BataStory.net

Začali jsme hojně vyvážeti za hranice, zejména do východních zemí, ale slibný vývoj v tom směru překazila světová válka. Průmysl našeho města vyráběl až do světové války plátěnou obuv a sandály, tedy lehkou domácí obuv. Hned při vyhlášení mobilizace proti Srbsku bylo všem jasno, zákazníkům i průmyslníkům, že tohoto průmyslu není už třeba. Veškeré továrny zůstaly státi v tutéž hodinu, když jsem dovezl o tom zprávu z okresního hejtmanství z Uherského Hradiště.

Byl jsem tam náhodou přítomen, když pan Januštík, tehdejší okresní náčelník, obdržel mobilizační rozkaz. Byl velmi přísný. Branci se museli dostaviti ke svým plukům do 24 hodin.

Druhého dne jel jsem do Otrokovic k rychlíku, jedoucího k Vídni, vyjednat práci pro vojsko. Vlak jsem zmeškal a pustil jsem se za ním. Vezl mne tenkráte Hubáček. Celou cestu jsme stáli na voze, v jedné ruce opratě a v druhé biče. Já s hodinkami v ruce a očima na hraničnících, popisujících kilometry podél silnice. Šlo jen o to, aby nám koně nepadli daleko před cílem, ale tomu dobře rozuměl Hubáček.

Kouř rychlíku zahlédli jsme u hulínského cukrovaru. Nebylo již vyhlídky. Ale koně, jako by pochopili, že když přijali život z ruky člověka, jsou povinni jej za něho položiti, vykonali nemožné. Na nádraží jsme nedojeli, ale přeběhl jsem železniční hráz a přes nákladní vlaky, z nichž jeden se nalézal v mírném pohybu, jsem vstoupil do rychlíku z opačné strany.

Ve Vídni nevyřídil jsem nic. Řekli mi, co přede mnou i mnoha jiným uchazečům. Jsou prý dvě konsorcia: jedno pro síly zeměbrany a druhé pro vojsko, t. j. pro ministerstvo války a obě že mají smlouvy pro dodávku obuvi na mnoho let.

Smutná byla zpáteční cesta. Lidé doma čekali, bude-li se pracovat nebo budou rukovat. Postrašeni těmi moderními, ukrutnými smrtonosnými zbraněmi, viděli v rukování svoji jistou smrt.

Od toho dne byl jsem den co den ve Vídni. Byl spěch. Dostal jsem až do Vídně zprávu, že přísný strážmistr Kvapil nechtěje připustiti odkladu, vodí dělníky, když se zpozdili s rukováním, v řetízkách.

Lidé čekali na můj telegram na nádraží. Třetího dne měl jsem objednávku na 50.000 séglových botek vojenských. Bylo to v poledne, několik minut před odjezdem rychlíku z Vídně. V okolí ministerstva zeměbrany nebylo prázdného vozu. Běžel jsem skoky na Okružní třídu. Tehdá jsem měl ještě nohy v pořádku. Tam bylo plno vozů. Ale všechny byly obsazeny důstojníky, kteří přejížděli z nádraží na nádraží ke svému pluku, a na ty si tehdá nikdo netroufal. Skočil jsem do prázdné drožky, jedoucí opačným směrem. Po malé bitce s kočím dohodli jsme se, že mne zaveze na Severní nádraží. Obnos, který jsem mu nabídl, stačil na nového koně. Dostihli jsme.

Na můj příjezd z Vídně čekali lidé na místním nádraží a radost jejich byla bezmezná, když vystupuje z vlaku, sděloval jsem jim, že vezu práci. Ještě téhož dne navštívil jsem starostu Štěpánka na radnici a sdělil mu, že chci objednávku rozděliti mezi všechny zdejší továrny a že navrhuji utvoření dodávkového konsorcia zlínského. Tato první objednávka na vojenskou obuv ve Zlíně, znějící na firmu T. & A. Baťa, Zlín, byla rozdělena mezi firmy T. & A. Baťa, František Štěpánek, bratří Kuchařové, Antonín Červenka a Ludvik Zapletal podle počtu cvikacích strojů.

Bylo velké nadšení mezi zlínským obyvatelstvem tehdy. Ani jsem nezasloužil těch díků, kterých se mi za to dostalo. Nebylo to opravdu těžké dostati tu objednávku, když mezitím, co já jsem byl ve Vídni, propukla zrovna světová válka. Že to bylo těžké, myslili si jen ti, kteří zůstali doma a ztratili na chvíli odvahu.

Všichni majitelé tehdy podělených továren byli mladí, zdraví lidé a vesměs vojáci a zaměstnávali mnoho dělnictva, rovněž vojenskou službou povinného. Byla to náhoda, že já jediný z nich nebyl vojákem. Na štěstí všichni tito továrníci přežili ve zdraví válečnou dobu bez nejmenšího úrazu. Byla to zase jen náhoda, že jen já utrpěl značný úraz. To ovšem zavinil leda můj spěch, který se často později ukázal méně důležitým, než se člověk domníval.

Vojenské dodávky poskytovaly nám i v dalším průběhu války dostatek práce. Ovšem továrny byly dány pod vojenský dozor a každé byl přidělen dozorčí důstojník. Nejvýše dostoupila práce v naší továrně v roce 1917, kdy jsme vyráběli denně 10 tisíc párů bot a dělníků bylo při tom zaměstnáno na 5000.

Ovšem válka přinášela s sebou také stále větší a větší nesnáze. Tak jsme časem museli vyráběti obuv s podrážkami dřevěnými a to až 5000 párů denně.

Ještě větší nesnáze byly se zásobováním. Téměř všechno dělnictvo i jeho rodiny byly zásobovány ze závodního konsumu. Nebylo žádnou maličkostí sehnat v těch těžkých dobách potravin pro 35 000 lidí. Při tom firma prodávala jak jídlo hotové, tak i suroviny za ceny jen nepatrně vyšší proti dobám mírovým a rozdíl (ztrátu) hradila ze svého. Toto opatření vyplatilo se velmi dobře zvláště v prvních dobách po zhroucení Rakouska, kdy všude bylo plno divokých myšlenek, neklidu a nespokojenosti, ale ve Zlíně byl klid a pořádek.

Z knihy “Jak začínali”, nepatrně upraveno a kráceno.