BataStory.net

Zmínili-li jste se komukoliv, kdo prošel kanadskou Batawou, že znáte Waltra Pavlicu, rozjasnil tvář.
Potkáte-li ho dnes a řeknete mu totéž, zasmuší se.
Walter Pavlica už není mezi námi.

Walter Pavlica byl postavou, která k Batawě nerozlučně patřila. Ostatně tak jako on k ní. Narodil se 30. listopadu 1929 českým rodičům, kteří se pro Kanadu rozhodli z ekonomických důvodů už před válkou, a řekli si, že ho nebudou zatěžovat jazykem, který jim dělá v Kanadě tolik problémů. Odmalička s ním mluvili jen anglicky. Ostatně – sami si přáli splynout s novou vlastí a neodlišovat se ani přízvukem.

Walter říkal, že to se jim dokonale povedlo. Bez přízvuku a bez češtiny splynul v dětství dokonale s okolím a s kamarády. Nicméně když si pak měl hledat svou cestu životem sám, osud jej přihrál právě tam, kde by ji byl naopak potřeboval.

O tom, že nedaleko Trentonu otevřená fabrika patří Čechům, sice věděl, do Batawy se ale nevypravil jen kvůli tomu. Spíš protože hledat si místo v Kanadě nebylo v té době – i přes tehdy narůstající válečný průmyslový boom – bez vyučení snadné.

V baťovských strojírnách byl vzhledem ke svému věku přijat nejdříve jen jako učeň a jako takový se tam také zanedlouho vyučil a zůstal. A také se tam, ač díky rodičům Čech, ale Kanaďan jako poleno, začal učit i česky.

Nemusel, úřední angličtina byla v teď už kanadské továrně běžná. Walterovi to však nedalo, a když slyšel, jak mezi sebou hovoří mistři ale i další spolupracovníci česky, snažil se o to a češtinu postupně zvládnul.

Ta byla kouzelná. Americký akcent z nikdy zcela nevymizel, tím spíše, že i jeho žena Maxine a zbytek rodiny hovořili jen anglicky, ale Walter na ni byl poprávu hrdý. Vždyť se vzepřel osudu a navzdory někdejšímu rozhodnutí svých rodičů se vedle svého kanaďanství dokázal vlastní vůlí a pílí stát se i jazykem znovu také Čechem!

I po válce, kdy se válečná výroba omezila a přešla opět k obuvnickým strojům a zařízením, patřil k nejlepším. Začal také jezdit jako zkušený technik na opravy a montáže batawských zařízení po celém světě a všude si nadělal nejen mezi českými baťovci hodně přátel.

V baťovských strojírnách v Batawě pracoval 60 let, ale i potom sloužil jako platný člen baťovské komunity. Platil za spolehlivého organizátora nejrůznějších oslav a událostí i nejlepšího průvodce po později uzavřené a konzervované obuvnické budově.

Baťovy podniky v Batawě sestávaly ze dvou hlavních provozů: obuvnického pro výrobu bot a strojírenského, jenž zvláště za války proslul svým zbrojním programem na pomoc Spojencům.

Hlavně jejich stíhačkám a doprovodným lodím početných konvojů zásobujících Velkou Británii ale i tehdejší Sovětský Svaz. Je svým způsobem povzbuzující vědět, že právě Češi a Slováci z baťovských strojíren vraceli Němcům, co jim patřilo, když chránili konvoje, bez nichž by sotva uspěla i slavná invaze a její Den D.

Walterovi ale zůstal ke stáru i dohled nad po většinu roku nevyužívanou ale dobře udržovanou vilou Tomáše Bati a jeho choti v kopcích nad Batawou.
Stačilo zavolat, že přijedou a Walter zajistil, že vše bylo v malé chvíli zkontrolováno, připraveno a vyvětráno, lednice naplněna a světla rozsvícena, jakoby Baťovi neodjeli před půl rokem, ale teprve včera. I oni budou jistě postrádat spolehlivost a pečlivost i věčný úsměv Waltera Pawlicy.

Zde ho i uslysíte ve fragmentu videa *...

Nebylo divu, že byl i aktivním členem místního Batawa Development Corporation (Sdružení pro rozvoj Batawy). Patřil k nejdéle zde žijícím obyvatelům Batawy a Trentonu a 55 let sloužil jako člen batawského hasičského sboru, v němž byl považován za vůbec nejpopulárnějšího člena komunity.

Bylo mu, když v trentonské Memorial Hospital v pátek 22. září zemřel, 77 let. Zanechal zde svou milovanou Maxine, dcery Christinu a Karlu a syna Kellyho, hrst pěti vnoučat a sestru Vlastu. Právě tak však bude chybět i náhodným návštěvníkům Batawy, kterým byl schopen popsat krok za krokem vše, co se zde kdy odehrálo, co setrvalo nebo co se mezitím změnilo, vždy s trefným osobním komentářem a zaujetím hodným vlastníka.

Ostatně – jak už jsme řekli – Batawa mu svým způsobem patřila. A právě ona teď bude těžko hledat jiného jí tak oddaného pečovatele a průvodce…
PH