BataStory.net

Nevšední osobnosti slavičínského rodáka Jana Pivečky ( *19. 10. 1919 – † 5. 1. 2004) jakož i obsáhlému interview. jež jsme s ním natočili, bude věnována samostatná kapitola BataStory.
Zde zatím jenom stručný životopis a projev, který pronesl na Universitě Tomáše Bati ve Zlíně.
Bohužel, nezachovalo se mnoho video záznamů jej samotného. Záslužnou vyjímku představují dva počiny České televize. Zde je jeden z nich ze série Sváteční slovo z roku 2004.
Na jiném místě Batastory pak aspoň malá ukázka z knihy jeho vzpomínek “Nikdy se nevzdávej” vydané roku 2004

Jana Pivečka se narodil ve Slavičíně. Vyučil se obuvníkem, přátelil se Tomášem Baťou juniorem a v roce 1943 založil v otcově podniku po Baťově vzoru učňovskou školu a až do února 1948 vedl otcovu továrnu ve Slavičíně. Po II. světové válce byl zvolen předsedou Svazu československého obuvnického průmyslu, ale když mu Tomáš Baťa nabídl místo v Baťově organizaci, přijal a v r. 1946 odcestoval do Indie. Do vlasti se vrátil až po 44 letech.

Pracoval v Indii a Pákistánu, později v Africe – v Tunisu, Alžíru, Maroku, Francouzské západní Africe, Belgickém Kongu, Jižní Africe, Jižní Rhodesii a Keni, kde pomáhal organizovat výrobu. Po r. 1980 vedl v Německu továrnu na syntetickou obuv. Po její likvidaci začal pracovat jako nezávislý poradce pro obuvnický průmysl na různých projektech obuvnického a kožedělného sektoru ve světě, zejména v rozvojových zemích, mj. jako představitel UNIDO a Evropské banky pro obnovu a rozvoj.

Po celý život se hrdě hlásil k češství. Po r. 1992 se zapojil do podpory transformace v rodné zemi. Pomáhal především mladým lidem, kteří se připravovali na obuvnické povolání. Při každém setkání s krajany, ze jména na mezinárodních kongresech a konferencích, zprostředkovával výměnu informací a opatřoval odbornou literaturu. Na Technologické fakultě ve Zlíně přednášel o změnách ve světovém obuvnickém průmyslu. Z vlastních finančních prostředků podporoval stáže a studijní pobyty.

V r. 1992 inicioval na základech bývalé Baťovy školy práce založení Mezinárodní školy moderního obuvnictví ve Zlíně, která do dnešního dne vychovala více než 160 studentů z celého světa. Organizoval soutěže pro studenty obuvnictví a literární soutěže. Podporoval ekologické spolky v oblasti Bílých Karpat.

V r. 1996 založil Nadaci Jana Pivečky, která spolupracuje se školami a motivuje žáky a studenty k aktivitám, jež pomáhají talentům k získání zkušeností v zahraničí. V r. 2002 byl projekt této nadace, Pivečkův lesopark, vybrán organizací Stockholm Partnerships ve Švédsku jako jeden z 50 světových projektů udržitelnosti životního prostředí.

^{(Sbohem přátelé, článek z materiálů MZV otištěný v Českém dialogu 1/2004, nepatrně doplněno a kráceno.)}

A zde tedy projev pronesený r. 2002 na Universitě Tomáše Bati ve Zlíně:

Na úvod mého vystoupení Vám chci poděkovat za pozvání. Pro člověka, který se s hrdostí hlásí k tomu, že je vyučeným ševcem, je možnost promlouvat na akademické půdě velkou ctí. Kdybych nebyl tak starý, neprocestoval celý svět a nepřiučil se ze života a díla Tomáše Bati, musel bych mít dnes, tak jak před Vámi stojím, pocit méněcennosti a velkou trému.

Když jsem byl malý, chtěl jsem se stát prezidentem, poněvadž jsem obdivoval tatíčka Masaryka. V době mládí byl mým vzorem Tomáš Baťa, poněvadž měl vyšší tovární komín než můj otec a také později v dospělosti jsem obdivoval vše, co on a jeho spolupracovníci ve Zlíně dokázali. Považuji za štěstí, že můj otec s Tomášem Baťou spolupracoval a já měl proto možnost jej osobně poznat, obdivovat a později, po druhé světové válce, pracovat u firmy Baťa v cizině. Bez Baťova příkladu a příležitosti pracovat u jeho firmy, bych s největší pravděpodobností neměl možnost být dnes mezi Vámi.

