BataStory.net

Jak se řídí firma: lidé jsou kapitál (5)

Zdeněk Pokluda

V záslužném sedmidílném projektu zlínského redaktora MFD Pavla Stojara přináší historik Zdeněk Pokluda mnoho takto souhrnně dosud neuvedených informací, které dokumentují život a dobu Tomáše Bati. (Pavel Hajný)

Práce u Bati dávala lidem obživu. A zároveň i něco navíc -aby šéf udržel dobré pracovníky, staral se o jejich bydlení, od roku 1912 se stavěly domky pro zaměstnance. I v budoucnu platilo, že Baťa má nadprůměrně placené a dobře bydlící zaměstnance.

Otevřenou cestu měli zruční a přemýšliví lidé. K jejich rozvoji firma zřídila závodní knihovnu (1918), vzdělávací kurzy (1919), závodní učňovskou školu (1925) a postupně stále vyšší formy vzdělání. Lidé byli povzbuzováni k přemýšlení, vynálezectví (výzkumné oddělení 1924).

Řídit schopné, zapracované a tvořivé lidi přinášelo násobky energie, která firmu posouvala kupředu. Schopní lidé – to byl kapitál. Šéf to ostatně lapidárně vyjádřil: „Budovy – to jsou hromady cihel a betonu. Stroje – to je spousta železa a ocele. Život tomu dávají teprve lidé.“

Ve dvacátých letech se Tomáš Baťa jako uznávaný král bot stal známou osobností. Jméno Baťa dobře znali po celém Československu, pamatovali si jeho ceny zakončené devítkou a propagované nápaditou, všudypřítomnou reklamou. Stále častěji zaznívalo Baťovo jméno po Evropě, kde obchodníci, výrobci, národohospodáři i politici museli brát vážně konkurenci botů ze Zlína. Na mezinárodní scéně učinil Baťu známějším i jeho proslov na pražském kongresu o vědeckém řízení práce roku 1924.
Na zlínského továrníka si museli zvykat v pražských vládních kruzích, ministři Baťu přijímali ve svých kabinetech, anebo také zajížděli do Zlína.

Baťa získal respekt jako veřejný činitel. Od roku 1923 byl zlínským starostou, a když se stal v roce 1929 členem moravskoslezského zemského zastupitelstva, hned přišel s praktickými kroky, třeba s programem telefonizace venkovských obcí.

Při podnikání a veřejné činnosti uměl oslovit, dorozumět se, provokovat i přesvědčit, a vždy také motivovat. Dovedl diskutovat s lidmi mnoha oborů, za zmínku stojí třeba slova známého vědce Karla Absolona, jenž odhaloval minulost dávné Moravy a vzpomínal, že „význam toho pochopil Tomáš Baťa, jehož přátelství si získati šťastný osud mi dovolil, a tak jste viděli na výstavě soudobé kultury roku 1928 obrovského Baťova mamuta, který se stal populárním po celém státě. Tomáši Baťovi nepotřeboval jsem dlouho vysvětlovati, podrobil mě svým způsobem, když jsem jej provázel výstavou Anthropos, křížové diskusi nesčetných otázek, v níž jsem přirozeně obstál, a Tomáš Baťa porozuměl, že výzkumem ohromných diluviálních stanic moravských … můžeme lehce z Moravy učiniti i po této stránce zemi světoznámou. A jak byl velkorysý, projevil ihned úmysl, vedle daru, přislíbeného panem presidentem republiky T. G. Masarykem, pomoci základním kamenem k vybudování mezinárodního ústavu pro bádání o původu člověka a vzniku lidské kultury v Brně“.

Tak jako s Absolonem a jinými odborníky, uměl Baťa diskutovat s intelektuály a politiky, třeba když byl přizván do Prahy mezi Čapkovy pátečníky. Krátce řečeno, mezi lidmi byl Baťa jako ryba ve vodě. Z každodenních mnohostranných kontaktů získával nové zkušenosti a vše dokázal uplatnit v řízení svých podniků.

