BataStory.net

Syn Jana Tuši letitého ředitele Bati v East Tilbury – Sir John Tusa povýšený britskou královnou do šlechtického stavu za své zásluhy o BBC a jeho zahraniční vysílání, navštěvuje občas svou starou vlast a zanechává zde i rodinnou stopu. V tomto příspěvku vrací se někdy až dojemně do svého dětství.

Začátkem toho roku procházeli jsme s bratrem kolem bývalého sídla dnes už uzavřené britské firmy Bata Shoe Company v East Tilbury a vše se nám zdálo okamžitě známé i zvláštní. S matkou jsme zde žili jen krátce – ale stále jsme byli v kontaktu, protože otec vedl tu firmu třicet let, od roku 1939 až do roku 1969. Ale teď jsme ji navštívili jako tři generace rodiny, a s čerstvým pohledem. Co jsme si o tom místě opravdu pamatovali?

Jakoby se zde od druhé světové války moc věcí nezměnilo: dobré silnice, vybíhající ze dvou kruhových objezdů, vlastenecké názvy ulic – Queen Mary Avenue, ulice Krále Jiřího VI., Princess Margaret Road – připomínalo to, že zahraniční společnost, založená před druhou světovou válkou tím chtěla podtrhnout svou loajalitu.

Celá lokalita byla navržena (a působí dodnes) jako vzor města z dvacátých let minulého století, s pevnou hierarchií hodnot danou společenskou odpovědností. Krabičkám podobné domky s kontinentálními křídlovými okny (na rozdíl od v Anglii běžnách spouštěcích) a plochými střechami netypickými pro předválečnou Anglii; jakoby importovány přímo z centra evropského modernismu. vypadají trochu cizorodě i dnes.

Hned u vstupu jsme rozpoznali dnes už jen prázdnou a zatravněnou plochu někdejšího hřiště a tenisových kurtů. Naproti pak na svou dobu pokročilý plavecký bazén – s částečně zrušeným, částečně zastavěným objektem šaten. Nedaleko však stále se tyčící dominantní budovy společnosti, už trochu opršelé, ale svým stylem a rozměry stále reprezentující ambice firmy Baťa v East Tilbury.

Budova někdejšího Společenského domu (1935), později hotel Baťa) ztělesňovala společenskou stránku celé lokality. Už jen to slovo “společenství” zdálo se býti směrnicí, jak by se měli chovat ti, kteří zde žijí a pracují. Byli to “baťovci“ žijící v baťovské „bublině“ oddělené tratí z Fenchurch Street do Shoeburyness od nejbližších vesnic a měst v okolí.

Všechno, co bylo zapotřebí, bylo zde, v rozlehlém přízemí Společenského domu: Řezníctví, pekařství, holičství, autoopravna a samozřejmě i obchod s botami Baťa. Hned vedle bylo i kino Bata (nyní Village Hall) a také vlastní škola, zemědělských statek a průmyslovka. Měli tu i vlastní fotbalová mužstva a kriketové týmy, konaly se tu garden party či skvěle organizované sportovní dny, od atletiky až po přetahování lanem, i oslavné večeře pro dílny, které vyhrály výroční soutěž kvality.

Stavba tilburského “malého Zlína” naplánována na léta 1931 až 1938 firemním architektem Vladimírem Karfikem byla, stejně jako mnohé další jí podobné ve světě, navržena dle vzoru hlavního sídla Bati ve Zlíně, kde jsem se narodil. Tam, ve zvlněném podhůří Karpat, zbudoval Tomáš Baťa továrnu už počátkem století – rozsáhlý podnik k velkovýrobě obuvi. Vytvořil tak i model společnosti, v níž jeho měli jeho zaměstnanci pracovat efektivněji, protože žili ve slušných domech a využívali rozličných sociálních služeb. To byla převratná idea a během desetiletí pak byla taková komunita, navržená a vyzkoušená ve Zlíně, aplikována po celém světě.

Protože Zlín měl svůj Společenský dům, nechyběl právě takový ani v East Tilbury, holandském Eindhovenu nebo indické Kalkutě. Ve svém románu „A Suitable Boy“ (Způsobný chlapec), zachycuje to například Vikram Seth – sám kdysi baťovské dítě – se všemi nuancemi svých vlastních zkušeností v Batanagaru, citlivě a s humorem…

(Pokračování) (Čti také)

^{Obrázky – Bata Reminiscence and Resource Centre, East Tilbury a PH, překlad Marie Sirucek, Newcastle, AUS}