Městu Zlínu se dostává velké cti, že zde vzniká samostatná Universita která nese jméno muže, který se díky své genialitě zasloužil nejen o rozvoj podniku, ale i města a celého kraje. Bez Tomáše Bati by Zlín nebyl dnešním Zlínem, poskytujícím mladým lidem nejen možnost všestranné výchovy, ale i kultury a sportu. Chudé Zálesí a Valašsko by bylo mnohem chudší. Genialita, zvídavost a houževnatost nahradila u Tomáše Bati vysokoškolské vzdělání.

Hugo Vavrečka, poslední ředitel, kterého Tomáš Baťa před svou tragickou smrtí v roce 1932 přijal mezi své nejbližší spolupracovníky popisuje ve svých vzpomínkách následující příhodu. Cituji: „V roce 1906 jsem byl asistentem na katedře elektrotechniky na vysoké škole v Brně. Během oběda ve Slavii přisedl ke mně cizí člověk s dotazem – Vy jste pan Vavrečka ? – a po mém přikývnutí řekl „Já su Baťa ze Zlína“ O Baťovi jsem toho mnoho nevěděl a po mém – to mě těší – začal Baťa – „Co jsem chtěl řect. Ano! Tak prosím Vás, co je to kosinus fí ?“ Chtěl, abych ho za jedno odpoledne naučil elektrotechnice a až do večera mne pak už nepustil. Jeho závěr byl – „Dokud je ten proud stejnosměrný, tak tomu rozumím. Jakmile je to střídavý, tak se mi to mate a to je asi ten kosinus fí. Když mně to vysvětlujete, tak to chápu, ale jak se ohlédnu, už je to pryč.“

Hugo Vavrečka však konstatuje, že Tomáš Baťa byl ten nejučenlivější a nejbystřejší žák, jakého v životě poznal.
A jak byl Tomáš Baťa zvídavý dokumentují výsledky jeho cest do Spojených Států a do Německa. Odtud on a jeho spolupracovníci přivezli znalosti potřebné pro zavedení hromadné výroby. Kdyby Tomáš Baťa nebyl houževnatý a vytrvalý, neobstál by v těch mnoha krizových situacích, které během života musel řešit. Když v 1915 potřeboval rychle velké množství kůže na vojenské boty, opatřil si recepturu na rychločinění kůže chrómem. Jelikož nemohl potřebné množství dostat ze Slavičína, kde do té doby kůži nakupoval, přemluvil mého otce aby mu postavil koželužnu ve Zlíně.

Tomáš Baťa se učil celý život, hledal schopné spolupracovníky a obklopoval se těmi nejlepšími. V roce 1925 začala firma s výchovou mladých chlapců, později i dívek v Baťově škole práce. Od té doby platil Baťův výrok „Chceme-li mít schopné spolupracovníky musíme si je vychovat.“

O životě a díle Tomáše Bati bylo napsáno mnoho knih plných chvalozpěvů i pomluv. Většinu z nich jsem četl a nestranně kriticky posuzoval. Tendenční obsah té nejkritičtější „ Neznámý diktátor Tomáš Baťa“ z roku 1928 byl vyvrácen výsledkem jeho podnikání a činnosti pro veřejnost, kterou jsem jako nestranný pozorovatel, konkurent, spolupracovník a obdivovatel prožíval.

Když jsem byl vyzván, abych na mezinárodním obuvnickém kongresu v Mexiku přednášel o vývoji obuvnického průmyslu ve dvacátém století, hledal jsem tři podnikatele, kteří vývoj obuvnického sektoru během tohoto století nejvíc ovlivnili. Jako reprezentanta pro první polovinu 20. století jsem po zralé úvaze, bez lokálního patriotismu vybral Tomáše Baťu. Snažil jsem se mezinárodnímu publiku vysvětlit fenomén života a díla Tomáše Bati a jeho úspěchu v podnikání. Nevím, jak dalece se mně to podařilo. Byl to těžký úkol vhodnější pro vzdělaného, poměrů znalého profesora než zkušeného ševce. Pokusil jsem se o to a budu to dnes opakovat s přáním, aby můj názor byl podroben kritice a zvážen.

Podnikání Tomáše Bati mně připomíná mozaiku, kterou Baťa celý svůj život dával dohromady a barvy a tvar jednotlivých dílců podle potřeby měnil a přizpůsoboval dané situaci. Komplexní mozaiku by však nikdy nesložil bez vrozené geniality a inteligence, houževnatosti, vytrvalosti a ochoty se stále učit, bez schopnosti vést a být příkladem, vychovávat, motivovat a spolupracovat s lidmi pro veřejný prospěch a bez pevné víry v technický pokrok. To čím se lišil od druhých, byl jeho vnitřní motor, který jej hnal stále ku předu. Byl při tom tvrdý k sobě a musel být tvrdý i ke svým spolupracovníkům. Nemyslel však nikdy jen na sebe, nýbrž v první řadě na rozvoj a prosperitu podniku. Firma rychle rostla, prosperovala a překonávala krizová období díky obětavým spolupracovníkům a dobrému systému řízení.

