BataStory.net

Toto je titulní strana vzpomínkové knížky vydané v Kanadě paní Sonjou Baťovou v upomínku na Tomáše Baťu.
Uvnitř se na 24 stranách nacházejí vzpomínky osmi mu blízkých osob, včetně paní Sonji, syna Thomas George, členů správní rady a dalších institucí.
Je zde i anglický překlad rozloučení jeho dlouholetého přítele a právníka JUDr Stanislava Knotka, které pronesl u příležitosti pietní mše za zesnulého v kostele ve Zlíně.
Zde následuje:

Vážení přátelé, přátelé pana Tomáše Bati:

S Tomášem Baťou odešla od nás legenda, legenda světového obuvnického řemesla, švec pro celý svět.

S panem Tomášem Baťou odešel také symbol, symbol vybudování moderního Zlína, symbol baťovské tradice.

Kdo ho osobně poznal, musel si ho zamilovat anebo ho alespoň respektovat jako velkou postavu současného světa. Předával moudrost a životní zkušenost každému, kdo byl ochoten naslouchat a vnímat. Byl ojedinělou osobností a zároveň kontinuitou baťovského podnikání, baťovské rodiny, baťovské tradice na niž vědomky i nevědomky stále navazujeme a z níž, nejenom v našem městě, stále těžíme.
Měl životní smůlu, když nejdříve válka zkomplikovala a poté komunistická doba znemožnila pokračování baťovského díla v našich zemích. Když to bylo opět možné a my jsme ho po sametové revoluci nadšeně vítali, i s jeho manželkou, na zlínském náměstí, vítali jsme v něm de facto i jeho otce. Toto ztotožnění ho provázelo po celou dobu. Neustále jsme se vraceli v myšlenkách k tomu, co Tomáš Baťa a Baťova rodina dokázala před válkou a málo jsme se zajímali o to, co dokázal on, Tomáš Baťa junior. A víme, že toho nebylo málo.

Možná znáte jeho oblíbené rčení, že z vajíčka smaženicu uděláš, ale naopak to nejde. Jemu se však podařilo to vajíčko ze smaženice udělat. Po druhé světové válce hrozil baťovskému podnikání rozpad; hlava podnikání ve Zlíně byla znárodněna a ve světě se projevovaly silné odstředivé tendence. Za velmi složitých podmínek zachránil baťovské podnikání, obnovil je na novém základě a vybudoval silnou Baťovu obuvnickou organizaci, lídra obuvnického průmyslu na celém světě.

Mohl na naši zemi zanevřít, za to, jak se k němu zachovala. Ale to nebyly jeho způsoby. Naopak, snažil se ve světě, kde to jen šlo, naši zemi podporovat. Byl za to oceněn i zvláštní cenou jež mu udělil bývalý ministr zahraničních věcí Cyril Svoboda.

Budoucnost této země spatřoval v mladých lidech. Jim věnoval maximální pozornost. Na jejich podporu zaměřil i úsilí jím založené a jím podporované Nadace Tomáše Bati. Věřil, že mladá generace bude schopna překonat tíživé dědictví minulosti a vrátit naší zemi to postavení, které kdysi měla.
Také i proto podporoval vznik univerzity ve Zlíně, kterou považoval za náhradu a nástupce obuvnického průmyslu ve městě. Již začátkem devadesátých let dobře věděl, že rukama východním zemím konkurovat nemůžeme, ale hlavou ano.

Velmi rád se vracel do Česka, do míst kde vyrůstal. Měl radost z pokroků a úspěchů, které společnost a nadace dosahovaly, ale dokázal se radovat i z úspěchů jiných lidí s nimiž se rád potkával. Byl nadšený, když zlínští manažeři společnosti Baťa začali jezdit po baťovských zemích jako konzultanti. Viděl v tom symboliku znovuzrození baťovského Zlína. Tím, že měl naši zemi rád, trápila ho vyprahlost naší společnosti v duchovní oblasti, chybějící slušnost a etika podnikání a korupční prostředí. Možná i proto stál o co nejrychlejší znovuobnovení Rotary klubu ve Zlíně a stal se jeho čestným členem. S Rotary klubem ho pojila i shodná filosofie založená na službě jinému.

Byl do posledního dechu sportovcem a to tělem i srdcem. Miloval tenis a lyžování. S jeho lyžováním mám jednu osobní vzpomínku. Když jsem s ním byl koncem devadesátých let na Slovensku na jednání, všimnul si obchodní partner jeho popáleniny na tváři a starostlivě se zajímal. Co Vás to potkalo za neštěstí? To největší, vlastní hloupost, odvětil pan Baťa stroze, lyžoval jsem ve třech tisících a zapomněl jsem se natřít.

Dokud byl mezi námi brali jsme to jako poctu a čest , že se s ním můžeme potkávat, že s ním můžeme pracovat a vůbec jsme si neuvědomovali a nechtěli připustit, že tu někdy s námi nebude. Teď se to stalo a my tu jsme bez něho, hlásíme se k jeho odkazu, děkujeme mu za to, co nás naučil a vzpomínáme na něho.

On nás určitě pozoruje, možná i s kamarádem, Janem Pivečkou a vzkazuje nám: Hlásit se k něčemu anebo k někomu nestačí. Je třeba také něco dělat. Já jsem udělal co jsem mohl a teď je řada na vás…. Pojďme tedy, dokažme panu Tomáši Baťovi naší prací a našimi skutky, že jsme byli jeho dobrými žáky a budeme dobrými následovníky.