Když podnikání rozvětvené do mnoha oborů a do různých zemí dosáhlo ohromných rozměrů, přeměnil Tomáš Baťa svou firmu roku 1931 v akciovou společnost. Akciový kapitál byl stanoven napřed na 135 milionů korun, na podzim 1931 se zvýšil na 175 milionů. Ale byla to tak trochu alchymie čísel, skutečné jmění bylo mnohonásobně vyšší: podle bilance za rok 1931 se aktiva zlínského Baťova podniku vyčíslovala sumou 920 milionů (a navíc tu byly další velké hodnoty v zahraničních společnostech). Od Bati šly státu na daních miliony. Firma dávala obživu mnoha lidem v širším regionu východní Moravy.

Svým rozsahem i hodnotou měly Baťovy závody pevné místo mezi klíčovými články československého hospodářství podobně jako Škoda, Živnobanka, Vítkovice. V prestižních listech se vedly diskuse a ankety o podstatě Baťova systému a o jeho působení. Na Baťu se už hledělo spíš jako na instituci, než na osobu. Znali ho dobře i ve světě, jak naznačuje vzpomínka diplomata Huberta Masaříka: „V roce 1932 navštívil Sofii Tomáš Baťa a obědval na vyslanectví v malé společnosti, kde nechyběl Roncalli. Tomáš Baťa byl trochu překvapen, když se ho papežský nuncius ptal na poměry zaměstnanců ve Zlíně, zdejší sociální zařízení a zkušenosti s prací na běžícím pásu – Roncallimu se zdála práce na běžícím pásu trochu nelidská.“ Na kritiku i chválu byl Baťa připraven a diskusím se nevyhýbal.

Když Tomáš Baťa v roce 1932 zahynul při havárii, působila ta zpráva jako blesk z čistého nebe. Kondolovali prezident Masaryk, premiér Udržal, ministr Beneš a mnoho jiných. Karel Čapek napsal výstižný nekrolog. Ihned kolovaly pochybnosti, co bude s podnikem. K uklidnění veřejnosti ihned vydali Jan A. Baťa s Dominikem Čiperou prohlášení: „Závod je hospodářsky zajištěn, nemáme dluhů, všechny daně jsou zaplaceny… Prodejny prosperují, práce je zajištěna pro každého, kdo pracovati umí a chce… Společným přičiněním jsme schopni závod nejen udržet, ale vésti k dalšímu rozmachu… Ve vedení závodu nenastanou žádné změny.“ Ta slova měla svou váhu – mimo jiné i tam, kde se proklamovalo „společné přičinění“. V novinách se hned psalo, že firmu povede tříčlenné direktorium: šéf J. A. Baťa a ředitelé Dominik Čipera a Hugo Vavrečka. Ti tři společně byli zárukou perspektiv do budoucna.

Firma plynule pokračovala v rozvoji a málokdo se mohl zajímat o její vnitřní vlastnické poměry. Třeba o to, že po otevření sejfu zemřelého šéfa podepsal J. A. Baťa jeden z vyjmutých papírů – a tím získal baťovské podniky formou koupě za 50 milionů korun (leckdo si pak mohl lámat hlavu otázkou, jak se miliardový majetek kupuje za zlomek hodnoty).

Rozhodující v té chvíli bylo, že firma běží dále, lidé mají obživu a řízení podniku je v rukou osvědčeného baťovského týmu. Na J. A. Baťu se pohlíželo jako na dočasného nástupce. J. A. Baťa se s vervou pustil do vedení, napodoboval zemřelého nevlastního bratra, snažil se ve firmě všestranně působit. Leckde však uvázl na mělčině. Třeba hned v listopadu 1932 jeli J. A. Baťa s Hugo Vavrečkou do pražského elitního podnikatelského klubu Přítomnost.

Debatovalo se tam o hospodářských aktualitách a podle svědectví tisku vzbudil nový šéf překvapení a nelibost, Vavrečkovi skákal do řeči a zvyšoval hlas, jako by „v ševčárně křičel na dělníky“.
Jak dodává k této příhodě historička Nina Pavelčíková, novináři mohli samozřejmě přehánět, nicméně není pochyb, že chování J. A. Bati se vymykalo zvyklostem.

Novému šéfovi, jak se ukazovalo, leccos chybělo, samotný elán nestačil. Nelze se divit, že způsob řízení firmy, oproti dřívějšku, byl nyní odlišný. Tomáš Baťa jako silná, originální osobnost, opravdový selfmademan, dokázal řídit své podniky a současně působit ve veřejných funkcích. To bylo nenávratně pryč, po Tomášovi už všechny různorodé aktivity nezastal jeden člověk.

