BataStory.net

Jak se budují baťovské podniky (03)

Zdeněk Pokluda

V záslužném sedmidílném projektu zlínského redaktora MFD Pavla Stojara přináší historik Zdeněk Pokluda mnoho takto souhrnně dosud neuvedených informací, které dokumentují život a dobu Tomáše Bati. (Pavel Hajný)

Do Zlína 20. let sílil proud lidí, kteří přijížděli prohlédnout si, co Baťa dokázal. Do továrny se návštěvníci dostali snadno: poučen tím, co viděl v Americe u Forda, zpřístupnil Baťa své závody, a tak sem už od roku 1921 přicházely exkurze.

Podávaly si tu dveře skupiny zájemců z různých koutů Československa, přijížděli podnikatelé z Anglie, Rakouska, Francie a dalších zemí a také se tu už v letech 1928 a 1929 objevili Japonci, vedle nich Američané a další. Přijížděli novináři, národohospodáři a také vyslanci z evropských i zámořských zemí.
Návštěvníci se mohli přesvědčit, že u Baťů se vyrábějí nejen boty, podnikání se stále rozvětvovalo: od roku 1923 se začalo s gumárenskou výrobou (podpatky, pak obuv, posléze podlahoviny, hračky, pneumatiky). Roku 1924 byla zakoupena železnice Otrokovice-Zlín-Vizovice, na zlínském letišti se tehdy začala rozrůstat flotila firemních letadel, přibylo stavební a projekční oddělení. Zpracování potravin se stěhovalo do moderních provozů (1927), firma točila vlastní filmy (1927) a vznikalo filmové oddělení, běžela chemická výroba (krémy na boty a jiné). S každým dalším rokem přibývaly nové obory podnikání: pedikúra (1929), pojišťovna Atlas (1930), potom plynárenství, automobilová nákladní doprava, textilní výroba – ponožky a punčochy (1931).

Uprostřed toho všeho byl všudypřítomný šéf Tomáš Baťa, jenž zároveň k práci přitahoval stále víc lidí. Rozšiřovalo se působení lékaře Dr. Rudolfa Gerbece, na jehož úsudek Baťa hodně dal. Z generačně mladších mužů se rychle vypracoval Dominik Čipera, jenž měl své kontakty ve finančních kruzích, prokazoval všestranné řídící schopnosti a během několika let zaujal špičkovou pozici prokuristy (1925), tedy druhého muže po šéfovi.

Své lidi posílal Baťa na cesty po všech kontinentech, aby získali zkušenosti. Čipera psal v roce 1925 z Ameriky: „Jakmile bude ve Zlíně rychlé spojení a dostatek bytů, přijdou již sami dobří pracovníci. Rozsáhlé moderně zařízené dílny s prvotřídními stroji jsou málo platné bez prvotřídních pracovníků, a těch je nyní u nás nedostatek… Při dnešních poměrech v republice ten, kdo disponuje dostatečným počtem pohodlných bytů, musí strhnout ty nejlepší lidi k sobě. Zlín musí být velký! Lidé místo do Ameriky se musí stěhovat do Zlína. Až budeme mít ve Zlíně 100 000 obyvatel, budeme mít také 16 000 dobrých dělníků.“

O něco dříve byl v Americe i Jan A. Baťa a sděloval odtamtud mimo jiné poznatky o výrobě, zaměstnaneckém bydlení nebo účinnosti reklamních filmů. V polovině 20. let byl pak šéfem poslán také do Jižní Ameriky.

