BataStory.net

INDONÉSIE > ∞

V té nádherné zemi plné tajemství – někdejší Holandské Indii – fascinuje úplně všechno. Tajemný chrám Borobudur… záhadný opočlověk… stále ještě hrozící sopka Krakatau… kouzelné pláže Bali… domorodé chýše ve tvaru vesmírných lodí... kmeny, jež znají televizi, ale své mrtvé pohřbívají do skalních galerií... – A přece je zde místo i pro legendu se jménem Baťa.

Pamětníci, kteří zde kdysi Baťu budovali, nás už většinou opustili. A není divu, je tomu už přes 70 let. Ale ještě dříve, již v roce 1929 byla ustavena firmou Leader AG z Zurichu tehdy ještě neznámá akciová společnost N. V. I. Shoenhandel Mij Bata s působností v tehdejší Holandské Indii, kde ji v Batavii (dnešní Jakarta), zastupovali advokáti Stern & Maclaine Pont.

Až v roce 1930 dorazil ze zlínského exportu pan Hitzký a pronajal lokality pro budoucí prodejny. A 4. července 1931 pak přijel jako první vedoucí Antonín Dusík s chotí a 15. října 1931 zahájil v přístavním skladišti Tanjung Priok výrobu pod názvem PT Sepatu Bata, zatímco další prodejnu v Badoengu vedl pozdější dlouholetý ředitel Jaroslav A. Ruttner.

Když zde v březnu 1932 přistál u příležitosti své slavné cestě ze Zlína do Indie i Tomáš Baťa, rozhodl o tom, že jen samotný ostrov Jáva (veliký jako celé tehdejší Československo) bude mít dva samostatné rajóny, každý po deseti prodejnách. Tak začala slavná baťovská éra v zemi, která ač složená z deseti tisíců ostrovů, má rozměry celé Evropy a počtem obyvatel je čtvrtá nejlidnatější na světě.

Ráj na zemi

Éra to nebyla rozhodně snadná. Vlastně je zázrak, že „indonézský Zlín“ přetrval celou tu sérii katastrof, kterou mu připravila historie, a přestože začínal tolikrát, vždy úplně od nuly, – dodnes prosperuje. Zásluhu o to měli – jak jinak – především Češi. Vystřídalo se jich tu za ta léta přes padesát a neměli to tu rozhodně nikdy lehké.

Už od počátku bylo třeba odolat laciné, protože mnohem bližší japonské konkurenci a volit vhodné metody, především dopravy (dnes by se řeklo správnou logistiku). A to Zlín uměl. Zakoupil dokonce i námořní loď Morava, již naložili v Gdaňsku zařízením, zbožím, celou železnou konstrukcí nové fabriky z Třince, stroji i odborníky, a která přistála přímo v Prioku.

Brzy bylo možné vyrábět dokonce více než povolila z počátku vláda a 20.000 párů kožené obuvi začalo konkurovat místním ševcům. Když pak Batávii navštívil a o správnosti Tomášova rozhodnutí se přesvědčil na své cestě kolem světa i jeho bratr Jan, zdálo se, že už nic nebrání prosperitě i tady.

Peklo na pokračování

Ve skutečnosti se už ovšem schylovalo k válce. Sem, na hranice Oceánie, dolehla jen mnohem později, až po pádu Singapuru a ostatních britských kolonií.

Tady se japonské invazní jednotky objevily až v roce 1942 a zdejší baťovci, kteří unikli potupě německé okupace Zlína, se tak dostali z deště pod okap: jen je namísto Němců zabrali Japonci.

Václav Sýkora, Josef Novák i Oldřich Rajtman, jedni z mála, kdo ještě žijí, vypravují, že to mělo až tragikomický nádech. Zatímco Britové a Holanďané putovali do sběrných táborů, s Čechoslováky si Japonci dík existenci protektorátu „Böhmen und Mähren“ tak trochu nevěděli rady. Do lágru tedy sice nemuseli, ale na rameno dostali pásku s japonským nápisem „NESTŘÍLEJÍCÍ NEPŘÍTEL“, což mluvilo samo za sebe. Nicméně, ironie stranou – kdo byl přistižen bez ní, byl nemilosrdně ztlučen a kemp mu hrozil stejně.

Koncentrák po japonsku

Prosperita skončila, nicméně problém začal být i s pouhým přežitím. Fabriku a prodejny sice Japonci pro vybílili a stroje poslali do Japonska, ale Baťováci si vždy a všude poradili. Někteří vyráběli krémy na boty, jiní z odřezků kůže podomácku sandály, mnoho se jich muselo do konce války uživit jinak.
Smíšené rodiny, v nichž byl i „střílející nepřítel“ byly ovšem nemilosrdně roztrženy a třeba žena pana Sýkory, jež byla Holanďanka, tak strávila i s jejich dvouletým synkem zbytek okupace v táboře.

