BataStory.net

Jak se buduje zahradní město (6)

V záslužném sedmidílném projektu zlínského redaktora MFD Pavla Stojara přináší historik Zdeněk Pokluda mnoho takto souhrnně dosud neuvedených informací, které dokumentují život a dobu Tomáše Bati. (Pavel Hajný)

Při své továrně, která se postupně rozrůstala, nechal Baťa postavit nevelkou skupinu obytných domků pro zaměstnance. Přímo v sousedství výrobních objektů se tu objevila „civilní“ architektura šesti zděných dvojdomků s mansardovými střechami. Bylo to v letech 1912 až 1913 a nikdo tehdy nemohl tušit, že té „civilní“ architektury bude zanedlouho tolik, že se stane jedním ze symbolů baťovského Zlína.

Když se ty první domky stavěly, vířily už Baťovi v hlavě další a další představy. Cosi o tom víme díky Eduardu Malotovi, jenž zaznamenal vzpomínku na rozhovor, který Baťa vedl zrovna onoho roku 1912. Šéf mluvil o nutnosti myslet na věci, které přijdou za pár let. Stál ve své tovární budově u okna s výhledem k jihu, k pozemkům zámeckého pána barona Haupta, a vykládal, kde tam bude stát konsum, kolonie dělnických domků a podobně.

Baťa naslouchajícímu úředníkovi přikazoval předem připravovat všechno potřebné – nakupovat stavební stroje, dřevo, prostě všechno. Kromě toho, co slyšel, utkvělo úředníkovi v paměti i zanícení, s jakým šéf mluvil. Zároveň se zdráhal věřit v reálnost těch představ – vždyť každý věděl, že baron své pozemky nemíní prodat.

Takové pochybnosti byly za pár let pryč. Za války se poměry měnily, Baťovi se už roku 1917 podařilo smluvně si zajistit právo odkupovat od barona právě ty důležité pozemky jižně od továrny, a cesty k uskutečnění nedávné šéfovy vize byly volné. Bez meškání se Baťa dohodl s Janem Kotěrou, pražským profesorem a známým architektem, a ten už uprostřed léta 1918 předložil hotový regulační plán k výstavbě rozsáhlé dělnické kolonie.

Přitom tu zároveň předestřel, kam v prostoru jižně od továrny umístit také konsum, lázně, poštu, hotel, obchodní dům, čítárnu, kasino, biograf, školy, jesle, nemocnici. Jak je vidět, Baťa tu chtěl mít malé město s náležitým vybavením.

Přesto, že stále ještě válka neskončila, mluvil Baťa o budovách, které budou sloužit kultuře a obchodu. Spěchal s přípravami k obytné kolonii, ve které výstavbou čtyř set dělnických domků – podle Kotěrova návrhu – měl být pověřen architekt Dušan Jurkovič. K účasti Jurkovičově pak nedošlo, ale stavět se začalo, hned po válce vyrůstaly Kotěrovy domky obklopené zahrádkami (1918 – 1921).

O pár let později, na blízku obytným domkům, v nově budovaném náměstí Práce (1925 – 1932) se brzy ztělesňovala původní Baťova vize o tom všem, co má sloužit lidem. Naproti továrně směrem k lesu, nad prvními ulicemi domků se zahrádkami brzy přibylo parkově upravené prostranství zvané „Stromovka“. Upravovalo se na Letné na jaře 1921, aby lidé _„měli si v neděli odpoledne kam vyjíti, jmenovitě kam vyvésti svoje děti. Chéfovi tane na mysli vzor anglického Hyde-Parku, ve kterém v neděli odpoledne spatříte rodiny seděti na trávníčku a děti si hráti kolem“.
Touha žít v prostředí zahrad a parků tu byla stále přítomná a zaznívá opět třeba ve slovech pronesených starostou Baťou v červenci 1925: „Potřebujeme vybudovati plíce obce, to jest parky, kde by naše děti měly možnost pobytu na čerstvém vzduchu…“_

Ještě zřetelněji se takovéto představy ukázaly veřejnosti v průvodu na l. máje 1926, kde byl k vidění plastický model budoucího Zlína jako zahradního města. Pro lidi to byla podívaná, po baťovsku jasně a srozumitelně se tu na modelu ukazoval velkorysý projekt, a z toho, co zapsal kronikář, se dočítáme, že „starosta města tov. Baťa zamýšlí přetvořiti a rozšířiti Zlín … na zahradní město s 50 000 obyvatel“.

