BataStory.net

Ta trochu zvláštní fotografie, již najdete i v mozaice z titulní stránky Bata Story, – brýlatý mladý muž, skoro ještě hoch, na schodech spacího vozu britských královských indických drah a ještě k tomu v pyjamu – zde má zcela nesporné místo a opodstatnění a osud fotografie je stejně nevšední jako život tohoto baťovce.

Je typické, že v ruce drží čerstvé noviny, pro něž si zřejmě při ranní zastávce na indickém nádraží došel: je to redaktor Baťových batanagarských novin a Baťův indický (dnes bychom řekli) PR manažer – Janek Baroš.

Zajímavý byl i způsob, jak se dostal do samotné Indie. Nedávno jsme nalezli kompletní deník z jeho letecké cesty jenž se zachoval i s původními kresbami, a začínáme jej po tolika letech postupně zveřejňovat prvně právě zde, na BataStory.

Chudí rodiče Jana Baroše, narozeného roku 1914 v Lichnově ale už od jednoho roku žijícího u Rožnova ve Viganticích, neměli na školné aby mohl postoupit na měšťanku. Na talentovaného hocha se složili rožnovští učitelé a v 30. letech se pak dostal mezi stovky Mladých mužů do Zlína, kde našel uplatnění v baťovské tiskárně. Ta tiskla už po desetiletí slavné zlínské Sdělení a mnoho dalších knih a časopisů. Janek do nejrůznějších novin i přispíval, psal verše a učil se dalším jazykům. Stal se také jako mnoho dalších Mladých mužů nadšeným přivržencem létání a v baťovském aeroklubu získal i pilotní licenci.

Barošové byli ovšem u Bati hned dva, dokonce to byli bratranci, Josef a Jan, a oba zaujali časem významné místo. Josef se stal nakonec za války finančním ředitelem filmových ateliérů v Hostivaři, o Janově budoucnosti rozhodla až chvíle, když se zvažovalo, kdo pojede do Indie, kde se měla zbudovat tiskárna k vydávání baťovských novin.

Poprve osud rozhodl, když dle požadavku prokázal, že se naučil dostatečně zručně několikrát rozmontovat a zase smontovat rotačku, kterou pak měl v Indii vlastními silami znovu postavit. Podruhé pak, když se při dálkovém letu do Indie pro jednoho z baťovských obchodníků, uvolnilo pilotovi Šťastnému cestou tam v letadle místo a Janovi se poštěstilo, že se na ně vešel, takže tam nemusel jako všichni ostatní cestovat i déle než tři týdny lodí.

To “vešel” platilo doslova. Celé místo se totiž jen tak neuvolnilo, měl jím do Indie cestovat jeden z indických „mladých mužů“ Kazi Kudratullah (jenž se po tříletém studiu ve Zlíně vracel do Kalkaty, ) Janek však byl naštěstí tak hubený a tak drobné postavy, že sedadlo jinak jednomístného letadla postačilo oběma.

Malé letadlo Puss Moth britské výroby připouštělo totiž sice kromě pilota už jen jednoho cestujícího do váhy jednoho sta kilogramů, ale u Baťů se nedělo nikdy nic neúsporně. A tak protože Jan byl opravdu drobný – vážil ve svých 22 letech jen 45 kilo – letěl nakonec s Kudratullahem 16. března 1936 do Indie právě on. A tehdy stále se ještě jen rodící baťovská Indie se tak dočkala – právě včas – svého kronikáře.

^{Rozebranou zlínskou rotačku, která došla mnohem později lodí, Jan Baroš skutečně vlastnoručně postavil a baťovské noviny tak začaly vycházet i v Indii.}

Během docela dobrodružné cesty, jež si svou složitostí málem nezadala s předchozí velkou cestou Tomáše Bati si psal novinářský deník a ten pak na pokračování vycházel ve zlínských novinách. (Jeho plné znění včetně původních perokreseb přinášíme postupně i v Batastory.)

V Indii byl pak Jan zároveň pověřen také stykem se zdejším indickým a britským tiskem, aby do něj zadával baťovskou reklamu a popularizoval celou zdejší československou obec. Brzy se staral i o kulturní a dobročinné akce a zanedlouho, když se přiblížila válka, také o vlastenecké působení zdejších Čechů a Slováků v Bengálsku vůbec.