Není správné, připisovat úspěch v rozvoji podniku jen provedené mechanizaci a dokonalé organizaci. Sám Tomáš Baťa řekl v jednom proslovu před novináři v 1928: „Úspěch naší práce spočívá v tom, že se nám podařilo využít u naších spolupracovníků nejen práce jejich rukou nýbrž zapojit do práce i jejich mozky a srdce. Výsledkem je pozvednutí mé životní úrovně společně s úrovní mých spolupracovníků.“

Tomáš Baťa začal pracovat na svém díle na počátku století a budoval podnik tak prozíravě, že po jeho tragické smrti 12. července 1932 nebyla jeho prosperita ohrožena a výstavba pokračovala bez přerušení až do roku 1945. Myšlenky Tomáše Bati byly v té době velmi pokrokové a jsou po nezbytné aktualizaci i dnes platné.

1.Na počátku století navštívil Tomáš Baťa se svými spolupracovníky obuvnické továrny v USA a v Německu. Chtěl poznat a zavést ve Zlíně moderní hromadnou výrobu pomocí strojů. Při jedné návštěvě poznal u Forda pásovou výrobu aut a využil později tento poznatek při konstrukci prvního pásu na výrobu obuvi. Výroba pomocí pojízdného pásu byla v té době revoluční. Mnohem důležitější byla organizace práce kolem pásu, s denními plány, samostatnými odděleními s účastí na zisku a zásobováním materiálem. Vše co Baťa na počátku století zavedl, nalézáme koncem století v podnicích s moderním řízením výroby a používáme pro to názvy jako Toyota Systém, Rink Systém, Just in Time a pod. Při tom se jedná o dnešní době přizpůsobený baťův výrobní systém a organizaci. Dnešní práce v pracovním týmu je variantou práce na baťovském pásu. Rychle rostoucí výroba a dokonalá organizace jak výroby tak odbytu zvýšila konkurenceschopnost a umožnila další rozvoj podniku.

3.Rychle rostoucí velkovýroba vyžadovala přesné plánování a zásobování výroby materiálem. Protože poměry na domácím trhu neumožňovaly naplnění těchto dvou důležitých předpokladů, začala firma s výstavbou vlastních prodejen. Po překonání počátečních potíží vznikla vzorně organizovaná síť prodejen obuvi, která nejen umožnila sezónní plánování jako předpoklad ekonomického zásobování výroby, nýbrž zlepšila i zásobování obyvatelstva obuví na domácím trhu. Bez synthese distribuce ve vlastních prodejnách s exportem, by rychlý růst podniku nebyl možný. I v tomto úseku podnikání prokázal Tomáš Baťa prozíravost, odvahu, učenlivost a vytrvalost. Bez hesla „Zákazník- náš pán!“, kvalitní služby zákazníkům a vlastní prodejní sítě by byl růst firmy pomalejší a je možné pochybovat o tom, zda by se firma vůbec dostala do první ligy světových výrobců obuvi.

4.V době, kdy Tomáš Baťa se svými sourozenci zakládali svou firmu, existovaly již v Rakousko-Uherské monarchii továrny na obuv, které si však on nebral za vzor. Odjel do ciziny aby poznal tehdy revoluční výrobu obuvi pomocí strojů. Zde se projevil Baťův zájem o techniku, který jej neopustil po celý život, bez ohledu na to, zda se jednalo o obuvnické stroje, auta nebo letadla.

Bez zvídavosti a snahy setkávat se stále s lidmi, kteří věděli více než on, od kterých se mohl přiučit, by se nepodařilo Tomáši Baťovi předstihnout jeho, v té době stále ještě větší, konkurenty. Jeho snaha učit se a touha po dokonalé technice a stálému pokroku jej provázela a motivovala i jeho spolupracovníky po celý život. Jeho úspěch spočíval v dobře promyšlené organizaci podniku, průzkumu trhu, vývoji produktu, personální politice a službě zákazníkům a veřejnosti.

