BataStory.net

Jak Tomáš Baťa budoval firmu (01)

Zdeněk Pokluda

V záslužném sedmidílném projektu zlínského redaktora MFD Pavla Stojara přináší historik Zdeněk Pokluda mnoho takto souhrnně dosud neuvedených informací, které dokumentují život a dobu Tomáše Bati. (Pavel Hajný)

Vedle bratra Antonína a sestry Anny byl Tomáš Baťa nejmladší, ale projevoval nejvíc činorodosti a obratnosti. Doháněl nevelké vzdělání, hltal knihy, které přinášely něco nového, nepoznaného. Když se mu dostaly do ruky Obrazové dějiny národa českého, nemohl se odtrhnout, ještě po letech na to vzpomínal:

„Kniha mne uchvátila. Pozvolna počal jsem chápat ty nadšené řeči, které ke mně kdosi z knihy mluvil. Nikdy jsem neslyšel takto mluvit. Zde poprvé jsem se setkal s člověkem, který mi chtěl něco říci a jemuž patrně na tom záleželo, abych mu porozuměl. Hleděl na mne jako na sobě rovného, když mi vysvětloval pojem národa, státu, náboženství. A jak mluvil o statečných mužích. Plakal a smál jsem se při čtení. Leže v polední přestávce na lukách v trávě, neviděl jsem ani bratra, ani tovaryše, jak dovádějí a jak se baví.“

A zároveň se tehdy Tomáš s vervou hrnul do praktického života. Jako patnáctiletý výrostek odešel do Vídně a pokusil se osamostatnit, zakrátko se musel vrátit, ale hned zase zkoušel prodávat otcovy výrobky až v Praze. Ve Vídni i Praze se před ním otevíral nepoznaný svět.
Když Tomáš s bratrem a sestrou založili v roce 1894 zlínskou firmu, přibývaly zkušenosti z vlastního podnikání. Do roka hrozil bankrot a podařilo se ho odvrátit jen s nejkrajnějším vypětím sil. Pak se pozvolna před podnikem otevíraly nové obzory. Už roku 1897 přibyla pobočka firmy v Kelči s 32 dělníky, pracovala ale jen dočasně.
V roce 1899 se Tomáš vypravil do Frankfurtu nad Mohanem, kde poznal pokročilou techniku – a tehdy se stal přítelem strojů. Zároveň jeho mysl zaměstnávaly myšlenky vyčtené z knih Lva Tolstého, Svatopluka Čecha, Emila Zoly, a později o tom napsal:

„Četl jsem tehdy Tolstého romány hlásající prostý a primitivní život a já se stal jeho zbožňovatelem. Hlavu rozpaloval mi můj tehdejší názor na lidskou společnost, názor mých dvaceti let na život, vyčtený z knih Tolstého, z básní Svatopluka Čecha (Lešetínského kováře a Písně otroka znal jsem zpaměti) a celé naší literatury o českých bratřích. Snil jsem o prostém životě Tolstého. Až budu mít splaceny své dluhy, vlastně bratrovy, a ještě něco si nadto vydělám, zakoupím si malou selskou usedlost a budu sít jen tolik, kolik budu potřebovat pro sebe a svou rodinu… Budu-li potřebovat rýč a nářadí, to se udělá ve společné socialistické továrně, jak ji vylíčil Zola ve své Práci.“

Mladické sny a úvahy se pak dostaly, působením každodenní reality, do praktičtějších poloh – Baťa neodešel kamsi do ideálního ústraní nějaké usedlosti, ale setrval u svého: vedl závod dávající lidem zaměstnání a obživu, zůstal fabrikantem. Hodně nového si přinesl z Ameriky, kam se vypravil na zkušenou. Počátkem roku 1905 několik měsíců pracoval v tamních továrnách, poznával život a nikdy nezapomněl, co vypozoroval:

„Prodávání novin po ulicích bylo dost dobré zaměstnání pro synka nejvyššího úředníka, jak pro synka milionáře, tak pro synka dělníka… Již šestiletý synek zdál se otci dosti veliký, aby směl tvořit své vlastní jmění, aby o něm směl sám rozhodovat. Vedl ho k samostatnosti. Neměl pociťovat jeho, otcovu převahu. Měl se cítit rovnocenným občanem. Já obchodník – ty obchodník a naše šikovnost se rozezná podle toho, kdo více vyděláme… Duše amerického člověka nebyla spoutána pochybnostmi, smí-li jednotlivec hromadit jmění.“

Sbíráním praktických zkušeností doma, po Evropě i v Americe a důkladným promýšlením idejí, které hýbaly dobou, dospěl Baťa k vlastním názorům, stal se osobností s originálními postoji, zásadami, vizemi. O lecčem si mohl vyměňovat názory s Františkem Štěpánkem (1872 – 1934), jenž se hned v prvních letech sbližoval se začínajícím baťovským podnikem. K firmě se Štěpánek dostal možná tak trochu náhodou, v okamžiku když bylo potřeba (někdy v letech 1895 a 1896) dát do pořádku firemní účty a bilance.

