BataStory.net

Vzpomínky baťovce Josefa Vyhnálka (1)

Vyhnalek lod Triestino Victora.jpg

Josef Vyhnálek pocházel z chudé venkovské rodiny a narodil se v květnu 1917 v Jamném nad Orlicí. Měl čtyři další sourozence. Jeho otec byl obuvnickým dělníkem, ale Josef si ho nemohl pamatovat, v bojích první světové války padl totiž stejného roku, kdy se Josef narodil, někde u Terstu. Když bylo Josefovi pět, vdala se jeho matka podruhé za sezónního stavebního dělníka a vyrůstal tedy ve velké chudobě. Vzpomíná, jak si spolu se sourozenci přivydělávali sběrem lesních plodin a chrastí, v zimě pak výrobou nitěných knoflíků a rýžových kartáčů. Podobně jako mnoho jiných měl to štěstí, že se mu nabídla šance u firmy Baťa, kam nastoupil ve 14 letech, tedy v roce 1931. Své vzpomínky sepsal Josef Vyhnálek roku 1966 a za zpřístupnění jeho šestnáctistránkového strojopisu vděčíme historikovi Ivanu Procházkovi a Janu Beránkovi.

Školu jsem vychodil s velmi dobrým prospěchem, avšak na pokračování v docházce do 4.ročníku měšť. Školy nebo gymnasia nebyly finanční prostředky a tak ve 14 letech nastoupil jsem práci při výrobě kož. a gum. Obuvi u fy Baťa ve Zlíně. Po práci navštěvoval jsem cizojazyčnou školu, kterou jsme navštěvovali od 6-9 každý večer a v sobotu kdy se nepracovalo. Po absolvování 3 leté cizojazyčné školy, kde nás učili také učitelé Angličané a po prodělání prodavačského kursu byl jsem z továrny uvolněn a přemístěn jako prodavač obuvi do prodejny v Mělníku, v Brně a v Mladé Boleslavi.

Cesta do zahraničí :

Rok 1938 – tři národy plánovaly si rozdělit naši zeměkouli. Němečtí nacisti s italskými fašisty Evropu a Afriku a na druhé straně fašistické Japonsko Asii a Ameriku. Japonci již mnoho roků válčili v Číně a jejich spojenci v Evropě Němci a Italové se houževnatě připravovali k válce. Ovládnouti svět byla domluva diktátorů těchto zemí a čekali na vhodný okamžik, aby mohli svého souseda přepadnout.

V této době plné válečného napětí nasedám do vídeňského rychlíku, který mne unáší směrem na jih. Singapur – zvýšit prodej československých výrobků byl můj cíl, Benátky-Venecia město proslavené historií. Terst, město Gorica tam padl roku 1917 můj otec. Nekonečné řady bílých křížů, celé kopce poseté nimi – jsou to hřbitovy Čechů a Slováků z roku 1917.

Ochutnávám veškeré dobroty italské kuchyně, projíždím se na gondole benátskými ulicemi a několika málo slovy domlouvám se italsky. Cesta pokračuje. Milán- Turín-Janov. Genova-Janov město ležící v mořské zátoce. Jak krásný byl pohled z hotelu, kde jsem byl ubytován, do přístavu a na šíré moře. Příští den jsem již nastupoval na obrovskou loď Lloyd Triestino Victoria. Celá bílá, stála připravená v přístavě pro cestující, které dopravovala do různých světadílů. Cestující většinou Italové, několik Angličanů, Francouzů, velké množství arabů a Němců. Téměř každý národ měl tam někoho na daleké cestě …

Zahoukala siréna a loď se dala do pohybu. Po prvé v životě jsem se octnul na šírém moři. Italská kuchyň byla výborná. Makaróny, saláty různě připravované, ale většinou na oleji, víno to bylo na denním pořádku. Koupání v basénu na lodi , večerní tance, návštěva kina na palubě, to všechno bylo nám k disposici.

