BataStory.net

Jak se dělá hospodářský zázrak (02)

Zdeněk Pokluda

V záslužném sedmidílném projektu zlínského redaktora MFD Pavla Stojara přináší historik Zdeněk Pokluda mnoho takto souhrnně dosud neuvedených informací, které dokumentují život a dobu Tomáše Bati. (Pavel Hajný)

Už před první světovou válkou baťovka rozvětvovala své působení. Kromě obuvnických provozů měla vlastní strojírnu (1903), razily se cesty k odbytu výrobků, a těsně před válkou začínal také export (Německo).

Za války se rychle přidružovala další odvětví: rozběhla se – podobně jako u konkurenční Štěpánkovy firmy – koželužna (1915), šéfovi se podařilo – přeplacením Štěpánkovy nabídky – koupit zlínskou elektrárnu (1917), přikoupena byla zlínská panská cihelna (1918) a vedle toho také hospodářství Cecilka u Lužkovic (1917) a lesy u Loučky poblíž Valašského Meziříčí (1918). Šéf zřídil závodní konsum (1917) pro lepší zásobování zaměstnanců za válečné nouze, běžel provoz na zpracování dřeva a také se začalo s vydáváním firemních novin nazvaných po baťovsku jednoduše Sdělení (1918).

Počátky závodního listu byly prosté. Baťa měl v brněnských Lidových novinách přátele a redaktor Golombek později vzpomínal, jak prý kteréhosi večera roku 1918 přišel do redakce Baťa s neobvyklou žádostí: „Dejte mi tři redaktory a dva sázecí stroje. Budeme ve Zlíně dělat časopis. Odvezu si je hned.“
Dostalo se mu vysvětlení, že to není tak jednoduché, ale to Baťu neodradilo. Začal s novinami po svém, na koleně, a 25. května 1918 vyšlo první číslo.

Jak vzpomíná pozdější baťovský redaktor Josef Vaňhara, začalo Sdělení „jako malý čtyřstránkový týdeníček kvartového formátu, tištěný na hrubém papíře, jak to bylo tehdy, na dně válečné bídy možné… Stačila k tomu malá akcidenční tiskárnička, kterou závod v té době už měl. Tiskly se v ní hlavně takzvané úkolové lístky, dále štítky na obalové krabice pro obuv a běžné tiskopisy. Bylo tu několik kas běžného písma a dva nebo tři tiskařské stroje či spíše strojky, z nichž největší stačil právě na ty čtyři kvartové stránky týdeníčku“.

Dodejme jen, že z počátečního provizoria se po čase vyvinul rozsáhlý tiskárenský a vydavatelský provoz chrlící baťovské noviny a časopisy a posléze také knihy.

Vzpomínka na počátky tiskárny má zde jen ilustrovat, jak v baťovce přibývaly jedna za druhou nové a nové činnosti a výrobní obory. Jakmile šéf zjistil, že je třeba si něco zajistit vlastními silami, začalo se bez odkladu, ihned.

To platilo také o odbytu zboží a roku 1917 Baťa budoval síť vlastních prodejen v Čechách a na Moravě, a také ve Vídni a v Haliči.

Ve stejném roce začala výroba v pobočné továrně v Pardubicích. Na konci první světové války vedl Baťa firmu s provozy od koželužen, přes výrobu a prodej bot, až po vlastní energetiku, polní hospodářství a vydávání novin. Zaměstnával čtyři tisíce lidí a leckdo se začal ptát – kdo je to ten Baťa?

Tehdy psal František Obrtel knížku črt a reportáží z různých koutů Moravy a předložil v ní čtenářům také kapitolku „Amerika ve Zlíně“. Popsal v ní, jak se mu v roce 1918 jevila zlínská Baťova továrna – totiž že – „ve Zlíně vidíte a cítíte všude až vášnivý kult práce, který sám sebe překonává… Čtyři tisíce lidí, které jsou tu zaměstnány, ne ovšem ze Zlína samotného, nemohly přirozeně najíti rázem ubytování… Teprve teď vyřeší firma Baťova problém bytový definitivní stavbou čtyř set dělnických domků… Závody Baťovy jsou … kolosem. Jsou městem ve městě, hotovým labyrintem, nebo chcete-li: Amerikou“.

Kolem sebe měl šéf své lidi. Dostali zde příležitost příbuzní, třeba nevlastní bratr Leopold, vzdělaný muž, jenž ale brzo po válce zemřel, a vedle něho také další z nevlastních bratrů – Jan Antonín.

K vysokému postavení se vypracovali schopní spolupracovníci, kteří začínali od píky. Šéf s důvěrou spoléhal na Josefa Blažka, vyučeného cukráře a pak obchodního cestujícího, jenž se domohl špičkového postavení jako prokurista firmy (1916).