Učitel ze zlínské měšťanky Štěpánek to dobře zvládl, prokazoval hodně praktických schopností, a tak se sblížil s Tomášem Baťou a účinně pomáhal s vedením obchodních knih a korespondence. Jako vzdělaný a obratný člověk uměl pohlížet za humna maloměstského Zlína a v roce 1900 se vypravil až do Paříže na světovou výstavu (rádi bychom věděli, zda cestu financoval ze svého kantorského platu, anebo spíš z přivýdělku u Baťů).

Po návratu vyprávěl Zlíňanům, co viděl v Paříži, a jistě dovedl leccos uplatnit i v praktickém životě. Štěpánkovo postavení u Baťů se posilovalo a onoho roku 1900 se stal i tichým společníkem ve firmě.

Za Tomášova pobytu v Americe počátkem roku 1905 měl Štěpánek v řízení baťovky velké slovo, a tak úplně skoncoval s kantořinou a téhož roku vstoupil do Baťova podniku. Byl v něm prokuristou, tedy v nejužším vedení, podílel se na utváření organizace výroby a měl vliv na obchodní aktivity.

Zanedlouho se ale věci změnily, protože Baťa se Štěpánkem se rozkmotřili. Jejich náhledy se rozcházely už za velkého stávkového střetnutí v továrně v roce 1906, silně se navíc odcizili v osobních vztazích (měli se stát švagry, avšak Tomáš zrušil své plány se sňatkem). A nakonec padlo na váhu i to, že Štěpánek se stále živěji pouštěl do veřejného dění, kdežto Baťa si uchovával od politiky odstup a na prvním místě byla u něho továrna.

V roce 1907 Štěpánek od Baťů odešel a každý se pak vydal vlastní cestou. Svůj čtvrtinový podíl na firmě Štěpánek vyčísloval na 65 000 korun, peníze pak vysoudil a zakrátko dosáhl úspěchu jako majitel vlastní zlínské továrny na boty a současně jako starosta města (v letech 1908 až 1919).

Pokoušel se dostihnout Baťu, a ten zase pracoval s o to větším úsilím. V prostředí soutěže, konkurence, byl Baťa ve svém živlu, budoval svou rostoucí továrnu na boty a udržoval si náskok před Štěpánkem a samozřejmě i před ostatními zlínskými závody. Zlín se tak kolem roku 1910 před očima měnil, svými továrnami vyrůstal v průmyslové město.

Jako největší zdejší továrník měl Baťa ve Zlíně své postavení, a přitom zároveň nalézal cesty vedoucí daleko nad místní maloměstské poměry – pěstoval kontakty s Brnem, Prahou, Vídní. Když stavěl svou vilu, dostal se až ke známému pražskému architektu Janu Kotěrovi, jenž Baťovi vytvořil na Čepkově pěkné rodinné sídlo (1912), na jehož výzdobě se třeba také podílel známý malíř František Kysela.

K cestám do Vídně zase Baťu vedly mimo jiné i osobní důvody, neboť v tamních intelektuálních kruzích si našel Marii Menčíkovou a jako novomanželku ji roku 1912 přivedl do Zlína.

V Brně Baťa našel mladého inženýra Hugo Vavrečku, jenž pak na jejich seznámení vzpomínal takto:

„Bylo zjara roku 1906, kdy jsem byl asistentem elektrotechniky u profesora Sumce. Tomáš Baťa to patrně někde vyzvěděl. Seděl jsem u oběda ve Slavii, když ke mně přisedl bez dlouhých orací s nějakým snad ‘dovolte’ cizí člověk. Podíval se na mne zkoumavě (byl to opravdu pohled hodný Sherlocka Holmese) a řekl: ‘Vy jste pan Vavrečka?’ Pouze jsem polkl sousto a přikývl. ‘Já su Baťa. Ze Zlína…’ ‘Co jsem chtěl řéct. Ano! Tak prosím vás, co je to kosinus fí?’ Sousto mně patrně uvázlo v krku, neboť jsem se rozkuckal smíchy. Baťa se rovněž velmi srdečně smál. A užmě pak až do večera nepustil. Chtěl, abych ho za jedno odpoledne naučil elektrotechnice… Musím však říci, že Baťa byl ten nejučenlivější a nejbystřejší žák, jakého jsem v životě poznal.“

Oba se spřátelili a Vavrečka pak po léta přispíval Baťovi radou a pomocí. V roce 1932 Vavrečka opustil diplomacii a vstoupil do firmy, ve které měl po šéfově smrti výjimečné postavení jako člen nejužšího řídícího týmu až do roku 1945. Byl v ní nenahraditelný jako diplomat i jako muž dokonale zasvěcený do nejdůvěrnějších záležitostí.

^{© Zdeněk Pokluda, 2008}

Zpět na volbu textu ostatních článků ze seriálu MFD