Záměry směřující k zahradnímu městu dostávaly pevnou podobu a starosta Tomáš Baťa je na l. máje 1927 vyslovil jako program: „Svobodný občan potřebuje ku svému rozvoji prostor. (…) Proto stavíme naše obydlí prostranná a volná na všechny strany. Proto chceme zahradní město.“
Zároveň si mohli Zlíňané v novinách prohlédnout zastavovací plán města od Františka L. Gahury a pak i jeho návrhy parkových úprav. Baťa s Gahurou úzce spolupracovali, záměry a projekty se rychle měnily ve skutečnost, stavělo se svižným tempem: kolem města se od poloviny 20. let šířily zahradní obytné čtvrti, zelení byla obklopena školní čtvrť, internáty, nemocnice či další části města.

Baťovo a Gahurovo zahradní město vyrůstalo před očima tempem, které bralo dech. V závodních novinách se hrdě konstatovalo, že koncem roku 1931 dospěl Zlín už k počtu přes třicet tisíc obyvatel, s rostoucím sebevědomím se hledělo do budoucna, lidé jako by dostali křídla. V novinách se objevovaly představy o tom, jak se tu bude žít třeba roku 1959 a podobně.

Když byl v únoru 1932 zveřejněn nový Gahurův plán, provázely ho komentáře, jak bude Zlín vypadat za deset let a mluvilo se už o stotisícovém Zlíně. Rozvojové projekty se tehdy už vztahovaly také k Otrokovicím. Při úmrtí Tomáše Bati roku 1932 byl tu už jiný Zlín, než před pár lety – stálo zde zahradní město vybavené nejmodernějšími, jakoby „americkými“ vymoženostmi, s velkoryse projektovanými komunikacemi, zahradními čtvrtěmi, školskými a zdravotnickými objekty.

Za připomenutí tu stojí slova Eduarda Staši, jenž se stavebním vývojem Zlína důkladně zabýval: „To základní a rozhodující se … odehrálo už do roku 1932… V jeho (tedy Baťově) osobnosti zaslouží obdiv obrovské zaujetí a cílevědomá vůle dokázat, že průmyslové město se dá budovat jako moderní, krásné zahradní město. (…) V roce 1932 bylo před dokončením náměstí Práce a z velké části postaveny budovy prospektu internátů. Vybudovány byly obytné čtvrti Letná, Nad Ovčírnou, Zálešná, Podvesná a část Dílů. Započata byla školní čtvrť a před dokončením byla nemocnice… Zregulována byla Dřevnice a Kudlovský potok, postavena nová silnice do Otrokovic, založen Lesní hřbitov… (…) Areál továrny na obuv byl v roce 1932 před dokončením na území mezi Malenovskou ulicí a železnicí a už se přehoupl ke Dřevnici.“

Ze statistik lze vyčíst, že typických baťovských domků v roce 1932 stálo už 1564 (dalších skoro 490 jich přibylo do roku 1939). Při výstavbě Zlína se ke slovu dostávaly významné osobnosti. Napřed Kotěra a pak sem radou přispíval další pražský architekt Josef Gočár. O klíčové roli Františka L. Gahury už byla řeč. Krátce se u firmy mihl Miroslav Lorenc. A pak přišel také mladý Vladimír Karfík, kterého šéf Tomáš Baťa přijímal roku 1930.

Po smrti Tomáše Bati výstavba průmyslového a zahradního Zlína pokračovala, dobíhaly rozestavěné programy (školy, internáty, nemocnice), realizovaly se už navržené projekty, například Památník Tomáše Bati (1933), vyrostly Studijní ústavy (1936 – 1938), správní budova firmy mrakodrap (1939).