5. Mechanizovaná, stále rostoucí výroba potřebovala dostatek materiálu ve stejnoměrné kvalitě v pravý čas. Tak jako potíže s odběrateli vyřešil vybudováním prodejní sítě, tak nespolehlivost dodavatelů a špatnou kvalitu dodaného materiálu řešil zakládáním výroben materiálu. Jako obvykle chtěl být nezávislý na těch, kteří by jej v podnikání brzdili. Cílem byla co největší soběstačnost v zásobování podniku a stále rostoucí počet spolupracovníků. „Just in time“ se praktikovalo u Baťů ve Zlíně již před rokem 1930.

6. „Ne budovy a stroje, nýbrž lidé jsou pro podnik nejdůležitější“ řekl Tomáš Baťa a přes velký obdiv ke strojům kladl vždy výchovu a motivaci spolupracovníků na první místo. Když viděl v roce 1925 že rychle rostoucí podnik nebude mít ve Zlíně dostatek lidí, vyřešil problém velkoryse, stejně jako v roce 1915 potřebu velkého množství kůže. Inicioval v roce 1925 založení Baťovy školy práce. Náborem a dobrou výchovou zabezpečil podniku do budoucna potřebné množství mladých, motivovaných spolupracovníků, pocházejících z chudého valašského kraje a vzdálenějších regionů.

Koncem 20. let přijížděli do Zlína zvaní i nezvaní obdivovatelé, kritici a badatelé. Baťův systém byl podroben důkladné vědecké kritice Pavlem Devinatem, vyslaným do Zlína Mezinárodním úřadem práce v Ženevě. Autor ve své důkladné analýze konstatuje mimo jiné, že Baťův systém závisí na osobnosti šéfa, na zvláštním charakteru dělníků, (Baťa by určitě řekl spolupracovníků) a je realisticky přizpůsoben kraji a době ve které vznikal. Důležitou roli hrálo rozčlenění velkého podniku na množství menších samostatných oddělení. Dále je tu snaha vzbudit u člověka přijímajícího mzdu pocit příslušnosti k pracovnímu prostředí a vědomím, že nese spoluzodpovědnost, z něj učinit spolupracovníka, který má bezprostřední zájem na prosperitě podniku.

V době, kdy na podniku záviselo již nejméně 80.000 lidí odpověděl Tomáš Baťa pražskému novináři Maxu Hellerovi na otázku zda si dělá starosti o budoucnost a další prosperitu podniku: „ Mé dílo nemůže zaniknout a nezanikne. Tyto budovy – možná budovy, komíny, stroje – to jsou jen hromady cihel a starého železa. Ale můj systém zůstane k užitku všech, kteří přijdou po nás. Už nikdy nebudou lidé vyrábět boty tak nerozumně a prodávat tak, jak jsme toho byli svědky. Naše práce a zajištění pro budoucnost spočívá především v řešení problémů a v tom, že se snažíme systematicky vynalézati, mysliti, že usilujeme o pokrok. My při naší ševcovině řešíme problémy právě tak jak je řeší umělci.“

Tomáš Baťa byl geniální podnikatel s obdivuhodnými vlastnostmi. Pouze nebyl prorokem a nemohl ani tušit co se v podniku, který on a jeho spolupracovníci s takovou energií a láskou budovali, může v budoucnosti vše stát. Po jeho tragické smrti 1932, dobře organizovaný podnik s osvědčeným, loajálním managementem a dobře vychovanými spolupracovníky prosperoval a rapidně rostl až do počátku války. V té době nikdo nepředvídal obsazení Československa a 2.světovou válku s jejími následky.

Tomáš Baťa ve své závěti napsal a jeho slova nebyla určena jen rodině: „ První podmínkou prospívání našeho závodu je, abyste se nedomnívali, že závod je jen váš, jen pro vás. Závod náš nebyl k tomu účelu zbudován, aby zajistil existenci jen jeho zakladatelům. Vyšší pohnutky to byly, které na nás působily, abychom potlačovali své vášně a choutky, pokud jsme je viděli závodu škodlivé.“ a dále pokračuje, „Jakmile ale budete každý pamatovati sám na sebe, jakmile přestanete sloužit svému závodu všeobecně, stanete se zbytečnými a padnete neodvratně.”

To co následovalo po roce 1945 je tragedie kterou Tomáš Baťa nepředvídal a která se vymkla z rukou jeho dlouholetých spolupracovníků. Zaslouží si, abych se o ní jako svědek, který jí prožíval včetně roku 1946 a opět počínaje rokem 1990 alespoň ve zkratce zmínil. Když jsem v roce 1945, po osvobození našeho kraje přijel po prvé do Zlína, visel na 21. budově transparent s nápisem „Konec batismu – zlínskému fašismu !“ a v šéfové kanceláři seděl Dr. Holý. Nikoho z mých starých přátel z baťovského vedení jsem v osmé etáži nenašel.

