo být za ty peníze dost.“
Anna, zaskočena, opakovala: „Plátno? – Začneš šít ševcovské zástěry?“
Pravda, co kreslil, vypadalo opravdu spíš na střih pro švadlenu.
„Počkej. Všechnu ne. Trochu té měkké bude potřeba na špičky.“
Vstal a ubral z kůže na svršky. „Tohle tu nech.“
„Tomšu, ty jsi se pomátl.“
„A divíš se?“ Položil papír na zem, zul botu a se zaujetím ji postavil na kresbu.
Anna hlesla, skoro úzkostně: „Tomášku…“
Tomáš se vytrhnul: „Ještě jsi tady?“
Popadla štůčky kůže a až od dveří řekla slabounce: „Já se vdám…“
Tomáš, jakoby neslyšel, vykrajoval už knejpem z papíru kolem boty divný tvar.

¤

Už na pohled lehká, plátěná bota s koženou špičkou vzbuzovala naštěstí už na první pohled zájem. Lidé jakoby se zastavovali jen u ní.
„Z plátna?“ řekl užasle mladík, jenž vypadal na to, že by na ni možná i měl, ale raději si na ni nejprve jenom sáhnul. „Jak tomu budete říkat: Plátěnky?“
Tomáš se usmál. „Když koupíš, možná jsi právě vymyslel název!“
„Když koupím?“
„Někdo musí být první...!“ řekl Tomáš.
Mladík se otočil k dívce, která ho provázela: „Slyšíš to? – No, ukažte mi jedny.“
Anna mu je rozšněrovala.
„Copak, lehké jsou. Špička se neokope… Ale co když zaprší…?“
Tomáš, povzbuzen zájmem, vysvětloval už i ostatním, kteří se pozvolna sešli kolem: „Tak zase uschnou. Od toho jsou z plátna. – A hlavně při té ceně si za jedny peníze můžete koupit rovnou čtvery!“
Mladíkovi se bota na noze zamlouvala. Nazul i druhou. „Tak co: mám si je nechat?“
Dívka se nejistě usmála.
„No, jestli mám být první…“
Konkurent odvedle zavolal: „Že bys jim věřil! Takových už tu bylo padesát!“
Mladík zaváhal, ale pak mu dojde, že logika věci mluví spíš pro plátěnky. “A všichni koupili?“
Tomáš pokrčil rameny. „Koupili…!“
Frajer, pořád ještě překvapen lehkostí bot, vykroužil něco jako taneční figuru: „A co! U nás v Jarcové budu první určitě!“
A plácnul na pult minci.
„Budete to chtít zabalit?“ optala se Anna.
„Ne,“ řekl mladík z Jarcové a vykroužil další figuru. „Nechám si je.. Je to jak z větru, nic to neváží! Zabalte mně ty křusky!“
Tomáš sáhnul po dalším páru a našel v koši už jen poslední. Přitom se ovšem kolem, přilákáno mladíkem, shromáždilo dost dalších zájemců.
Anna, která se shýbla pro noviny na staré boty s podkůvkami, nalezla v Tomášově pohledu vedle zaskočení i naději.

(Ukázka z připravované knihy. Upraveno a kráceno.)