K mladším patřil Josef Hlavnička, ženatý s nevlastní šéfovou sestrou, jenž pracoval v nákupu, spravoval různé výrobní provozy a koncem 30. let zaujal místo v nejužším vedení firmy. O tom, jak Baťa působil na spolupracovníky, zanechal zajímavou vzpomínku právě Josef Hlavnička:

„Když jsem byl v mladších letech vedoucím nákupu, sjednával jsem ve Francii dodávku prošívací příze na delší dobu dopředu. Než došlo k postupné expedici, poklesl značně francouzský frank. Když se nevzpamatovával, dohodl jsem se s dodavatelem (na jeho přání, protože potřeboval peníze), že celou dodávku zaplatím předem. Tak se stalo, že poklesem franku jsem za čs. koruny zaplatil nejen celou objednávku, ale ještě mi nemálo franků zůstalo. Zanedlouho frank znovu zpevnil, a já ty zbylé valuty prodal. Celá věc byla spíše náhoda než co jiného, burze jsem nerozuměl a také jsem na vydělaných penězích neměl žádnou zásluhu. Když potom Tomáš Baťa prohlížel týdenní výsledky nákupní skupiny, všiml si, že jedno z oddělení, které se držívalo jen tak tak, vykazuje neobvyklý zisk. Chtěl vysvětlení – a to já už tušil, že je zle. To je kursovní diference, musel jsem s pravdou ven. Když jsem skončil, Tomáš Baťa vydechl: To je katastrofa, z Hlavničky se stal burzovní spekulant. Trvalo chvíli, než se vzpamatoval, a pak mi důrazně vysvětloval, co to burza je, zda vím, že na ni nemohu mít žádný vliv, že spekulantství je hazard, který se slušným obchodem nemá nic společného. Ty peníze se k nám dostaly nepoctivým způsobem – dodal – nikdo z nich nebude mít žádný prospěch a půjdou na podpůrný fond. Ještě ve dveřích se ke mně obrátil: Je ti jasné, že jsi na burze nevydělal? Nikdy na to nezapomeň.“

Vedle už zmíněných Čipery nebo Hlavničky přibývali kolem šéfa další lidé a všichni měli co dělat, protože podnikání se rozšiřovalo do dalších míst – Baťa, to už dávno nebyl jenom Zlín. Už od roku 1917 se vyrobené boty prodávaly ve vlastních firemních prodejnách, při nich se zřizovaly od roku 1923 správkárny obuvi a později také pedikúra. K baťovské prodejní síti po celém Československu v roce 1925 patřilo 176 prodejen a do roku 1931 jejich počet stoupl více než desetinásobně na 1825.

Baťovský prodej s devízou „Náš zákazník, náš pán“ a s všestrannou reklamou byl brzy proslulý. Dominovaly mu supermoderní skleněné paláce, firemní „domy služby“, z nichž první ohromil roku 1929 zákazníky na pražském Václavském náměstí. A třeba v Brně zamýšlel Tomáš Baťa – věrný svým americkým inspiracím – postavit rovnou mrakodrap.

Při prvomájovém průvodu roku 1926 se Zlíňanům v defilé alegorických vozů představovala také „ohromná cívka nití, znázorňující budoucí mrakodrap (obchodní dům) Baťův v Brně“.

Začal se v roce 1930 stavět podle nového baťovského architekta Vladimíra Karfíka, avšak na brněnské radnici se věci jaksi zauzlily a budově bylo dovoleno dorůst do pouhého sedmého patra. A tak když to nešlo v Brně, stavěl Tomáš Baťa své první mrakodrapy ve Zlíně – vyrostl tu desetietážový obchodní dům, dnešní Prior (1931) a vzápětí nad ním dvanáctietážový hotel (1932). Ve stejné době vyrůstaly Baťovy skleněné domy služby ve velkých městech po republice a přitahovaly tisíce zákazníků.

Do různých míst v zemi pronikl Tomáš Baťa nejen prodejnami, ale také svými továrnami. V letech 1917 až 1923 měla firma pobočnou továrnu v Pardubicích, ale to hlavní přišlo o pár let později.

Na mapě baťovských podniků se objevily Otrokovice, kam se v roce 1929 přesunulo zlínské letiště a od roku 1930 se na Bahňáku budovalo celé baťovské průmyslové město.

