BataStory.net

Baťovský podnikatel a mecenáš Jan Pivečka byl nesmírně zajímavou a charismatickou osobností a zůstala po něm nejen záslužná a stále fungující Nadace Jana Pivečky ale i půvabná kniha jeho vzpomínek “Nikdy se nevzdávej” .

Bohužel, nezachovalo se mnoho video záznamů jej samotného. Záslužnou vyjímku představují dva počiny České televize. Zde je jeden z nich ze série Sváteční slovo z roku 2004.

Kniha vzpomínek vzešlá z iniciativy a pera Milana Švíhálka a Zuzany Tarabusové a nazvaná jeho životním heslem – Nikdy se nevzdávej vyšla v Šenově u Ostravy a Slavičíně roku 2004 (284 str.) a stále ještě je možné ji získat prostřednictvím Nadace. Připravuje se i její elektronická podoba v angličtině.

Jen malá ukázka:

Můj podnik ve Slavičíně byl v listopadu 1989, pokud jde o privatizaci, v poněkud jiné situaci, než zlínský Svit. V roce 1945 byly Baťovy podniky ve Zlíně nejprve zkonfiskovány, protože komunisté tvrdili, že Jan Baťa byl kolaborant. Dodatečně je pak vláda znárodnila podle Benešových dekretů. Náš slavičínský podnik byl naopak znárodněný až po únoru 1948. Dbali jsme totiž na to, abychom nezaměstnávali více, než tři stovky lidí, což byl limit, nad kterým se znárodňovalo už před únorem.

Celkem vzato jsme ale na tom byli po únoru 1948 s panem Baťou stejně: vajíčka nám vzali a dělali z nich vaječinu. O padesát let později jsme na tom byli zase stejně – panu Baťovi nepatřilo ve Zlíně vůbec nic, stejně jako mně nic nepatřilo ve Slavičíně. Zatímco Pivečka byl jenom znárodněný, Svit byl zkonfiskovaný podle Benešových dekretů. Jistý rozdíl tu však byl. Pan Baťa o náhradu ztracených podniků žádat nemohl, zatímco já ano. Ale ekvilibristický problém, jak z horké smaženice vytvořit dokonalá čerstvá vejce ve skořápce tu byl stále.

Když pak Tomáš Baťa zjistil, že v dohledné době nic nedostane, začal s vládou jednat o převzetí čtyřiceti svých prodejen a jedné malé výrobny bot. Prodejny byly majetkem z jeho éry a výrobnu v Dolním Němčí vybudoval Svit – nikdo na ni však neuplatňoval nárok. Tomáš Baťa za ni zaplatil zhruba deset milionů dolarů a považoval to za opětovný vstup jména Baťa na český trh.
Já jsem byl u toho, když se jednalo o privatizaci celého československého socialistického obuvnického průmyslu.

Zdejší odborníci doporučovali, aby se celý resort rozkrájel na malé kousky jako uherský salám a aby se ty kousky prodávaly. Že už na ně ve světě čeká spousta zájemců, kteří je budou s velkou chutí kupovat.

Varoval jsem ty lidi, aby této falešné naději nepropadali, protože jsem světový obuvnický průmysl dobře znal a věděl jsem, že žádný výrobce nebude mít chuť kupovat starou baťovskou budovu postavenou ve třicátých letech na čtyři poschodí se starými stroji a že nikdo nebude mít zájem brát si na krk tisíce dělníků, kteří nejsou zvyklí na práci v konkurenčních podmínkách.

Byl jsem zkrátka velmi rezervovaný v odhadech příštího vývoje, protože jsem věděl, že každý, kdo sem půjde, nebude mít zájem o nic jiného, než o levnou pracovní sílu. Zdejší strojový park byl totiž zcela nemoderní, výrobní základna byla zanedbaná a lidé neměli žádnou motivaci.

Pravda je, že Tomáš Baťa převzal malou výrobnu bot v Dolním Němčí a čtyřicet prodejen. To bylo velmi chytré, protože ty obchody opět pod jménem Baťa představovaly začátkem devadesátých let jedinou dobře organizovanou prodejní síť v celé republice. Ostatní konkurenti začali o něco později a jejich sítě nikdy nedosáhly té kvality a těch rozměrů, jako síť Baťova. V průběhu posledních let se pak Baťova prodejní síť rozrostla na padesát prodejen a stále se rozvíjí.

Baťa také modernizuje svou továrničku v Dolním Němčí a já si myslím, že je z historických důvodů důležité, že firma Baťa stále v České republice určitý, i když malý, počet bot vyrábí. Je to přece podnik, který dokázal z valašských ševců udělat světově proslulé řemeslníky.

Já jsem z našeho starého Pivečkového podniku dostal z té sviťácké vaječiny zpět pouhých sedmnáct procent. Byl jsem si ale vědom svého stáří a toho, že moje rodina žije trvale v Německu a že nemá zájem ve Slavičíně se podnikatelsky angažovat.

Nechal jsem se přemluvit, abych od státu převzal to, co mi mohla vláda po všech těch čtyřiceti letech komunismu nabídnout. Nebylo toho mnoho – kolem sedmnácti procent původního majetku, což představovalo několik pozemků a odepsaných budov. Výrobní halu z konce osmdesátých let za sto milionů jsem převzít odmítl, protože jsem tu komunistickou investici považoval za zcela nesmyslnou. Ostatně sto milionů jsem ani neměl.

Když se tak ohlížím zpátky vidím, že jsme po sametové revoluci s panem Baťou začínali téměř s ničím a tak jsme také skončili. Já jsem sice ze svého původního majetku přechodně něco měl, ale nakonec taky nula od nuly pošla. To znamená, že dneska jsme na tom oba dva, pokud se týká výsledků restitucí, úplně stejně. Já i pan Baťa jsme však přece jenom o něco bohatší – o zkušenosti. A co je důležité, přechodné neúspěchy nám nevzaly chuť dále bojovat. Táhne nám sice oběma pomalu na devadesátku, ale nevzdáváme se.