^{Baroš také spoluorganizoval početné krajanské koncerty, vystoupení a sbírky a dokonce i operu. V Kalkatě se tak uskutečnilo vůbec první představení české opery v Indii – „V studni“ Viléma Blodka, v níž vedle jiných baťovců i zpíval, a to hned jednu z hlavních rolí – Janka.}

A svou roli sehrál i v dramatické kauze na záchranu kalkatského československého konzulátu, jenž měl po okupaci Československa připadnout Německu a reprezentovat Čechy nenáviděný Protektorát.

Poté, co proněmecky cítící úředníci tehdejšího československého konzulátu v Bombayi svůj úřad Němcům po březnu 1939 hanebně vydali, pomáhal Jan Baroš organizovat účinný odpor proti eventuální podobné potupě, k níž by mohlo dojít i v Kalkatě.

Kalkatský konzulát se tak s nemalou pomocí silného baťovského zázemí podařilo před Němci uhájit pro exilovou vládu v Londýně a ten se pak stal platformou vlasteneckého postoje Čechů a Slováků pro celou Britskou Indii.

Na Jana Baroše ale vzpomínají i jinde: často zajížděl do nově budovaného, tehdy ještě indického Batapuru, jenž se ocitl po válce v nově se oddělivším Pakistanu, napsal tisíce zpráv a článků o tehdy už stovkách postupně zakládaných nových prodejen, a také několik knih, bez nichž bychom dnes jenom těžko dohledali tolik detailů o budování Bati v Indii. „Čechoslováci na březích Gangu“ a „Druhá dekáda Batanagáru“ (vyšla jen anglicky), nebo “India and Czechoslovakia” patřily k nejznámějším. Přeložil také do angličtiny a roku 1941 v Indii vydal kultovní knihu pamětí Tomáše Bati zakladatele “How I Began” (Jak jsem začínal) jejíž text bude dostupný na stránkách UniverzityTomáše Bati.

^{Dnes už džunglí takřka zarostlá, Baťovci vybudovaná batanagarská kaple, v níž se však dodnes konají mše, se stala příkladem československé vzájemnosti a sloužila pak o národních slavnostech a církevních svátcích po léta i celé vlastenecké menšině i mimo Batanagar. Předtím se mše konaly na volném prostranství u oltáře nahrazeného stolem…}

Pomáhal organizovat stavbu pověstné české batanagarské kaple, (v níž se pak pokřtilo tolik baťovských dětí, a sloužily se v ni u zvláštních příležitostí i slavnostní mše), seznámil se ale a udržoval přátelství i s významnými indickými osobnostmi a o Mahatmá Ghándím dokonce napsal a vypravil do světa jeho vůbec první, nespočtem fotografií opatřený životopis.

Přispíval nejen do baťovských časopisů v dalekém americkém Belcampu nebo kanadské Batawě, ale i do řady běžných novin, nejčastěji do seriozních The Statesman, v jejichž kalkatské redakci byl často skoro doma.
Po válce navštívil ještě jednou i rodné Valašsko a Prahu, aby je ukázal také své ženě: oženil se s Britkou Mabel Holland, jíž potom krajané v Batanagáru začali říkat spolu s ním „Mabeluška“, a jejich malá Maureena se stala kamarádkou českých děvčat.

Počátkem padesátých let se pak Jan Baroš tak jako řada jiných Baťovců s Indií rozloučil. Komunistický převrat jim znemožnil, aby si splnili dlouholetý sen a vrátili se do vlasti. Mnoho se jich uchýlilo do Austrálie, Jan Baroš s rodinou na Nový Zéland. Ani tam mu ale baťovská krev nedala odpočívat. Jako první v celé Oceánii získal licenci na výrobu eloxovaných povrchů a nedaleko Aucklandu založil první úspěšnou eloxárnu hliníku.

Když těžce onemocněl, vzpomněl na učitele, jenž za něj kdysi v Rožnově platil školné a odkázal University of Auckland každoroční stipendium pro studenta hudby, jenž by chtěl navštívit Československo nebo Evropu. To stipendium je využíváno dodnes.
Ani v Batanagaru, o jehož dobrou pověst ve světě se tolik zasloužil, na něj dodnes nezapomněli. V baťovské kapli, kterou pomáhal budovat, má svoji pamětní tabulku. Zemřel nečekaně mlád, bylo mu teprve 51 let…