Vzápětí se k firmě roku 1931 připojily kožedělné továrny, kterým za tehdejší krize hrozilo uzavření, a vláda napomáhala k jejich udržení i tím, že tyto podniky byly prodány Baťovi: šlo o továrny v Třebíči a ve slovenských Velkých Bošanech. Současně Baťa na Slovensku získal továrnu v Nových Zámcích.

Počet zaměstnanců firmy v letech 1923 až 1931 vzrostl šestnáctinásobně na skoro 30 tisíc lidí. Tomáš Baťa řídil kolos sdružující výrobu od bot přes strojírenství, energetiku, potravinářství, chemii a gumárenství, dopravu a mnohé další. Jeho továrny a prodejny se prostíraly po celém Československu a skoro na všech kontinentech. Baťovy závody tu stály jako skvělý příklad úspěchu jednotlivce – selfmademana i jako reprezentant československého hospodářství.

Po šéfově smrti v roce 1932 firmu vedl řídící tým -nový šéf Jan A. Baťa a ředitelé Dominik Čipera a Hugo Vavrečka.Výkonný a ziskový systém výroby a prodeje, uvedený do chodu Tomášem Baťou, se nezastavil, pod vedením tříčlenného direktoria pokračovala firma bez zakolísání v dalším rozvoji.

Do roku 1938 se počet zaměstnanců zdvojnásobil na 65 tisíc lidí. Přibyly nové obory podnikání jako námořní doprava a hnědouhelná těžba (1932), výroba letadel (1934), umělého hedvábí a plynových masek (1935). Začaly vyrábět baťovské továrny v Napajedlích a Batizovcích (1935) a v Liptovském Sv. Mikuláši (1938), a další pak v zahraničí. Na samém počátku války přibyly továrny v Baťovanech (Partizánske), Sezimově Ústí, Zruči nad Sázavou.

Členové tříčlenného direktoria vedli firmu společně a každý z nich přispíval svým dílem k dalšímu rozvoji. Jan A. Baťa uplatňoval své zkušenosti ve výrobě a technologiích (strojírenství, výstavba Otrokovic a podobně), invenčně rozvíjel reklamu, technický výzkum a vyšší formy vzdělávání. Dominik Čipera měl klíčovou roli v rozhodování o ekonomice a organizaci závodů a zároveň reprezentoval firmu na veřejnosti jako starosta Zlína a předseda Regionálního sboru zlínského. Hugo Vavrečka byl nenahraditelný ve stycích se zahraničím a také s politickými a hospodářskými kruhy.

Spolupráci vedoucích osobností usnadňoval vzájemný respekt a duch loajality. Hugo Vavrečka oceňoval u Jana A. Bati pracovitost a také fantazii, která nového šéfa hnala „často do kousků zrovna bláznovských – a které se skoro vždycky bohatě vyplatily“, jak upozorňuje novinář Edvard Valenta.
Pokud ovšem šéfovy nápady směřovaly do slepé uličky, pak bylo na Čiperovi a Vavrečkovi, aby problematické představy tlumili, usměrňovali, rozmlouvali – a Jan se pak musel vyrovnávat s pocitem, že ho ti dva brzdí.

Bez těch dvou, jak se ve firmě vědělo, se šéf nemohl obejít, a tak nakonec bylo nejdůležitější, že Jan měl „při všech svých nedostatcích a při počátečním komplexu … dostatek přirozené inteligence, aby dovedl s Čiperou spolupracovat a často se i jeho názoru podřídit, takže výsledkem bylo nevídané zrychlení budovatelského tempa.“ (Edvard Valenta).

Tříčlenný tým rozhodoval společně, v baťovské firemní kuchyni se míchalo třemi vařečkami. Navenek sotva se dalo rozlišit (a tím méně to jde dnes), kdo z těch tří více či méně ovlivnil to které konkrétní rozhodnutí. Úspěchy firmy patří všem společně.

^{© Zdeněk Pokluda, 2008}

Zpět na volbu textu ostatních článků ze seriálu MFD