Jiný mír nežli v představách

Po válce se začínalo ještě hůř. Jak se Indonésie zbavovala holandské nadvlády, obsazovaly fabriku střídavě tu holandské, tu povstalecké jednotky, ale hlavně chyběli odborníci, protože mnoho z nich využilo po osvobození nabídku holandského občanství a transferu do Holandska nebo do Austrálie.

Zvláště, když doma došlo nejprve k znárodnění a pak i únorovému puči a iluze dovolených ve vlasti, o nichž snili za války, se opět rozplynula. Nicméně poválečné znovuzrození pokračovalo, fabrika s půldruhým tisícem dělníků dosáhla opět výroby pět milionů párů bot ročně… – zdálo se, že vývoj nemůže nic ohrozit.

Díky situaci v zemi však inflace dosáhla postupně 600 % ročně… továrna, která nesměla propustit zbytečné dělníky, vydělávala už jen na jejich mzdy… až ji nakonec president Sukarno v roce 1965 společně s dalšími zahraničními podniky znárodnil.

Do třetice

Začít znovu do třetice, teď už navíc za složité politické situace i v Indonésii, nebylo opravdu jednoduché. Z Čechů byl novým vedením ponechán jen Václav Sýkora . A ten pak také, když přikázal v roce 1967 nový president Suharto většině firem jejich majetek opět vrátit, začínal podnik naštěstí pro Baťu, už potřetí, rekonstruovat.

Výroba znovu rostla, až v roku 1974 dosáhla opět pěti milionů párů a od té doby už neklesla. Dnes je vedení Sepatu Bata standardně mezinárodní, třicet pět procent podniku je v držení státu, současným ředitelem je baťovský Kanaďan Doug Hearn, jenž předtím úspěšně vedl Baťu v Pakistánu.

Už v roce 1994 byla na Západní Jávě ve městě Purwakarta zbudována další zcela moderní fabrika zajišťující sortiment bot kožených i textilních, vycházkové i sportovní obuvi, lisovaných plastových sandálů i slipprů, ale i náročnou, průmyslové standardy garantující obuv pracovní. Firma úspěšně exportuje a k 31. prosinci měla přes 2 300 zaměstnanců.

Řekni, kde ti muži jsou…

Dnes už směřuje do kouzelné Indonésie stále více českých turistů, aniž co vědí o těch, kdo tady kdysi statečně začínali.

Kde je dnes hledat? –
Většinu bohužel tam, odkud už není návratu. Jen několik ještě žije tam, kde se cítili pro poválečný vývoj ve vlasti víc doma. Nejvíce v holandském Bestu, ale i v Austrálii, Jižní Africe anebo Americe. V srdci však byli a jsou stále s námi. Neměli bychom na to zapomínat.

^{Baťovská komunita v Batavii roku 1939}

Věnováno památce Baťovců v Indonésii:

(v abecedním pořadí)

J. Anděl, J. Baldik, ing Birbaum, ing A. Bauer, Dr. J. Černý, J. Dobeš, A. Divín, A. Dusík, J. Fajta, E. Fries, A. Glob, J. Hanečka, E. Hatlapatka, J. Hies, J. Hofbrucker, K. Hrabica, J. Indruch, A. Jiran, M. Jugas, J. Komzak, V. Kosař, F. Kubart, F. Machala, A. Malík, L. Marischler, L. Mana, J. Mestrovič, J. Novák, J. Pavelka, J. Pelikan, L. Piskora, R. Polívka, A. Pražák, J. Rajnhart, J. Ruttner, V. Ruttner, V. Samek, J. Salač, J. Slavík, A. Slováček, J. Slováček, F. Staroba, V. Stöckl, V. Sýkora, J. Šanda, V. Škopek, F. Špendlík, J. Tichý, O. Uttendorfský, V. Valdman, F. Vavřínek, F. Vymětal, K. Vytopil, L. Wieclav, Ing R. Staněk (Kotva), M. Bradik (Kotva).

A samozřejmě i jejich statečným ženám.

TIP: Pokud jste dočetli az sem, podívejte se na začátek této stranky. Za názvem země najdete znaménko “nekonečno” , ∞ ’ . Přes ně se dostanete na dnešní webovou stránku Baťovy pobočky v Indonesii…