BataStory.net

PERU > ∞

Zlín v zemi Inků

Když přistáli 8. listopadu 1939 u peruánských břehů, nečekalo je nic. Nejenže nestála fabrika, koupen nebyl ještě ani pozemek a předem poslané stroje už rozežírala rez slaného ovzduší přístavu. Příčinou byla kupodivu právě ta válka, před kterou je delegoval Zlín s celou výrobní jednotkou prozíravě do relativního klidu amerického kontinentu, ale která je dostihla i tady.
Postaraly se o to svými pomluvami zdejší italské obuvnické fabriky, které se bály konkurence a jejichž poněkud absurdním argumentem bylo, že baťovci přijeli ze země jejich spojence – hitlerovského Německa. Nu což, Evropa byla daleko, italští ševci blízko – peruánské úřady uvěřily. A proč ne, když hned tři z údajných Čechu se jmenovali německy.

Průkopnici v době příjezdu:

Svobodní:
Jan Krippel, vedoucí jednotky
Bohuslav Dolina, údržba
František Papež, punčochárna

Ženatí:
Poslední žijící dvojice – Jan Novák, gumárna a jeho choť Františka.
Václav Kácal s paní Františkou, vedoucí pro Peru, Chile a později i Bolivii
Josef Štěpánek s paní Vojtěškou, účetní
Alois Schreiber s paní Miloslavou, nákupní
Jindřich Hönig s paní Vlastou, zasobovací
Alois Dědič s paní Marií, obuvnická
Jaroslav Stratil s paní Julií, později Mexiko. Dnes tam žije jejich dcera Jana Stratil-Monroy

Těžké začátky pionýrů

Povolení na to, vyrábět boty, prostě nedostali a tak začali s gumou. A jak už to u baťovců bývalo – jak jinak než úspěšně. V zemi, kam se vše dováželo a kde válka omezila dodávky, uspěli s jednoduchým polotovarem, gumovým pásem k protektorování pneumatik, který dodávali autodílnám.

Z těch jedenácti průkopníků už dnes nežije ani Jan (v Peru po letech Juan) Novák. Zemřel v Limě 2. 10. 2010. Právě on vedl gumárnu v Čosice a naoko dokonce i celou fabriku, protože ředitel Krippel, nákupčí Schreiber a zásobovač Hönig budili svými nemeckými jmény samozřejmě podezření nějvětší. Měla-li tedy přijít kontrola, musely ležet účetní knihy na stole se jménem Novák. Dílnami procházeli vládní vojáci s nasazenými bodly a kontrolovali, aby se u Bati, světe div se, nevyráběly boty.
Pan Novák to už jednoho dne nevydržel, sebral čtyřicet bosých peruánských dělníků a rozjel se s nimi do vládního paláce. A dostal výjimku, aspoň na nekoženou obuv.

Vstaň nebo tě zastřelí !!

Když Jan Novák odjížděl z vlasti do Peru, 1. září 1939, tedy v den, kdy Hitler přepadl Polsko, hráli už na hranicích německou hymnu, a do něj kamarád dloubnul: „Vole, vstaň nebo tě zastřelí!“ Jan nerad poslechl a v Peru se tak mohly začít dělat plimsolky. Ty hodně pomohly, mohli začít prodávat. A i když nemohli ve fabrice šít to hlavní, totiž koženou obuv v dílně, drželi si třicet domácích ručních ševců, ba po večerech šili v rodinách boty i sami. Tady se uplatnilo, proč musel každý Baťův mladý muž projít zpočátku vždycky vším. Když se pak situace uklidnila, přešla firma z gumy postupně i na kůži. A v roce 1947 už měla v rukou padesát procent trhu.

Jenom Jan stačil mezitím prodělal další anabázi. Jakoby ho ta hymna na hranicích nikdy nepřestala mrzet, dopálil se po Pearl Harbour i na Japonce a tak jako kdysi s bosými peruánskými dělníky do vládního paláce, vydal se jako jediný i do války. Pikantní bylo, že v Peru nebylo naše zastoupení, a tak ho na vojnu proti Hitlerovi odvedl v Chile německý lékař. Přes slavné jezero Tititaca se přepravil do Bolivie a z Argentiny už vedla cesta do Anglie, kde strávil jako telegrafista slavné české 311. perutě svůj trpký ale slavný díl bitvy o Británii na palubě Liberátora, z nějž bombardovali německé ponorky.

Jsme průkopníci, náš je svět, jsme bojovníci příštích let !

Tak začínala hymna baťovských průkopníků a více než hektická realita Peru nezůstávala jejím slovům příliš vzdálena. K původním jedenácti průkopníkům v Peru přibyli postupně další. Někteří jako pan Václav Valdman, který patřil později v devadesátém u nás k „radě moudrých“ pomáhajících řešit panu Baťovi těžkou otázku, zda vstoupit zpět do též řeky a převzít opět Zlín, kupodivu už před válkou, jiní jako dnešní nestor Baťovců v Peru, někdejší čelný funkcionář Bati ve Zlíně i na Slovensku Karel Sýkora, až po ní. Ti všichni zde zažili jak ony skvělé roky prosperity tak i nelehká léta nestability způsobené jako teroristickou Světlou stezkou, tak všemocnými odbory diktujícími zvláště mezinárodním firmám doslova všechno.

Svou roli sehrála i sousední universita se spoustou komunistů. Když hodil mladík v dílně vzteky kopytem a pan Sýkora mu nařídil, aby je zvednul, vyústilo to nakonec v okupaci fabriky, zavření managementu, a dokonce i přestřelku s policií. O zničení části fabriky teroristickým výbuchem nemluvě.

Značka Baťa uměla vyjít vstříc i Indiánům

V Peru dožil po svém útěku z vlasti i pan Hub, všemi obdivovaný vedoucí prvního zlínského tábora Mladých mužů, a dožívá zde i jeden z významných polských Baťovců, Mariano Kazmierski, syn dalšího z těch jedenácti José Štěpánek i Karel a Zdeňka Hájkovi, nejprve z britské Tilbury a pak z Bolívie.

Peru navštívil zejména v období rozmachu zdejší výroby mnohokrát i Tomáš Baťa se svou rodinou a nebylo divu: na tři sta prodejen po celé Peru, od Limy až po bájné Cuzco, a 100 tisíc párů bot týdně učinila z Peru ve své době perlu v náhrdelníku firmy. Právě zde došel svého úspěchu marketing pamatující na to, že i potomkové dávných Inků se někdy báli do baťovsky moderních a strohých městských prodejen, a diferencioval jejich síť na tři okruhy: Baťa – nejdražší, Rimak – s dobrým standardem, a Féria s citlivě voleným prostředím, v němž se cítilo dobře i obyvatelstvo tradičních horských kmenů.

A právě zde se potvrdilo i pravidlo dnešního moderního obchodu: i včasný ústup může být skvělým vítězstvím. Na rozdíl od sousedního prosperujícího Chile je kdysi slavná aktivita Bati v Peru utlumena a žije v lidech. A vůbec ne jen v Češích či Polácích, kteří ji kdysi zakládali. Hádejte, kde začínal dnešní delegát republiky Peru v OSN generálmajor Rivera. Můžete třikrát… – ano, v Čosice u Bati.

TIP: Pokud jste dočetli az sem, vraťte se na začátek stranky a klikněte na znaménko “nekonečna” – , ∞ ’ . Dostanete se tak na pěknou webovou stránku dnešního Bati v Peru.