BataStory.net

Když se blížila válka v Evropě, bylo rozhodnuto, že řídící středisko pro Dálný východ bude zřízeno v Singapuru a bude jej řídit Václav Rojt, do té doby ředitel výroby kožené obuvi. Osobně jsem ho neznal, ale hodně jsem o něm slyšel, již na internátě od kamarádů, kteří pracovali v obuvnických dílnách, a vždy jen to nejlepší.

První setkání s ním se uskutečnilo po několika dnech, až jsme se ubytovali a zařídili nezbytné formality. Přišli jsme do jeho kanceláře a po stručném hlášení o průběhu cesty se přešlo hned na organizaci přípravy a zahájení výroby.
Pak se seznamoval s pracovníky. První dotaz: “Co umíte?”
Někdo odpověděl: “Jsem vedoucí výrobní jednotky.”
“Pane, mne zajímá co umíte, ne co jste!”
Tak se vyptával každého – já byl jeden z posledních: “Pracoval jsem v gumárnách u kruhu. Ovládám veškeré práce v dílnách a na strojích.”
Se stručnou odpovědí byl spokojen. Řekl: “Máme pěknou továrnu na výrobu gumové obuvi v Klangu. Při první příležitosti Vás tam pošlu.”
Pak nás informoval o situaci: “Zlínské zboží máme na skladech, ale zásoby se budou rychle snižovat a bude záležet na nás, jak rychle zavedeme výrobu a budeme moci prodávat. Na tom bude záležet, z čeho a jak budeme žít. Seznámil jsem se s Vašimi kartotékami a mám představy o tom, co jste sem přijeli dělat. Co umíte, chci podrobně slyšet od každého z vás. Co od vás budu požadovat jako od vedoucích, vám· musí být jasné od prvního dne. Zákazníci jsou zvyklí na dobré, kvalitní zboží. Vy musíte v první řadě naučit zdejší pracovníky kvalitně pracovat a vyrábět kvalitní výrobky. A neznalost jazyka nahradit znalostí všech profesí.
Byli jsme po tříměsíční plavbě lodí odpočinutí a chuť do práce byla velká a pan ředitel Rojt ji podporoval dobrými odměnami. Během roku již nestačilo místo pro parkování. V sousedství naší továrny měla sklady firma Ford, která nám firma na svých pozemcích dovolila naše vozy parkovat. Jistěže značky Ford.
Pracovalo se podle zlínského pořádku přizpůsobeného místním podmínkám: ráno od 7.30 do 12.00, odpoledne od 13.30 do 17.00, sobota ráno od 8.00 do 12.00 a odpoledne konference.

Program konference byl obvykle následující:

1. hlášení o výrobě, zásobách materiálu a o hotové výrobě,
2 . vyřízení úkolů z poslední konference,
3. návrhy odstranění nedostatků pro dosažení stanoveného plánu.

Ředitel Rojt radil a doporučoval, někdy také vyprávěl o svých začátcích, zkušenostech, zážitcích z osobní spolupráce s Tomášem Baťou.

Takový detail: Ve Zlíně, když jako ředitel chodil do výrobních dílen na prohlídku – snažili se vedoucí zjistit, kam a kdy přijde. Když kdysi v jedné dílně zapomněl klobouk, místní vedoucí ho vzal a běžel za ním. Když mu jej podával, Rojt řekl: “Nechejte jej tady, já si pro něj přijdu”.
Neřekl ale kdy. Povídal nám: “To byste nevěřili, jaký měl můj klobouk vliv na pořádek .”

Nás mladých a svobodných bylo v Singapuru asi dvanáct. Abychom rychle zvládli hovorovou angličtinu, ubytovali nás jednotlivě v dost od sebe vzdálených “boarding houses”. Strava byla anglická – ne podle naší chuti. Převážně vařená jídla, hodně skopového masa. Těšili jsme se proto na nedělní oběd u pana ředitele. To byla připomínka domova – něco na paprice nebo dokonce i pečeně se zelím a knedlíkem. – Tak jako v práci byl i jako hostitel pan ředitel vzorný. O práci se nemluvilo, staral se jen o to, aby nám dobře chutnalo a trochu jsme si i něco vypili.

Ředitel Rojt pracoval více, než v těchto klimatických podmínkách odpovídalo jeho věku a zdravotnímu stavu. Když mu náš pan doktor Straussler doporučoval, aby přes polední horko více odpočíval a v pět odpoledne končil – neposlechl ho. Dokonce požádal i jeho dceru Aničku, aby ho v tu dobu odvedla z kanceláře, ale pan Rojt nemohl pochopit, proč by měl svůj návyk měnit. Kdysi jsem přišel do kanceláře, chodil okolo našich stolů a zeptal se mě: “Proč mne pořád otravují a chtějí, abych chodil domů již v pět hodin ?”

Řekl jsem mu : “Pane řediteli, dokud nebudete z budovy venku, budeme tu i my.” Až od toho rozhovoru již chodil pravidelně v pět hodin domů. Někdy se zastavil u mého stolu, mrkl na mne a pro sebe si řekl: “Tak už jdu domů.”

Několik měsíců po tom nepřišel na sobotní konferenci. V pondělí nám bylo oznámeno, že náhle zemřel. Ztratili jsme ředitele, který bez ohledu na své zdraví ve prospěch podniku celý kolektiv stmeloval a přičinil se o naši dobrou existenci. Jeho přítomnost jsme postrádali, ale podnik prosperoval dále – náš učitel nás dobře vyučil.
7. prosince pak vypukla válka s Japonskem, Japonci napadli Malajsko a postupovali k Singapuru. Snad bylo i dobře, že se toho nedožil a neviděl tu zkázu.

Stanislav Jedovnický

Stanislav Jedovnický se narodil roku 1916, absolvoval BŠP, na vojně byl u leteckého pluku v Olomouci. S Baťou odešel do Singapuru, kde vstoupil po vstupu Japonska do války jako dobrovolník do anglické armády, účastnil se obrany Singapuru, později dobytého a okupovaného Japonci.
U Bati byl také v Klangu, v Malajsii, v Saigonu a v Indii. Baťovský valečný hrdina zůstal v hodnosti vojína v.v., ačkoliv podle novely zákona 170/2002 měl být povýšen. V roce 2007 mu byla ministrem zahraničních věcí za jeho činnost během 2. světové války udělena medaile “Za zásluhy a statečnost” . Se svojí věrnou Josefkou ži dlouhá léta na odpočinku v Austrálii. Zemřel v březnu 2009.

Více ze vzpomínek pana Jedovnického viz kapitola „Baťovci ve světě“: .