Na rozhodování a řízení se od roku 1932 podílel tým osobností, nejužší vedení firmy: šéf J. A. Baťa s řediteli Dominikem Čiperou a Hugo Vavrečkou. Toto týmové řízení firmy nazývá Josef Vaňhara „brain trustem“, Miroslav Ivanov mluví o tříčlenném direktoriu, a třeba architekt Vladimír Karfík vzpomíná: „Faktom je, že koncern neriadil Jan Baťa, ale skupina direktorov na čele s Dominikom Čiperom.“

Každý z nich přispíval po svém. Dominik Čipera jako ekonom a organizátor rozvíjel kontinuitu řízení v duchu Tomáše Bati, a zároveň jako starosta Zlína pokračoval v budování města a regionu. J. A. Baťovi se dařilo zavádět inovace a nalézat nápaditá řešení ve výrobě, prodeji a reklamě, podporoval výzkum a vzdělání. Hugo Vavrečka uplatňoval svůj talent při jednání s politiky a národohospodáři, a patřila mu ovšem i jednání s cizinou.

Členové tohoto týmu, direktoria, úzce spolupracovali, jejich schopnosti se doplňovaly a ve výsledcích násobily, firma prospívala a dále mohutněla. Při tom, jak reprezentoval firmu navenek, míval kolem sebe J. A. Baťa dost rozruchu. Stále častěji poutal pozornost okázalými gesty. Když se vracel v roce 1937 z cesty kolem světa, nechal zinscenovat svůj příjezd do Zlína v triumfálním aranžmá. Budilo to rozpaky a snad i úsměv, nicméně častěji se ukazovalo, že podobnými manýrami se šéf vzdaluje jadrným, prostým, pragmatickým způsobům, jimiž byly firma i Zlín prodchnuty za Tomáše Bati. K rozpakům se přidával údiv, když se šéf pouštěl na tenký led ve veřejných záležitostech: nedovedl dobře rozlišovat, měl se držet stranou politiky, ale neodolával, jeho neuvážené výroky působily jako neřízené střely, vyvolávaly neklid ve vrcholných politických kruzích kolem prezidenta Beneše.

Na rozdíl od šéfa další členové direktoria si získávali respekt, Vavrečka a brzy po něm také Čipera byli v roce 1938 povoláni do ministerských křesel a prokazovali nemalé schopnosti právě v kritických dobách kolem Mnichova a blížící se války. Od roku 1932 baťovské direktorium úspěšně řídilo firmu – po sedm let za přítomnosti J. A. Bati a pak dalších šest let bez něho. Když J. A. Baťa v roce 1939 odešel, sám pak v emigraci, bez výkonného zlínského týmu, ztrácel půdu pod nohama.

Ve Zlíně zatím Čipera s Vavrečkou bez zakolísání pokračovali v práci. Přičinili se, aby i při válečných poměrech se pokračovalo v baťovském duchu – v podnikání i v péči o spolupracovníky. Leccos se i tehdy dařilo -zlínské filmové žně, aktivity ve školství a vzdělávání, a ovšem také riskantní podpora odboje.

Baťovský systém fungoval do května 1945. Po skončení války se rychle měnily poměry. Ještě 15. května 1945 Dominik Čipera zdůrazňoval: „…budovy, stroje a zařízení – to všechno je bezcenné, když nejsou lidé, kteří rozumí práci … je nebezpečí, že o to nejcennější, co zde máme, o lidi, přijdeme.“

Bylo to marné varování, tehdy už začala v podniku vládnout národní správa, na podzim přišlo znárodnění. Noví páni dělali vše, aby jména „Baťa“ a „Zlín“ zmizela ze scény. A mezitím do Bratislavy, Prahy, Brna, Olomouce odcházelo až příliš mnoho tvořivých osobností – Karfík, Wichterle, Gahura, Kuraš a jiní.
Schopní lidé, to byl kapitál baťovského Zlína.

^{© Zdeněk Pokluda, 2008}

Zpět na volbu textu ostatních článků ze seriálu MFD