Za starostování Dominika Čipery přibývalo ve 30. letech vazeb, kterými se Zlín propojoval s širším regionem. Ve vzduchu tu přetrvávalo mnoho z úsilí Tomáše Bati, jenž uměl strhávat svými vizemi a zároveň dokázal tyto vize také uskutečnit. Zlín jako zahradní a zároveň průmyslové město se stal svébytným modelem, který předznamenal výstavbu sousedních Otrokovic (1930) a hned nato byl „exportován“ do zemí, ve kterých Tomáš Baťa zakládal své zahraniční továrny (1931 Německo, 1932 Jugoslávie, Polsko, Švýcarsko, Francie, Indie). Baťovská města z červených cihel v dalších letech přibývala v Anglii, Holandsku, USA, Kanadě, Maďarsku a jinde. Leckde v nich dodnes nalezneme typicky zlínské tovární budovy a obytné domky.

Každodenním životem mezi stavbami svítícími novotou si obyvatelé Zlína jednoduše přivykali světu moderní architektury. A také začínali být na své město hrdí. Obzvlášť, když slyšeli pochvalu. Třeba z úst anglického architekta A. MacDonalda, jenž sem zavítal v březnu 1933 a podle místních novin „byl neobyčejně překvapen architektonickou vyspělostí celého města. Svůj silný dojem vyjádřil také telegramem, který odeslal svému otci do Londýna: This place is amazing (Toto místo je úžasné)“.

Ojedinělá podoba města podněcovala k porovnání a ke snaze pochopit něco ze zdejšího ducha. A tak třeba J. Laube přišel v dubnu 1933 s tímto pocitem: „Zlín rostl a roste amerikánskou rychlostí, ale při tom zdravě, jako by při jeho rozvoji šťastně spolupracovaly americký rozum a slovanské srdce.“ Brzy poté se Zlín dočkal významné návštěvy. Na Gahurův podnět pozval Dominik Čipera do Zlína slavného architekta Le Corbusiera. Ten zde na jaře 1935 pobyl několik týdnů.

Po návratu do Paříže načrtl v květnu 1935 něco ze svých dojmů: „Zlín jest zářivým fenoménem. (…) Zjistil jsem ve Zlíně rozumnost některých původních zásad, tak například standardisace veškerých nosných částí budov. Různé zlínské instituce, továrny, internáty, školy, Památník Tomáše Bati, sociální oddělení mají onu jednotnou kostru, která tvoří ze spřízněných částí souladný celek. Zvolený modul je naštěstí dobrý. (…) Zdálo se mi, že zlínští šéfové a pracovníci jsou vskutku spjati společnou myšlenkou, že tam vládne kolektivní enthusiasmus. Toho právě je světu třeba. (…) Do paměti vrylo se mi však zejména jednak intensivní užívání strojů, jednak snaha osvobozovat tímto způsobem, osvobozovat den co den a zužitkovat takto nabyté svobody k vyšším cílům… Zlín je, celkem řečeno, jedním z horoucích míst nového světa. Žije se tam!“

Ve Zlíně to samozřejmě rádi slyšeli, důležitější však bylo, že Le Corbusierova slova otevírala cestu k proslulosti zlínské architektury ve světě.

Zbývá se zmínit, že svérázné postoje v tomto ohledu zaujal J. A. Baťa. Ten se v Americe v roce 1939 (jak sděluje M. Zelený) opřel „do toho negramotného, bezmyšlenkovitého modernismu, jímž naši architekti zamořili naše zlínské stavby“ a představoval si něco jiného: „Stejně tak jsou naše domečky prostě rudé kisny, bez kouska vkusu, a naše stavby jsou nevyváženy v proporcích, zkrátka krabice bez kouska promyšlení.“

Po válce se mnoho změnilo, avšak charakter zahradního města si Zlín uchoval. Respektovali to i architekti následujících generací, kteří leckdy dovedli rozvíjet variace na typicky zlínskou, červeno-bílou barevnost.

^{© Zdeněk Pokluda, 2008}

Zpět na volbu textu ostatních článků ze seriálu MFD