Do vedoucí pozice se vypracoval Václav Rojt jako vedoucí obuvnických provozů. Na scéně se objevil Dominik Čipera, pražský rodák mající za sebou zkušenosti v bankovnictví; oženil se s Baťovou nevlastní neteří a v roce 1919 nastoupil k firmě. Setkání s Baťou se lidem vrývala do paměti a třeba Čipera na ně vzpomínal takto:

„Vlak, kterým jsem přijel z Prahy, neměl v Otrokovicích spojení. Vydal jsem se do Zlína pěšky, došel jsem tam až k večeru. Následoval rozhovor s Tomášem Baťou, který se rychle rozvinul v dlouhou národohospodářskou debatu, která se svým rozsahem a důkladností rovnala státní zkoušce.“

Po válce přibývalo nesnází, nastal zápas o zakázky a o trhy, u Baťů se propouštělo a také stávkovalo (1919). Šéf usilovně hledal nové možnosti a zkoušel to i v cizině. V roce 1919 otevřel v Bělehradě první zahraniční prodejnu a vzápětí následovaly další, stejného roku založil, byť jen nakrátko, továrnu na boty v Lynnu v USA.

Klíčové změny se však tehdy odehrály ve Zlíně. Když bylo s odbytem nejhůř, vyprázdnil Baťa roku 1922 své sklady šokujícím snížením cen. Nedal na to, že ho odrazovali významní národohospodáři (Karel Engliš). Provedl po svém riskantní operaci a rázem se stal známým v celé zemi. Získal důvěru zákazníků, ovládl československý trh obuvi, otevřely se mu nové perspektivy.

A tehdy se šéf pustil k novým cílům, v roce 1923 veřejně předestřel svou vizi dalšího rozvoje podniku: „Mnozí lidé tvrdí, že nelze v naší zemi vybudovati veliké závody, protože nemáme moře a nemáme tolik uhlí a petroleje, jako Amerika. Já tvrdím, že velký blahobyt amerického lidu vybudován jest především na moudrosti a pilnosti tamějšího obyvatelstva… Chci dokázati, že i v naší zemi lze takové závody vybudovati.“

Bylo to řečeno jadrně a srozumitelně – a šéf se stal oním známým Baťou proto, že vyřčené dokázal uskutečnit. V letech 1923 a 1924 vyrůstaly jedna po druhé moderní výrobní budovy (Gahurova „továrna v zahradách“), od roku 1924 byli zaměstnanci spolupracovníci motivováni systémem účasti na zisku, do budov se přivážely nejmodernější stroje, roku 1924 se vylepšovaly spádové konvejery.

A pak následoval ještě důležitější, klíčový krok – od roku 1927 běžela v dílnách pásová výroba s mechanickými konvejery. Při sestavování výrobních linek, při motivování lidí, při slaďování procesů výroby a obchodu i všude jinde šéf uplatnil dlouholeté zkušenosti a ovšem i svou nezdolnou energii a činorodost.

Mezi lety 1922 až 1927 se tu odehrálo něco jako hospodářský zázrak, město se stalo oním pověstným baťovským Zlínem. Přicházeli stále početnější návštěvníci a museli obdivovat nevídané tempo rozvoje.

Ve firmě, která roku 1923 měla 1800 zaměstnanců, pracovalo v roce 1927 skoro 8300 lidí, běžel tu dokonalý systém výroby, rozvíjel se efektivní prodej, na trh odtud šly cenově přístupné výrobky, které snadno nalézaly zákazníky, mimo jiné i díky nápadité reklamě.

Přitom si lidé sotva mohli představit, kolik peněz přináší každoročně do Zlína tento Baťův výkonný systém a zisková produkce. Příliv zisků se pak už nezastavoval. Hodně z těch peněz ostatně měli všichni na očích -stavělo se za ně od poloviny 20. let velkoryse projektované zahradní město, vybavovaly se moderní školy, nemocnice a další zařízení.

Každý mohl vidět, že šéf, když předkládal onoho roku 1923 svou „americkou“ vizi, nemluvil do větru. Už v roce 1927 ve Zlíně kypěl činností výrobní a obchodní komplex ohromující svou technologickou pokročilostí, velikostí i dynamikou.

Mnozí si lámali hlavu, odkud se to všechno bere. Odpovědi zaznívaly různé, z mnoha takových pokusů připomeňme třeba názor, ke kterému dospěl první Baťův životopisec Jaroslav Pagáč, když roku 1926 napsal: „Podnikavost jest asi Baťovým šestým smyslem, nemá-li jich ještě více.“

Můžeme přemítat, zda je taková odpověď přesná. A lze se také pokoušet nalézt nějakou lepší.

^{© Zdeněk Pokluda, 2008}

Zpět na volbu textu ostatních článků ze seriálu MFD