BataStory.net

MONICA PIGNAL

Jaké to je být potomkem člověka, jehož jméno zná každý v Kanadě, na Srí Lance nebo v Dolní Lhotě? – Přinejmenším nevšední. Monica Pignal, jedno ze tří dětí Tomáše Bati a jeho ženy Sonji, však svého otce nevnímá jako živou legendu. Ačkoli žije již šestadvacet let ve Francii, pupeční šňůru se svou rodinou nikdy nepřetrhla. Při jedné z mnoha návštěv České republiky se nechala unést vzpomínkami na své dětství, zaníceně hovořila o svém otci, Nadaci Tomáše Bati i o svém podnikání ve Francii:

Narodila jsem se Tomáši Baťovi a jeho ženě Sonje v roce 1955 v Torontu. Nebyli jsme právě tradiční rodina, i když jako dítě jsem si tento fakt výjimečnosti vůbec neuvědomovala. Myslela jsem, že to všude chodí stejně jako u nás a byla jsem překvapená, když jsem zjistila, že tomu tak není. Zatímco u mých kamarádů šel hovor o škole nebo nadcházejícím víkendu, u nás se vzrušeně diskutovalo o botách, továrnách a dělnících.

Každé ráno jsme zahajovali snídaní přesně za pět minut osm a minutu před osmou muselo být naprosté ticho, protože tatínek zapnul rádio a poslouchal BBC World News. Pak občas odcházel z jídelny telefonovat – někdy hlavám států, jindy ředitelům různých firem. Záleželo na tom, co se zrovna ve světě událo. Například, když byl převrat někde v Africe, hned zjišťoval podrobnosti. Nevěděla jsem sice proč, ale tehdy jsem si poprvé pomyslela, že tatínek bude asi nějak důležitý.

Rodiče neustále někam cestovali, mimo domov trávili tak osm měsíců z roku a my, děti, jsme se za nimi vypravovaly o prázdninách, abychom je vůbec viděly. Tak jsme jely třeba do severní Indie, Zimbabwe nebo Peru. Kamarádi nám naivně záviděli, že si cestujeme po světě, ale my jsme viděli ve všech zemích hlavně továrny!

Práce byla pro rodiče posláním.Velký důraz kladli na slušnost. Odmalička nám vštěpovali, jak důležitá je etika v podnikání, nadšení a neustálá aktivita. Neměli rádi, když jsme o svých plánech jen mluvili, chtěli, abychom je uskutečňovali. A můj otec je i dnes, ve svých osmaosmdesáti, mužem současnosti. Každou vteřinu se něčemu věnuje a plánuje budoucnost. Nedokáže nic nedělat a k tomu vedl i ostatní. Odpor k lelkování mohu demonstrovat na jedné naší rodinné tradici. Bylo zvykem, že dospívající děti o prázdninách pracovaly ve firmě.

Samozřejmě zadarmo! Já jsem třeba začínala tím, že jsem ve skladu rovnala krabice, aby byly pěkně v zákrytu. To mi zůstalo dodneška. Nesnesu, aby někde něco vyčuhovalo…

Baťovské praxe jsem si tedy už jako teenager užila dost. Po studiích na vysoké škole jsem se částečně od rodiny odpoutala. Provdala jsem se za Francouze, a začala žít ve Francii, kde jsem pracovala ve zcela odlišných oborech – v reklamních agenturách a ve firmě, která vyvážela francouzské zboží do USA.

Až pak se dostala zpět ke kořenům, rodné zemi a podivnému jazyku svého otce…

Byl konec roku 1989 a tatínek jel, poprvé po pětadvaceti letech, do Československa. Tak nadšeného jsem ho dlouho neviděla, a tak jsem se vypravila na začátku následujícího roku do Čech s ním. Měla jsem pocit, že prožívám něco, čemu se ve francouzštině říká déja vu. Když jsem se ocitla u otcova zlínského domu, nemohla jsem uvěřit, že vidím na vlastní oči, co jsem roky vídala jen na fotografiích. Měla jsem silný pocit, že to prostředí důvěrně znám a že sem patřím.

O to větší frustrace pro mě byla, když jsem nemohla komunikovat s místními lidmi. Nikdy jsem se totiž nenaučila česky, i když teď už alespoň začínám trochu rozumět. Česká výslovnost je ale tak těžká…

Na tatínkovi bylo hned vidět, že chce už zase začít něco budovat. Sršel ohromným nadšením, protože se mu splnil jeho celoživotní sen, když se mohl, v pětasedmdesáti letech, vrátit domů. Všichni jsme si lámali hlavu, jak bychom pomohli. Klíčem ke všemu byla zlínská vila, kterou dostal zpět. Lidé mu říkali, ať z ní udělá objekt k rekreaci s bazénem, ale to rezolutně odmítl. Řekl, že založí Nadaci Tomáše Bati, a pověřil mě vším, co s tím souviselo včetně organizace Junior Achievement, která vzdělává mladé lidi v ekonomice, podporovat je, aby byli podnikaví, učit je etice a všemu, co s podnikáním souvisí.

Jsou to praktické kursy, do kterých se může dítě přihlásit již v osmi letech. Když je mu kolem čtrnácti, založí si svou firmu a v sedmnácti má již takové praktické zkušenosti, že se nikdy v životě nemusí bát opravdového podnikání. Ten program je populární po celém světě, kde ho absolvovaly tisíce mladých lidí.

V České republice jsme ho zahájili v roce 1991 právě ze zlínské vily, kde je ústředí. Dnes už jsme v každém větším městě. Já, jako členka představenstva Junior Achievement, naplňování programu sleduji a mám radost, když vidím, že naši absolventi často dostávají při shánění zaměstnání přednost před těmi, kteří naším programem neprošli. Naši lidé mají praxi a jsou načichlí baťovskými zásadami.

Kromě činnosti Junior Achievement působím jako předsedkyně Nadace Tomáše Bati, jež funguje jako jakési komunitní centrum ve Zlíně, které organizuje semináře, koncerty, informační kampaň související se vstupem České republiky do EU a mnoho jiných aktivit. A aby toho nebylo málo, jsem i předsedkyní firmy Baťa Italy. Je to hodně práce a někdy je těžké všechno zkoordinovat, obzvláště když do České republiky přiletím jednou za dva měsíce na dva dny a chci všechno stihnout!

Je neuvěřitelné, jaké změny se tady odehrávají. Když jsem tu byla poprvé, připomínalo mi Československo černobílou fotografii. Teď už je to pestrobarevný obrázek. Totéž se týká lidí. Zprvu šediví, nedůvěřiví, postupně energičtí a vitální. Zajímavou zkušenost jsem udělala se ženami. Dokázaly se přizpůsobit změněným podmínkám nejrychleji.

Muži a starší lidé byli spíš konzervativnější. Teď už se ale i tyto rozdíly setřely. A nadšená jsem z mladé generace. Už se tu téměř každý domluví cizím jazykem, lidé začínají být zcestovalí a otevření světu. Šéfovi naší české pobočky je pouhých čtyřiatřicet let! Je krásné vidět, jakým směrem se věci ubírají, a já jsem šťastná, že mohu být u toho.

(Z interview ŽIVOT MEZI BOTAMI z časopisu Xantypa . Interview vedla Monika Mudranincová, foto Vladimír Štross)