BataStory.net

Václav Sýkora je jedním z řady úspěšných absolventů Baťovy školy práce. Do Zlína přišel jako čtrnáctiletý chlapec. Začínal u firmy Baťa v obuvnických dílnách, kde se dokonale seznámil nejen s technologií obuvnické výroby, ale i s organizací podniku a řízením výroby. Po třech letech manuální práce v dílnách nastoupil v kalkulačním oddělení, kde se postupně vypracoval na samostatného kalkulanta pánské kožené obuvi. Zde poznal a osvojil si ekonomickou stránku obuvnické výroby, která tvoří pomocí kalkulací hlavní ekonomický nástroj řízení průmyslové výroby. V roce 1936 byl pověřen řízením prodejny a zde měl možnost seznámit se s obchodní činností a organizací prodeje. Získané znalosti a praktické zkušenosti jej předurčovaly pro práci v zahraničních továrnách.

Ve svých vzpomínkách uvádí:

V roce 1938 se schylovalo k válce a řada zaměstnanců firmy Baťa byla určena pro práci v zahraničních továrnách Baťa. Já jsem odjel do Singapuru, kde se měla zřídit centrála pro Dálný východ. Odjížděl jsem s tím, že zde povedu kalkulační oddělení Jeli jsme přes Indii a uvázl jsem v Batanagaru a do Singapuru jsem již nedojel.

Po několika měsících práce v kalkulačním oddělení mě ředitel Rojt pověřil funkcí nákupce a uložil mi, abych zařídil přípravu veškerých surovin a materiálů pro gumárnu na objem šestitýdenní výroby a toto množství dovezl do Batavie (nyní Jakarty). kde se zahajovala výroba gumové obuvi, a tam zařídil nákupní oddělení.

V Indonésii jsem pak od r. 1938 do r. 1948 zastával funkci vedoucího nákupního oddělení. Tedy s přestávkou války, kdy Japonci obsadili továrnu v Jakartě. S příchodem Japonců se výroba v továrně zastavila.

Mezitím jsem se oženil a narodil se nám malý Venda. Když měl tři a půl měsíce, moje manželka byla jako Holanďanka uvězněna v japonském koncentračním táboře, kde zůstala až do konce války. Mohli jsme jim tam jen pašovat malé balíčky.

Nás, Čechy, protože republika byla v té době obsazena Hitlerem, Japonci považovali za „nestřílejícího nepřítele“ a museli jsme se každý den hlásit na policii. Později jsme měli na rukávě pásku, kde stálo kdo a co jsme v japonštině.

Byla to pro nás velmi zlá doba a živili jsme se všelijak, ale přežili jsme. Po skončení války bývala továrna obsazena střídavě buď holandskou armádou nebo indonéskými povstalci. Teprve v polovině roku 1946 jsme zase mohli začít s výrobou, ovšem za neustálých nepokojů.

Od roku 1948 do roku 1958 jsem zastával funkci vedoucího obuvnické výroby včetně strojírny a pomocných provozů. Současně jsem byl odpovědný za přípravu projektů výstavby a plánování samostatné jednotky v Medanu na Sumatře.

V roce 1958 jsem požádal o přeložení do Holandska, aby mé, tehdy už čtyři děti měly možnost studia na vysokých školách a až do roku 1965 jsem pak pracoval u firmy Baťa v Bestu ve funkci vedoucího obuvnické výroby.

V roce 1965 jsem byl opět přeložen do Indonésie. V té době byla továrna v Jakartě na pokraji úpadku, vládl tam chaos. Nebyl zajištěn dovoz potřebných surovin a materiálů, inflace dosahovala 600 %, a protože nesměl být nikdo z továrny propuštěn a při tom jsme museli platit jejich mzdy, továrně hrozil finanční kolaps.

Za této katastrofální situace jsem tedy začínal znovu svoji práci v Indonésii: Abychom vystačili se surovinami, pracovali jsme jen tři dny v týdnu. V továrně zůstali jen čtyři Evropané, dříve jich bylo 30.

Za několik měsíců převzala vláda továrnu a všichni Evropané museli odejít, protože nedostali povolení a já tak zůstal v celé továrně jako jediný Evropan. Po komunistickém puči vzali vše do rukou vojáci a nový prezident Suharto. Od roku 1967 jsme již mohli zase dovážet suroviny, a tak jsem se zúčastnil budování továrny již potřetí

V letech 1965-1966 jsem řídil obuvnickou výrobu a později pak koordinoval veškerou výrobu v Jakartě.

V letech 1968 -1975 jsem pracoval ve funkci administrativního ředitele pro nákup, kalkulace, výzkum a financování podniku a jako člen ředitelské rady podniku.

Po 46 letech práce u Bati jsem pak odešel do důchodu a vrátil se s rodinou zase zpět do Holandska.