První zastávka byl Neapol. V pozadí věčná sopka Vesuv, chrlící ze sebe ustavičně sloup dýmu. Město na první pohled krásné, ale procházeje se neapolskými uličkami , viděl jsem velikou chudobu italského lidu, bydlícího ve sklepeních a na druhé straně nádherné paláce italských boháčů. To byl Neapol 1938, Itálie- která se houževnatě připravovala na válku. V Neapoli přisedlo k nám na loď mnoho italských kolonisátorů a vojska, mezi nimi generál Balbo, všichni byli na cestě do italského Somálska v Africe.

Další zastávka byl Port Said v Egyptě. Mnoho Egypťanů s čluny dostalo se už k lodi – ještě jsme byli několik kilometrů od přístavu – a nabízeli nám ke koupi různé výrobky. Tito obchodníci jsou neodbytní , nepustí zákazníka z očí až si od něho něco koupí.

Navečer jsme vjeli do suezského průplavu. Na levé straně nekonečná arabská poušť, samý písek, na pravé straně Egypt s železnicí a silnicí podél průplavu. V některých místech vidíme skupinu palem, jsou to africké oasy. Cesta suezským průplavem trvala celou noc, až teprve ráno vjíždíme do města Suezu. Na pravé straně vidíme obrovské písečné hory nazvané Ataka.

Celý den jsme čekali v Suezu a tak jsem se rozhodl ,že se půjdu do moře vykoupat. S velikou chutí vrhnu se do mořských vln, ale už zase lezu zpět, voda byla nemilosrdně studená, přestože tropické slunko přímo pálilo. Totiž voda v Suezu se přes noc velmi ochladí , takže to trvá potom dosti dlouho než ji slunko opět vyhřeje.

Navečer jsme opět vypluli a tentokrát do Rudého moře. Byl to nejtěžší kousek cesty pro nesnesitelné vedro. Zastavili jsme se asi v polovině Mrtvého moře v Massavě, kde fašističtí cestující vystupovali. Fašistická armáda vítala je s hudbou, my jsme však do přístavu nesměli a museli jsme zůstat na lodi. Už tehdy mohl člověk cítit to co znamená fašismus a jako příklad uvádím, že jak v Port Saidu tak i v Suezu , v přístavech které byly pod anglickou kontrolou, italští občané, cestující mohli se volně pohybovat. Ale jakmile jsme přijeli do italského přístavu, veškerá návštěva města byla zakázána.

Následoval Aden, arabské město na úpatí hor a už jsme se octli v indickém oceáně. Sem tam se ukáže ploutev žraloka a hejna létajících ryb se snaží dostat pryč od lodi. Jinak není známky života, přesto že pod námi v moři bylo tisíce různých ryb a miliony živočišstva. 5dní a 5 nocí plujeme indickým oceánem. Moře klidné, schováváme se před paprsky tropického slunka a na obzoru se nám objevily první stíny země Indie.

Milionový metropol Bombay . Už se objevil na obzoru pilot, to je malá loď, která vede dopravní kolos do přístavu. Za nedlouho jsme přívázány silnými lany k přístavní zdi. Obdrželi jsme zprávu,že loď bude stát v přístavu celý den, bude nabírat pohonné látky a potraviny pro cestující, takže můžeme do města.

Jdeme do indické chudé čtvrti, vidíme na vlastní oči v jaké bídě tito lidé žijí, vidíme jejich příbytky, chatrče a nízkou úroveň těchto chudáků. Zde poprvé jsem viděl domorodého rikšu.Bos, nohy samý sval, běhá rikša aby si vydělal na svoji obživu.

Byl večer, když jsme nastoupili opět na loď a pluli indickým oceánem dolů do Colomba. Tentokrát moře nebylo klidné a schylovalo se k veliké bouři. Loď se kymácela ze strany na stranu, vlny větší než loď sama se snažily překazit cestu naší dopravní lodi.Nestalo se tomu však, loď pomaličku plula dál a ráno když jsme se probudili byla obloha opět jasná a nikde ani mráčku.
(Pokračování)

BataStory.net, © 2005-2011 Pavel Hajný