BataStory.net

Přinášíme jedno z líčení události, již si připomínají nejenom pamětníci ale všichni občané Hostišové rok co rok, a tentokrát – o jejím stopadesátém výročí zvláště barvitě. Ta legenda je co do přesného data a detailů některými historiky mírně zpochybňována, že se však udála, i když možná v něčem trochu jinak a že pak měla přesah až do dnešní historie rodiny Baťů je zřejmé.
Jen ještě připomeňme, že právě z rodiny Bartošů pocházel i pozdější významný baťovský ředitel Jan (John) Bartoš, letitý ředitel slavného indického Batanagaru.

U zabitého ševca

29. 12. 1867 se na tomto místě stala tragédie – zlínský ševcovský mistr František Bartoš zde byl úkladně zavražděn. Dlouhá léta tuto událost připomínal jen obrázek sv. Kryšpína, patrona ševců, který byl údajně vyroben na příkaz lesmistra hraběte Šternberka v Malenovicích. (V posledních letech je na místě několikrát obnovovaný obrázek Heřmana Jurčíka ze Lhotky)
Občanské sdružení Horizont Hostišová se později rozhodlo doplnit obrázek textem sestaveným na základě zápisků Karta Šestáka, písmáka z Hostišové, ve kterém je celá událost vylíčena podrobněji. Věří, že ti, co půjdou kolem, si rádi připomenou dávnou historii, která ve svém konečném důsledku měla významný dopad na celý zlínský region.
A na tomto místě se na tradičním setkání odehrává každoročně i scénka která událost symbolicky opakuje.

Zde se dne 29. prosince 1867 odehrálo krvavé drama. Dvaapadesátiletý Josef Brázdil z Mysločovic toho dne vylákal zlínského ševcovského mistra Františka Bartoše na cestu lesem do Mysločovic, když ho předtím na rynku přesvědčil, že udělá se svými vysokými botami, které Bartoš již dlouho nemohl prodat, dobrý obchod právě v Mysločovicích, které patři k Hané, nosí se tam kalhoty koženice a vysoké boty tvoří součást svátečního ustrojení.

Přestože byla zima a sníh, vydali se na cestu. Když docházeli na toto místo, Brázdil vybral z narovnaných metrů dřeva jedno poleno a nesl ho s sebou. Na Bartošovu otázku, proč to poleno bere, odpověděl, že “Je tu poleno hrabový, na cep bude dobrý!”

Ale už po pár krocích s ním naložil úplně jinak. Udeřil zákeřně zezadu Bartoše do hlavy a když upadl, několika dalšími ranami jej zabil. Schoval ho v blízké rokli a zaházel větvemi. Svůj lup – několik párů vysokých bol – si odnesl s sebou nejprve na Hostišovou, kde se je pokusit prodat, a pak do Mysločovic.

Byl už večer, když na Hostišové strhl poplach jistý Vitasek, který se vracel od Zlínských Pasek do služby k sedlákovi a objevil v lese mrtvé tělo. Lidé se hned vydali se světlem na místo činu a vzali si krátký žebř, aby měli mrtvého na čem přinést do vsi Po poradě představenstva se pak část Hostišovjanů vydala do Zlína se smutnou zprávou pro příbuzné zavražděného. Druhá skupina – převážně muži, se vydala do Mysločovic, protože již měli podezření na Josefa Brázdila, který na Hostišové levně prodával boty.
K chalupě, kde bydlel s matkou, přišli až za tmy a když se ptali po Josefovi, matka řekla, že už spí. Ale Josef nespal, byl oblečený a přemýšlel, jak by unikl. Jenže ve své chalupě byly jen malá okénka, kterými se nedalo prolézt, a jediné dveře vedly ke skupině chlapů, kteří hovořili s jeho matkou. Josef Brázdil si chtěl nečekaně prorazit cestu, ale jeden z chlapů ho zachytil za rameno a hned na něj udeřil: “Josefe, tys zabil toho ševca!”

Brázdil dlouho nezapíral a přiznal se. Na příkaz mysličovského purkmistra byl zavřen do obecni šatlavy, ráno pak deportován žandáry do Napajedel, kde byl vsazen do vezení.
Ještě než byl odsouzen, musel se zúčastnit pohřbu nebohého Bartoše, jít před jeho rakví a na rameni nést neblahý vražedný nástroj – hrabový poleno. Byl mráz a omrzly mu přitom prsty. Nebýt žandárů, kteří šli po jeho boku, byli by ho lidí po pohřbu snad zabili.
Josef Brázdil nebyl odsouzen k smrti, protože byl “mdlého rozumu“. Dostal dvacet let žaláře, které si také odseděl. Vrátil se pak do Mysločovic, kde se však k němu nechtěl nikdo znát, každý v něm viděl vraha. Nakonec se ztratil někde u vzdálených příbuzných – ani se neví, kde je pochován,

Z dnešního pohledu má tato pochmurná historie jinou, mnohem pozoruhodnější souvislost. Vdova po zavražděném ševci Františku Bartošovi si vzala jejich tovaryše, jistého Antonína Baťu a postupně s nim měla tři děti. A Tomáš, nejmladší z nich – založil s bratrem Antonínem firmu Baťa a zasloužil se pak i o výstavbu moderního Zlína a rozvoj celého regionu.

^{Fota z události díky prasynovci Františka Bartoše, zlínskému podnikateli a badateli Pavlu Džavikovi}