BataStory.net

Významnější stopu pozdějšího slavného baťovského ředitele Rojta sledujeme u Bati od roku 1910. Už předtím se Tomáš Baťa rozhodl, že zavede výrobu podle objednávek. Z tohoto důvodu bylo po mnoha pokusech zřízeno rozpisovací oddělení, vedené Františkem Latou. Až po jeho odchodu z firmy se jej od konce roku 1910 ujal Václav Rojt.

^{[Mgr Marek Tomaštík: Management firmy Baťa do roku 1918.]}

Vznik rozpisovacího oddělení si však vynutil také výraznou reorganizaci skladů, která umožnila rychlejší a přesnější vyřízení objednávek, a tak převzal v následujících letech Václav Rojt také vedení veškerých skladů hotového zboží. Dále pak vyřizování reklamací a nakonec i fakturační oddělení. Zavedl také nové a praktičtější uspořádání skladů a zjednodušil fakturování tak, že expedice byla plynulá a spolehlivá.

Zhruba v té době vzniklo také komerční oddělení jako důsledek rozhodnutí Tomáše Bati zavést detailní prodej. V něm sehrávalo důležitou roli sehrávalo i cestovní a reklamní oddělení, které vedli Adolf Schindler a slečna Anna Mečířová. Ta se pak měla stát brzy paní Rojtovou.

Po vyhlášení války roku 1914 muselo odejít na frontu mnoho kvalifikovaných dělníků a mistrů a zcela zrušena i celá oddělení, mezi nimi i rozpisovna. Václav Rojt se stal po získání válečných dodávek vedoucím obuvnické výroby v celé továrně a právě jeho přičinění se pak výroba lehké plátěné obuvi pružně přizpůsobila novému požadavku: výrobě těžké kožené vojenské obuvi. Růst továrny se tak i díky jemu během válečné konjunktury zmnohonásobil. Na začátku války měla továrna jen kolem 400 zaměstnanců. V roce 1915 jich bylo již 2300 a v roce 1917 překročil jejich počet celých 5000 zaměstnanců.

Po válce to pak byl opět právě Václav Rojt, kdo se osvědčil při přechodu válečné výroby na mírovou. Nepatřil však tak jako mnozí k těm ještě předválečným vedoucích, kteří přišli do závodu v letech 1907 – 1912 a ač pomohli nastartovat velký hospodářský rozvoj podniku, byli koncem dvacátých let částečně vystřídáni mladšími manažery z řad absolventů Baťovy školy práce.

Půvabný detail z řídící praxe Václava Rojta uvádí jeden z těch, kdo ho pamatovali, Stanislav Jedovnický :

Když chodil ve Zlíně na kontrolu do výrobních dílen – snažili se vedoucí zjistit, kam a kdy přijde a uklidnili se až když odešel. Rojt však na to měl vlastní metodu. V dílně nechal, nebo snad “zapomněl” klobouk, a když pak za ním vedoucí utíkal, aby mu jej předal, Rojt řekl: “Jen jej tam nechte, já si pro něj přijdu”. Neřekl ale kdy. A později pak říkal: “To byste nevěřili, jaký tam měl můj klobouk pořádek!”

Další velká Rojtova role přišla se strategií expanze, když bylo třeba rozšířit s blížící se hrozbou další světové války nejen export a prodej ale i vlastní zahraniční výrobu.

Firma zvyšovala své aktivity na Dálném východě už dlouho, už od počátku třicátých let, a slavná „letecká výprava Tomáše Bati“: to jenom uspíšila. Zřizovala se tam síť prodejen, nákupny surovin , kaučukové plantáže, a postupně i vlastní výrobny.

Současně byli vychovávání a školeni pracovníci pro nejrůznější profese nutné pro práci a vedení těchto podniků. Když se přiblížila válka v Evropě, bylo rozhodnuto, že řídící středisko pro Dálný východ bude zřízeno v Singapuru a řídit že jej bude dosavadní ředitel výroby kožené obuvi Václav Rojt.

Stroje a zařízení pro výrobní jednotku pro kožené obuvi byly odeslány nákladní lodí předem a postupně se tam lodní dopravou dostávali i příští řídící a techničtí pracovníci s rodinami.

Po Mnichovu, a zvláště pak s příchodem Němců to byly začátky velmi obtížné: zásobování se zlínskou centrálou bylo přerušeno a korespondenční styk silně omezen. Vše, včetně vlastního zahájení výroby záleželo na zodpovědnosti a kvalitě rozhodování ředitele Rojta.

Zlínské zboží bylo z počátku ještě na skladě, ale zásoby se rychle snižovaly a přežití pobočky záleželo jen od toho, jak rychle zavedou výrobu a budou moci prodávat. Nemluvě už o tom z čeho a jak budou i s rodinami žít. Zákazníci byli zvyklí na kvalitní Baťovo zboží, bylo tedy třeba naučit zdejší pracovníky pracovat stejně kvalitně a produkovat stejně kvalitní výrobky. Neznalost jazyka lokálních dělníků museli nahradit znalostí všech prací, a některé dosavadní plány i improvizací. Když bylo třeba, začala se vyrábět i vycházková obuv pro britské důstojníky a na šicích strojích začaly v dílnách pracovat také manželky techniků, které pak rychle zapracovávaly i domorodky.

První boty musel vyrobit osobně vedoucí výroby a předkládat je řediteli Rojtovi, který se přestěhoval přímo do výrobní budovy a osobně sledoval postup prací. Výroba skutečně splnila stanovené předpoklady, výrobky se prodávaly a žádané zisky narůstaly.

Když se pak přibývající britské jednotky hledal spolehlivý dodavatel pro další výstroj – řemeny a brašny všech velikosti z těžkého kanvasu, přesvědčení, že Baťa má schopné lidi, zapůsobilo a firma tak dostala i zakázky britské armádě.

Stanislav Jedovnický charakterizuje úspěch pobočky i tím, že pouhý půl roku po jeho nastoupení už nestačilo místo pro parkování aut zaměstnanců. Pracovalo se podle zlínského pořádku přizpůsobeného místním tropickým podmínkám o delší polední siestu, sobotní konference byla až odpoledne.

Václav Rojt pořádal pro své spolupracovníky doma nedělní obědy jako připomínku domova. Tam se o práci nemluvilo. Zato jinak pracoval ředitel více, než v těchto klimatických podmínkách odpovídalo jeho věku i zdravotnímu stavu. To mělo své následky. Jednoho dne nepřišel na sobotní konferenci a v pondělí se zaměstnanci dozvěděli, že náhle zemřel.

Když pak zanedlouho vypukla válka s Japonskem, Japonci napadli Malajsko a postupovali i k Singapuru, jenž pak z větší části zničili, britskou armádu rozprášili, baťovské stroje rozkradli a baťovce umístili v koncentračních táborech, říkali si ti, kdo ho milovali, že snad bylo i dobře, že se toho nedožil…

^{Zdroje: Interview se Stanislavem Jedovnickým, jeho dopisy klubu ABŠ a E. Máčelovi, Mgr Marek Tomaštík: Management firmy Baťa do roku 1918.}