BataStory.net

Z pamětí Tomáše Bati zakladatele, 1895

Do té doby nelámal jsem si nikdy hlavy rozjímáním, co je to konkurs, ale teď jsem se mu díval přímo do očí a počaly se mně ježiti vlasy. Náhle jsem viděl, že konkurs je vlastně smrt, a já chtěl žít.

Pokuta, kterou jsem si uložil za lehkomyslnost prvního roku naší samostatnosti, byla mi zárukou, že v mém životě už se nic podobného nebude nikdy opakovat. Moje touha po fyzickém životě byla zrovna tak silná jako odpor k morální smrti. A stud před bankrotem, za který bych měl spoluodpovědnost, naučil mne přemáhat únavu, šetřit časem i prostředky.

Jen takto došel jsem postupně k přesvědčení, že bankrot není otázkou peněz, ale mravního názoru. Tenkrát jsem poznal, že třeba i zdánlivě tragický schodek v obchodní bilanci neznamená ještě nezbytně bankrot. A že bankrot, jemuž se poctivě ubráníte, vám může získat naopak nezměrnou důvěru.

Ke konkursu nedošlo. Že se to povedlo, byl ovšem malý zázrak: věřitelé, zpraveni o mém přístupu, nenaléhali tolik na rychlé zaplacení a dali nám tak šanci.
Veškeré dluhy se nám podařilo splatit sice až během dalších let, zato však bez nejmenší újmy věřitelů.

A někteří z nich se pak stali dokonce mými přáteli.

(Z pamětí Tomáše Bati)