Firma byla podle mne neprávem zkonfiskována a dodatečně na základě Benešových dekretů zestátněna. V baťovském duchu vychovaní spolupracovníci se přes to vše pustili do práce a během krátké doby vybudovali bombami zničené budovy takže výrobní kapacita dosáhla brzy předválečné výše.

Ve vedení podniku scházeli osvědčení a v duchu vedení Tomáše Bati vychovaní vedoucí a možnosti těch, kteří zůstali, byly omezené. Z podniku se stala loď bez kapitána, které se zmocnili piráti. Tomáš Baťa byl přesvědčen že komunismus neprospívá veřejnosti, neslouží ani jedinci a celý život proti tomuto politickému systému bojoval. Režim se mu a jeho věrným po 1948 pomstil.

Velmi často přemýšlím o tom, kam se poděly v době, kdy batismus byl považován za fašismus, ty desetitisíce v baťovském duchu vychovaných mladých mužů a dívek a odkud přišly v prosinci 1989 ty desetitisíce nadšených Zlíňáků vítajících na náměstí Tomáše Baťu juniora voláním „Ať žije Baťa !“ Jsem smutný, když přemýšlím o tom, co vše se během komunismu a post-komunismu stalo a co by ve Zlíně mohlo být, kdybychom po válce a po opětovném osvobození měli možnost pokračovat bez politicky formulovaných zásahů v díle Tomáše Bati.

Tvrzení německého autora Rudolfa Philippa v knize „Neznámý diktátor Tomáš Baťa“ byla vyvrácena životním dílem Tomáše Bati. Pomluvy českého autora T. Svatopluka v knize Botostroj našly své uplatnění až po roce 1946, kdy se již nikdo z věrných baťovců neměl možnost bránit. Před několika lety se vrátil zakladatel firmy Tomaš Baťa v podobě bronzových soch do baťovských měst a jeho socha ve Zlíně byla koncem minulého roku umístněna u vchodu nově založené University Tomáše Bati.

Tomáš Baťa by měl jistě velkou radost z této pozdě přicházející pocty kterou by přijal pro sebe a desetitisíce věrných spolupracovníků za dobře vykonanou práci do roku 1932 a v dalších letech. Přál by si jistě, aby škola nesoucí jeho jméno měla po baťovském vzoru ty nejlepší profesory a vybavení a ty nejsnaživější studenty. Určitě by si přál, aby tradice, která Zlín proslavila, nezanikla. Dovedu si dobře představit co by řekl tunelářům, kteří přivedli podnik do konkursu, ale raději jej nebudu citovat.

Od mého návratu do vlasti v roce 1990 se stýkám s mladými lidmi ze základních, středních i vysokých škol. Poznávám mezi nimi mnoho schopných a talentovaných mladých lidí a rád bych pro ně udělal více než dělám. Považuji za nezbytné abychom jim u nás vytvořili pracovní podmínky, odpovídající jejich schopnostem, které by jim po ukončení školy daly možnost uplatnění a dalšího vývoje. Nerad vidím odcházet ty nejschopnější do ciziny bez úmyslu vrátit se.

Jméno, které universita nese a socha před vchodem do budovy bude stále připomínat, všem na univerzitu příchozím, život a dílo Tomáše Bati. Protože má řeč byla plná obdivu k tomu, co se dělo minulosti, rád bych svoji řeč ukončil malou historkou:

„Napoleon stál 1806 po vítězné bitvě u Jeny-Auerstedtu u hrobu Fridricha Velkého a dle pověsti řekl: „ Kdyby Fridrich Velký byl doposud na živu, tak bych zde dnes pravděpodobně nestál. Pruská armáda neprohrála bitvu protože by nebyla armádou Fridricha Velkého, nýbrž právě proto, že jeho armádou doposud zůstala.“

Tím chtěl říci, že ten, kdo žije v minulosti nemůže mít úspěch. A já jsem přesvědčen, že mozaika, kterou začal Tomáš Baťa skládat před více jak sto lety by vypadala dnes úplně jinak než nám ji svého času předal. Život Tomáše Bati nám bude vzorem i když jeho dílo budeme muset stále přizpůsobovat době ve které žijeme.

PS:

Jan Pivečka byl nesmírně zajímavou a charismatickou osobností a zůstala po něm nejen záslužná a stále fungující Nadace Jana Pivečky ale i půvabná kniha jeho vzpomínek z pera Milana Švíhálka a Zuzany Tarabusové Nikdy se nevzdávej (Šenov u Ostravy, Slavičín, 2004 – 284 str.-)