BataStory.net

O více než skrovných poměrech ve Velké Británii krátce po válce (pro obyčejného občana, k nimž tehdy patřila i celá řada Baťovců, dosti strastiplných), o nichž se zmiňuje Renka Vadroňová , píše ve svých pamětech i Jan Pivečka.

Ukázka z knihy jeho pamětí “Nikdy se nevzdávej”:

Ve srovnání s poměry v poválečném Československu se v Anglii žilo v té době nepoměrně hůře. Běžné živobytí u nás tehdy bylo dostupnější a kvalitnější, rozumíme-li pod tímto slovem pouze stravu, bydlení a nákup denních potřeb. Naše strava byla bohatší, nemluvě o všeobecně lepší úpravě jídel. České úřady se snažily obyvatelstvu přilepšit rozšířením sortimentů lístků na maso a chleba, zatímco Anglie té doby na svých lidech velmi šetřila. Stravování v restauracích bylo sice volné, člověk si však mohl poručit pouze tři chody jídla, to jest polévku nebo předkrm, hlavní jídlo a moučník. Chléb nebo houska přitom nahrazovaly jeden z těchto chodů. A když zákazníkovi normální porce nestačila, neměl možnost poručit si v téže restauraci další jídlo.

V Londýně činil tehdy týdenní příděl masa na jednu osobu pět set gramů. Na lístky byl i chléb, stejně jako čokoláda a veškeré cukrovinky. Zato kávu a kakao bylo možné koupit volně. Černý trh v Anglii však přitom téměř vůbec neexistoval a pokud ano, provozovali jej převážně cizinci. V tomto ohledu mohli tehdejší čeští šmelináři s přehledem udělovat Angličanům vysokoškolské lekce. Na lístky byl v Anglii samozřejmě i textil a obuv. Roční příděl činil třicet bodů, přičemž na jeden pánský oblek bylo třeba šestadvacet bodů, na plášť do deště čtrnáct bodů a na dobré pracovní boty osm bodů.

_Nedostatek zboží na britském trhu kontrastoval s čilým exportem, který Angličané stavěli po skončení války na první místo. I obyčejní Britové velmi dobře chápali nutnost takové politiky, o čemž svědčila například zdánlivá maličkost – to, jak se obyvatelé britských ostrovů pokorně a bez reptání stavěli do front na veškeré zboží a různé služby. Dělali to s vrozeným anglickým klidem. Každý den jsem byl přímo fascinován pohledem na prosté obyvatele Londýna, jak čekají až na ně přijde řada, aby si vybrali svůj skrovný příděl. _

O anglických frontách by se dalo dlouho vyprávět. Byl to jev, který Angličany uvyklé na válečnou skromnost snad nejlépe charakterizoval. Možná i díky této podivuhodné vlastnosti Britové porazili Hitlera. Fronty byly na vše. Když jste chtěli třeba v neděli do biografu, museli jste stát frontu, stejně jako jste museli čekat na snídani ráno v samoobsluze Lyons´ nebo na autobus při cestě do práce. Čekání někdy trvalo celé hodiny. Přitom tyto zástupy nebyly hlídány žádnými strážníky. Lidé se mezi sebou nehádali, neboť málokdo se snažil svého souseda předběhnout. Fronty se tvořily zcela dobrovolně všude tam, kde se sešlo několik lidí čekajících na tutéž věc. Takže mne vůbec nevyvedlo z míry, když jsem ve frontě musel čekat i na lístky na mezi Londýňany tehdy velmi populární průmyslovou výstavu nazvanou „Co Anglie vyrábí“…