BATAWA, nejúspěšnější "malý Zlín" v Novém světě

Nebylo náhodou, že po zabrání Československa Němci v roce 1939 se právě Kanada stala pro české baťovce v minulém století zemí zaslíbenou.

Zde našla značka už před válkou odbyt v obchodech, avšak od roku 1939 i bezpečný asyl pro veškerou, před Hitlerem na poslední chvíli sem přestěhovanou výrobu z mateřského Zlína..

Batawa

Je smutné, že když se v dnešním Česku nebo na Slovensku optáte na Batawu, neví naprostá většina lidí, kam ji přesně zařadit. S Baťou si je sice možná aspoň ti starší spojí, ale aby věděli, že vzniklo už za války, nebo dokonce, kde přesně se nachází… Vsaďte se, že i ti nejschopnější si je spletou s kdysi ještě holandskou Batávií nebo v lepším případě s indickým Batanagarem nebo ji umístí do Afriky, ne-li rovnou do Indonésie.
Přitom je kanadská Batawa možná nejlepším příkladem baťovské myšlenky. Dobře připravené a organizované expanze z ochromeného srdce firmy – Zlína – do svobodného světa amerického kontinentu.

Zlín byl už okupován, Amerika byla tehdy ovšem ještě neutrální a ani Kanada (tenkrát součást britské koruny) nebyla s Němci ve válce. Jen tak se mohlo stát, že v roce 1939 přijelo z tehdy již Němci okupovaných Čech a Moravy (Slovensko se už předtím odtrhlo a jako tak zvaný Slovenský štát bylo Hitlerovým spojencem) ke stu baťovských odborníků s rodinami, aby osídlili okolí nedaleko nevelkého Trentonu, u nějž se začala stavět Batawa.

O této historii vyprávějí dnes bohužel z vlastní zkušenosti většinou už jen jejich tehdejší děti. Mnohé přijely s nimi, mnohé se narodily až v Batawě. Ale i když Batawu jako takovou po dokončení školy a s dospíváním a započetím vlastního života dříve či později opustily, všechny se shodují v jednom: Batawa pro ně byla nejenom startem ale především nezapomenutelným celoživotním zážitkem, který je ovlivnil navždy.

Všechny pak dobře využily oné “injekce” baťovství, které se jim v Batawě dostalo. Ačkoliv v nejrůznějších profesích a směrech, vedly si dobře a duchu, v němž je vychovávali jejich rodiče, se zavděčily. Jsou z nich (a dnes už zase i z jejich dětí) úspěšní odborníci, obchodníci, lékaři, universitní profesoři, ba diplomaté, a semínka rozhozená tak v bouřlivých dobách počátku druhé světové války do kanadské půdy, prokázala nejen životnost ale i myšlenkovou a genetickou sílu.

Setkávají se dodnes (právě letos se má uskutečnit další setkání) a pojem “Batawa Kids” jak si říkají, se už stal pojmem.
Zde přineseme jména jejich rodičů – pionýrů, kteří zde působili v samém začátku. A postupně uvedeme i ta další, protože Batawa nezůstala osamocena a postupně se do ní přistěhovávali i Baťovci z dalších Malých Zlínů. A naopak – právě Batawa se pro své pokročilé strojírenství stala kromě strategicky nosného potenciálu napomáhajícího spojeneckému zbrojnímu průmyslu, také mateřskou základnou vybavující svými výrobními stroji později všechny ostatní baťovské továrny všude po světě. Dokonale zastoupila komunisty ukradený Zlín.

„Tenkrát jsme přijeli z komfortu předválečného Zlína s ústředním topením, jezdícími schody, spoustou světel a přeplněných obchodů do těžko představitelné chudoby ,“ vypráví jedna z pamětnic, Blažena Stodůlková, jíž bylo tehdy pět a viděla tak tehdejší realitu kanadského venkova obzvlášť kontrastně. „Každá rodina byla přidělena do jednoho stavení, tam bydlela i jedla. My jsme se dostali k Rodgersovým, kde jich samotných bylo dvanáct.”

„Dole byla obvykle velká místnost s krbem, zato nahoře v ložnici se ani v zimě netopilo. Naše peřiny zůstaly v bednách, co nám Němci zabavili na hranicích a v Kanadě jsme tenkrát měli jen „patchworks“, tenké, z kousků látek posešívané přikrývky trochu vypolstrované vlnou. Někdy jsme si museli pomoct kabátem. Na záchod se chodilo přes dvůr do dřevěné budky se srdíčkem ve dveřích. A lavor (tekoucí voda nebyla) byl ráno pravidelně zamrzlý.”

Některé rodiny měly to štěstí, že jejich bedny Němci nezabavili, takže nemrzly, ale skoro polovina jich na tom byla podobně. Jednou týdně vzal pan Rodgers sekyru a ve stodole, kde visela zmrzlá půlka buvola, usekl porci masa k nedělnímu obědu. Přes týden maso nebylo. A za těchto podmínek se, dokud se nepostavily vlastní baťovské domky, pracovalo, budovala a oživovala se fabrika, instalovaly stroje, obstarával materiál, zacvičovali lidé…

Osudy její rodiny nebyly právě typické, protože ta Batawu později opustila a časem se vrátila i do vlasti, připravované vzpomínky dalších, především synů a dcer slavných jmen: Antonína Daičara, Johna Čipery, Franka Rabela… a dalších, na jejichž souhlas se zařazením jejích vyprávění čekáme, však pokrývají celé období poválečného vzestupu a později bohužel i útlumu legendární Batawy.

Fasáda hlavní budovy obuvnické výroby.

Vpravo za ní se nachází budova za války nejdůležitější součástí Batawy baťovských strojíren. I o těch nám budou vyprávět někteří z těch, kdo jimi sami prošli jako: Walter Pawlica nebo AntonínKukliš…

Vzorně zakonzervovaný areál čeká na své převtělení nebo znovuzrození.

(Vyprávění, text i obrázky z historie Batawy se stále *doplňují*.)

Podívejte se také na nejnovější iniciativu paní Sonji Baťové, která plánuje oživit starou Batawu.